XXVI

Svijažskij byl maršálkem šlechty ve svém okrese. Byl o pět let starší než Levin a byl dávno ženat. V domácnosti žila jeho mladá švagrová, dívka Levinovi velmi sympatická. Levin věděl, že Svijažskij a jeho žena by tu dívku velice rádi za něho provdali. Věděl to docela jistě, jako to vždy vědí mladí muži, takzvaní ženichové, přestože by se to neodvážil nikomu říci. Věděl také, že by se sice rád oženil, že by z té velmi půvabné dívky podle všeho byla znamenitá manželka, ale že by se s ní přesto nemohl oženit (i kdyby nebyl zamilován do Kitty Ščerbacké), zrovna jako by nemohl odletět do nebe. A to vědomí mu kazilo požitek, který si od návštěvy u Svijažských sliboval.

Když Levin dostal od Svijažského pozvání na lov, hned ho to napadlo, ale přece si nakonec řekl, že tyto úmysly Svijažského jsou pouhou nepodloženou domněnkou a že přece pojede. Kromě toho si v hloubi duše přál podrobit se zkoušce znova se podívat na to děvče. Svijažských domácí život byl nanejvýš příjemný a sám Svijažskij, nejlepší typ činitele v samosprávě, jaký Levin znal, Levina vždy zajímal.

Svijažskij náležel k lidem, kteří vždy budili Levinův podiv, k lidem, jejichž názory, velmi důsledné, byť vždy nesamostatné, jdou vlastní cestou, kdežto život, dokonale jednoznačný a určitý svým zaměřením, jde zase svou cestou, zcela nezávisle a takřka vždy v rozporu s názory. Svijažskij byl člověk kromobyčejně liberální. Pohrdal šlechtou a většinu šlechticů považoval za tajné stoupence nevolnictví, kteří se neprojevují jen ze zbabělosti. Považoval Rusko za zemi předurčenou k zániku podobně jako Turecko a ruskou vládu za tak špatnou, že si nikdy ani nedovolil vážně kritizovat její činy, ale zároveň sloužil, byl vzorným maršálkem šlechty a na cesty si vždy brával čepici s kokardou a červenou obrubou. Soudil, že se dá lidsky žít jen v cizině, kam také odjížděl na pobyt, kdykoli se naskytla příležitost, ale zároveň měl v Rusku velice složité vyspělé hospodářství a s velkým zájmem sledoval a znal všechno, co se v Rusku dělo. Ruského rolníka považoval za tvora na přechodném vývojovém stupni mezi opicí a člověkem, ale zároveň při volbách do samosprávy tiskl rolníkům ruku a přál sluchu jejich názorům ochotněji než kdo jiný. Nedal na pověry ani předsudky, ale otázka zlepšení životních podmínek duchovenstva a rušení farností ho velmi znepokojovala, přičemž se zvlášť přičiňoval, aby v jeho vsi kostel zůstal.

V ženské otázce byl na straně radikálních stoupenců naprosté svobody žen a zejména jejich práva na práci, ale s manželkou žil tak, že se všichni obdivovali jejich svornému, bezdětnému rodinnému životu, a zařídil své ženě takový život, že nic nedělala ani nemohla dělat, jen se spolu s mužem starali, jak si co nejlépe a nejveseleji ukrátit čas.

Kdyby Levinovi nebylo vrozeno vidět lidi z nejlepší stránky, nečinila by mu povaha Svijažského žádnou obtíž a nebyla by mu záhadou; řekl by si: hlupák anebo mizera, a všecko by bylo jasné. Nemohl však říci hlupák, protože Svijažskij byl bezesporu nejen velice chytrý, ale i velice vzdělaný muž, a přitom se nikdy svým vzděláním okázale nechlubil. Nebylo oboru, který by neznal. Ale projevoval své znalosti, jen když nebylo vyhnutí. Ještě méně by byl Levin mohl říci, že je mizera, poněvadž Svijažskij byl bezesporu poctivý, dobrý, chytrý muž, který vytrvale, radostně a horlivě konal dílo, vysoce oceňované celým okolím, a zcela jistě nikdy vědomě nečinil ani nemohl učinit nic špatného.

Levin se to snažil pochopit, ale nechápal a vždy hleděl na něho a jeho život jako na vtělenou hádanku.

Byli přáteli, a proto se Levin odvažoval na Svijažském zvídat, snažil se přijít od základů na kloub jeho názoru na život, ale vždyc­ky marně. Pokaždé, když se Levin pokoušel vniknout do jeho duševního světa dál za dveře předpokojů, otevřené všem, pozoroval, že Svijažskij je trochu v rozpacích; v jeho pohledu byl sotva patrný úlek, jako by se obával, že ho Levin prohlédne, a tak se stavěl dobromyslně a vesele na odpor.

