VIII

Koncem května, když se všecko dalo více méně do pořádku, dostala mužovu odpověď na své stesky, jaké má na vsi svízele. V dopise ji prosil za odpuštění, že všecko dost neuvážil, a sliboval, že přijede, jakmile se mu naskytne příležitost. Příležitost se nenaskytla a Darja Alexandrovna žila na vsi až do začátku června sama.

V neděli o petrském půstu vzala Darja Alexandrovna děti do kostela k přijímání. V důvěrných filozofických rozmluvách s matkou, sestrou či přáteli Darja Alexandrovna často překvapovala svými svobodomyslnými názory na náboženství. Měla vlastní podivné náboženství metempsychózy, v kterou pevně věřila, a pramálo dbala o církevní dogmata. Avšak v rodině – a nejen proto, aby byla příkladem, nýbrž z celého srdce – přísně dodržovala všechny církevní předpisy a to, že děti nebyly už téměř rok u přijímání, jí dělalo velké starosti, takže se za plné podpory a souhlasu Matrjony rozhodla, že to napraví nyní v létě.

Darja Alexandrovna si několik dní napřed promyslila, jak děti oblékne. Byly ušity, přešity a vyprány šaty, popuštěny švy a kanýry, přišity knoflíky a připraveny pentle. Jen šaty pro Táňu, do kterých se dala anglická vychovatelka, vypily Darje Alexandrovně mnoho krve. Když je Angličanka přešívala, umístila záševky špatně, všila rukávy příliš vysoko a málem zkazila celé šaty. Táňu tak škrtily v ramenou, že byl na ni žalostný pohled. Ale Matrjona dostala šťastný nápad vsadit klíny a udělat pelerínku. Šaty byly zachráněny, jenže Darja Alexandrovna se s Angličankou div nepohádala. Nicméně se druhý den ráno všecko urovnalo a před devátou hodinou – do té doby měl důstojný pán počkat s bohoslužbou – stály rozzářené, vyšňořené děti před domem u kočáru a čekaly na matku.

Místo jankovitého Havrana zapřáhli do kočáru na přímluvu Matrjony šafářovu Hnědku, a Darja Alexandrovna, kterou zdržela pečlivá úprava zevnějšku, konečně vyšla v bílých mušelínových šatech ven.

Darja Alexandrovna se česala a oblékala pečlivě a rozechvěle. Dříve se oblékala pro sebe, aby byla hezká a líbila se. Potom, čím víc stárla, tím méně ji oblékání těšilo; vždyť viděla, jak její krása bere za své. Ale dnes se zase oblékala s radostí a rozechvěním. Neoblékala se teď pro sebe, pro vlastní krásu, ale proto, aby jako matka těch roztomilých bytůstek nepokazila celkový dojem. A když naposled pohlédla do zrcadla, byla se sebou spokojena. Vypadala hezky. Sice nebyla tak hezká, jako kdysi chtěla být hezká na plese, byla však hezká pro účel, o který jí teď šlo.

V kostele kromě sedláků, čeledínů a jejich ženiček nikdo nebyl. Ale Darja Alexandrovna viděla, nebo se jí aspoň zdálo, že vidí nadšení, které budily její děti i ona sama. Děti byly rozkošné ve svých svátečních šatečkách a navíc byly roztomilé tím, jak hezky se chovaly. Aljoša sice nestál docela hezky, pořád se vrtěl a chtěl vidět svou kamizolku zezadu, ale přesto byl nesmírně milý. Táňa si vedla jako velká a dávala pozor na maličké. Ale nejmladší Lili byla půvabná ve svém naivním údivu a stěží byste se ubránili úsměvu, když přijala svátost oltářní a řekla: „Please, some more.“¹

Děti tušily, že se událo něco slavnostního, a byly na zpáteční cestě moc hodné.

I doma šlo všecko pěkně. Až Gríša začal při svačině hvízdat, a co horšího, neposlechl anglickou vychovatelku, a proto nesměl dostat koláč. Darja Alexandrovna by byla zabránila, aby se v takový den sáhlo k trestu, jenže nebyla při tom; nakonec musela souhlasit s Angličankou a stvrdila její rozhodnutí, že Gríša koláč nedostane. To poněkud zkazilo všeobecnou radost.

Gríša plakal, říkal, že Nikolka hvízdal taky a nic se mu nestalo a že nepláče pro koláč – to je mu jedno –, ale proto, že se s ním nejedná spravedlivě. To už bylo příliš smutné a Darja Alexandrovna se rozhodla, že promluví s vychovatelkou a Gríšovi odpustí. Vydala se za ní, ale když procházela sálem, uviděla scénu, která naplnila její srdce takovou radostí, až jí slzy vhrkly do očí a sama provinilci odpustila.

