XI

Společného rozhovoru se účastnili všichni kromě Kitty a Levina. Zpočátku, když se mluvilo o vlivu jednoho národa na druhý, přicházelo Levinovi bezděčně na mysl všecko, co mohl k té otázce poznamenat. Ale myšlenky, kdysi pro něho důležité, mu vířily v hlavě jako ve snu a už pro něho neměly nejmenší význam. Bylo mu až divné, proč všichni tak horlivě mluví o věcech, na kterých nikomu nezáleží. I Kitty by snad mělo zajímat, co říkali o právech a vzdělání žen. Kolikrát o tom přemýšlela, když vzpomínala na svou přítelkyni z ciziny Váreňku, na její tíživou závislost, kolikrát přemýšlela o sobě, co bude s ní, jestliže se nevdá, a kolikrát se o to hádala se sestrou! Ale teď ji to ani dost málo nezajímalo. Rozmlouvala s Levinem a nebyla to ani rozmluva, ale jakési tajemné dorozumění, které je každým okamžikem stále víc sbližovalo a budilo v nich radostnou bázeň před neznámem, do kterého vstupovali.

Nejprve Levin na Kittinu otázku, jak ji loni mohl zahlédnout v kočáře, vyprávěl, jak šel z luk po silnici a potkal ji.

„Bylo to časně ráno. Asi jste se zrovna vzbudila. Vaše paní matka spala v koutku. Bylo nádherné jitro. Jdu a myslím si – čípak je to kočár? Krásné čtyřspřeží s rolničkami, a na okamžik jste se mihla kolem, viděl jsem okénkem, jak takhle sedíte, oběma rukama držíte tkaničky čepečku a hrozně o něčem přemýšlíte,“ říkal s úsměvem. „Tolik bych si přál vědět, nač jste tenkrát myslila. Na něco důležitého?“

Snad jsem nebyla rozcuchaná, napadlo ji. Ale když viděla úsměv nadšení, vyvolaný těmi podrobnostmi v jeho vzpomínce, cítila, že tehdy naopak působila velice hezkým dojmem. Zarděla se a radostně se zasmála.

„Opravdu už ani nevím.“

„Ten Turovcyn se tak hezky směje!“ řekl Levin. Zálibně pozoroval jeho vlahé oči i tělo otřásající se smíchem.

„Znáte ho dlouho?“ zeptala se Kitty.

„Kdo by ho neznal?“

„Ale vidím, že si o něm myslíte, že je špatný člověk.“

„Špatný ne, ale je to nula.“

„A to zas nemáte pravdu! Už si to nemyslete!“ řekla Kitty. „Taky jsem o něm nemívala valné mínění, ale je to ohromně milý a hodný člověk. Má zlaté srdce.“

„Jak jste mohla poznat, jaké má srdce?“

„Jsme velcí přátelé. Znám ho moc dobře. Loni v zimě, brzo po tom, co… co jste byl u nás,“ řekla s provinilým a zároveň důvěřivým úsměvem, „dostaly všecky Dolliny děti spálu a on se u nich náhodou zrovna stavil. A představte si,“ dodala šeptem, „bylo mu jí tak líto, že tam zůstal a pomáhal jí děti ošetřovat. Ano. Celé tři týdny strávil u nich a opatroval děti jako chůva.“

„Vykládám Konstantinovi Dmitričovi, jak byl Turovcyn u vás, když děti měly spálu,“ naklonila se k sestře.

„Ano, byl úžasný, báječný!“ řekla Dolly. Podívala se na Turovcyna, který tušil, že se mluví o něm, a jemně se na něho usmívala. I Levin na něho ještě jednou pohlédl a divil se, že dřív nechápal, jak okouzlující je to člověk.

„Moc a moc se omlouvám a už nikdy nebudu o nikom špatně smýšlet!“ řekl vesele, a tím upřímně vyjádřil, co nyní cítil.