Nyní, když Levina rozčarovalo hospodářství, těšil se na pobyt u Svijažského dvojnásob. Nemluvě o tom, že pohled na ty dvě šťastné hrdličky, spokojené se sebou i s celým světem, pohled na jejich útulné hnízdečko v něm budil veselé pocity, chtěl se nyní ve své životní nespokojenosti dopátrat, jaké tajemství skýtá Svijažskému takovou jasnost, určitost a veselost v životě. Kromě toho Levin věděl, že se u Svijažského setká s některými statkáři ze sousedství, a nyní by si s obzvláštním zájmem pohovořil i poslechl si všecky ty řeči o hospodářství, o úrodě, najímání dělníků apod., řeči, které bylo zvykem pokládat (to Levin věděl) za velkou malichernost, ale na kterých mu dnes jedině záleželo. Snad na tom nezáleželo za nevolnictví anebo na tom nezáleží v Anglii. V tom i onom případě jde o vymezené podmínky. Ale u nás, teď, kdy se všecko převrátilo a teprve se utváří, jedinou důležitou otázkou pro Rusko je, jak se tyto podmínky vytvoří, přemítal Levin.

Lov se nevydařil tak, jak očekával. Močál vyschl a sluky žádné. Trmácel se celý den a přinesl jen tři kusy, ale zato si přinesl, jako z lovu vždy, výtečnou chuť k jídlu, výtečný rozmar a povznesenou mysl, jež u něho vždy provázela silný fyzický pohyb. I na lovu, když zdánlivě na nic nemyslil, přece se mu občas vynořil v paměti starý hospodář s rodinou a ten dojem si jaksi vynucoval nejen pozornost, ale i nějaké rozluštění, které s ním souviselo.

Večer u čaje, v přítomnosti dvou statkářů, kteří přijeli v jakési poručenské věci, došlo k takovému zajímavému rozhovoru, na jaký se Levin těšil.

Seděl u stolu vedle paní domu a měl se bavit s ní a se švagrovou, sedící proti němu. Paní domu byla menší plavovláska kulatého obličeje, oslňující samými dolíčky a úsměvy. Levin se snažil rozluštit s její pomocí hádanku, kterou mu byl její muž a na které mu tolik záleželo; ale chyběla mu dokonalá myšlenková volnost, protože byl zoufale nesvůj. Byl zoufale nesvůj, poněvadž proti němu seděla švagrová ve zvláštních šatech, obléknutých (jak se mu zdálo) schválně pro něho, v šatech se zvláštním hranatým výstřihem na bílých ňadrech; přestože ňadra byla sněhobílá či zejména proto, že byla sněhobílá, ten výstřih zbavoval Levina myšlenkové volnosti. Zřejmě mylně se domníval, že výstřih byl pořízen kvůli němu, necítil se oprávněn dívat se na něj a snažil se nedívat. Cítil však, že je vinen už tím, že výstřih byl pořízen. Levin měl pocit, že někoho klame, že by měl cosi vysvětlit, ale že to vysvětlit nijak nelze, a proto se neustále červenal, byl neklidný a stísněný. Jeho stísněnost se přenesla i na hezkou švagrovou. Ale paní domu jako by to nepozorovala a schválně ji zatahovala do rozhovoru.

„Říkáte,“ pokračovala paní domu v navázané rozmluvě, „že manžela nemůže nic ruského zajímat. Naopak. Cítí se v cizině dobře, ale nikdy to není takové jako tady. Tady je ve svém živlu. Má práce nad hlavu a přitom se dokáže zajímat o všecko. Ach ano, nebyl jste v naší škole?“

„Viděl jsem ji… To je ten domek obrostlý břečťanem?“

„Ano. Je to Nastino dílo,“ řekla hostitelka a ukázala na sestru.

„Vy sama učíte?“ otázal se Levin. Snažil se nedívat na výstřih, ale cítil, ať se bude dívat tím směrem kamkoli, že stejně ten výstřih uvidí.

„Ano, sama jsem učila a učím, ale máme výbornou učitelku. Zavedli jsme i tělocvik.“

„Ne, děkuji, už nechci čaj,“ pravil Levin. Tušil, že se dopouští nezdvořilosti, ale už nebyl s to pokračovat v rozmluvě, a proto s uzarděním vstal. „Tady slyším velice zajímavý rozhovor,“ dodal a šel na druhý konec stolu, kde seděl pán domu s dvěma statkáři. Svijažskij seděl pootočen u stolu, v opřené ruce otáčel šálkem, druhou svíral do hrsti vous, dával si jej k nosu a zas jej pouštěl z ruky, jako by k němu čichal. Díval se jiskrnýma černýma očima přímo na rozhorleného statkáře s šedivým knírem, zřejmě pobaven jeho řečmi. Statkář si stěžoval na rolníky. Levinovi bylo jasné, že Svijažskij zná na statkářovy nářky odpověď, která by rázem zmařila veškerý smysl jeho řeči, ale že si takovou odpověď nesmí jako hostitel dovolit, a poslouchá tedy ne bez požitku statkářův komický proslov.

Statkář s šedivým knírem byl patrně zavilý stoupenec nevolnictví a venkovský starousedlík, náruživě oddaný zemědělství. Známky toho viděl Levin v jeho oděvu, totiž ošumělém staromódním kabátě, na nějž statkář zřejmě nebyl zvyklý, i v jeho chytrých podmračených očích, v plynulé ruštině, ve velitelském tónu, patrně nabytém dlouhodobou zkušeností, i v rázných pohybech velkých osmahlých pěkných rukou se starým snubním prstenem na prsteníku.