Potrestaný nešťastník seděl v sále v rohovém okně. Před ním stála Táňa s talířkem. Pod záminkou, že chce dát oběd panenkám, se dovolila vychovatelky, aby mohla donést svou porci koláče do dětského pokoje, a místo toho ji přinesla bratrovi. Ten nepřestával naříkat, jak nespravedlivě byl potrestán, ale přitom jedl podaný koláč a opakoval mezi vzlyky: „Vem si taky… sníme ho spolu… spolu…“

Na Táňu nejdřív zapůsobila lítost s Gríšou, pak vědomí dobrého skutku a také měla slzy v očích; ale přesto neodmítala a pojídala svůj díl.

Když spatřili matku, polekali se, ale pak se jí podívali do obličeje, poznali, že jednají správně, rozesmáli se a s plnými ústy si začali otírat usměvavé rty, až si po zářících tvářích rozmazali povidla.

„Rány boží! Nové bílé šaty! Táňo! Gríšo!“ říkala matka a hleděla zachránit šaty, ale přitom se usmívala se slzami v očích, blaženě a nadšeně.

Děti odložily nové šaty, děvčátka si měla vzít blůzky a chlapci staré kazajky. Byl dán rozkaz zapřáhnout do vozíku – k šafářově lítosti zase měla být připřažena k oji Hnědka. Chtěli jet na houby a k vodě. V dětském pokoji se strhl nadšený pokřik a výskot a neustal, dokud neodjeli.

Nasbírali plný košík hub, i Lili našla kozáka. Kdysi hledala houby miss Hullová a jenom jí je ukazovala. Ale teď Lili sama našla velikánskou houbu a všecko nadšeně volalo: „Lili našla houbu!“

Pak jeli k vodě, nechali koně pod břízami a šli do lázničky. Koně se oháněli po ovádech a kočí Těrentij je uvázal ke stromu, lehl si do trávy ve stínu a pokuřoval laciný tabák. Z boudy k němu neustále doléhal veselý dětský vřískot.

Třebaže to dalo starost, uhlídat všecky děti a včas je zarazit v jejich nezbednostech, třebaže bylo těžké pamatovat si a nepoplést všechny ty punčošky, kalhotky, botičky z různých nohou a rozvazovat, rozepínat a zavazovat tkaničky a knoflíky, Darja Alexandrovna, která se vždycky ráda koupala a považovala to za zdravé pro děti, neměla z ničeho takový požitek jako z dnešního společného koupání se všemi dětmi. Dotýkat se všech těch baculatých nožek a natahovat na ně punčošky, brát do náruče a nořit do vody nahá tělíčka a slyšet radostný nebo ustrašený pískot; vidět ty udýchané obličeje s vykulenýma, ustrašenýma i veselýma očima, vidět ty své andělíčky, jak se šplouchají, to byla pro ni velká rozkoš.

Když byla polovina dětí oblečena, přišly k boudě vesničanky ve svátečním a nesměle tu zůstaly stát. Byly prve na karhátkách a hadím mlíčí. Matrjona si jednu z nich zavolala, dala jí sušit prostěradlo a košili, spadlé předtím do vody, a Darja Alexandrovna se pustila s ženskými do řeči. Ženské se nejdřív smály do dlaně a nerozuměly otázce, ale brzo se osmělily a rozpovídaly se, přičemž si Darju Alexandrovnu rázem naklonily tím, s jakým upřímným obdivem se dívaly na její děti.

„Ta je hezká. A bílá jak cukrová panenka,“ řekla jedna, se zalíbením hledící na Táničku. „Ale je hubená…“

„Ano, stonala mi…“

„Koukněme se, miminko se taky bylo koupat,“ řekla druhá.

„Ne, jsou jí teprv tři měsíce,“ odpověděla Darja Alexandrovna hrdě.

„To se podívejme!“

„A máš taky děti?“

„Měla jsem čtyry a dvě mi ostaly, kluk a holka. Před posledním postem jsem ji odstavila.“

„A kolik jí je?“

„Budou jí dva.“

„A co žes ji tak dlouho kojila?“

„To je u nás zvyk, přes tři posty…“

Teď to byla pro Darju Alexandrovnu nejzajímavější rozmluva. Jaký měla porod? Nač dítě stonalo? Kde má muže? Jezdí často domů?

Darje Alexandrovně se od vesničanek ani nechtělo, tak ji upoutal rozhovor s nimi, tak docela stejné měly zájmy. Ale hlavně Darju Alexandrovnu těšilo, že jasně viděla, jak se všecky ty ženy obdivují nejvíc tomu, kolik má dětí a jak jsou pěkné. Ženské také rozesmály Darju Alexandrovnu a urazily Angličanku, protože jim zavdala podnět k smíchu, který nechápala. Jedna z ženiček pozorovala Angličanku, oblékající se až naposled, a když si milá Angličanka natáhla třetí sukni, neodpustila si poznámku: „Hele ji, co toho na sebe navlíkala, a pořád je jak šindel!“ A všecky propukly v smích.