XX

Anna strávila celý den doma, to jest u Oblonských, a nikoho nepřijímala, ačkoli už se někteří ze známých dověděli o jejím příjezdu a přišli za ní ještě týž den. Anna strávila celé dopoledne s Dolly a s dětmi. Jenom poslala psaníčko bratrovi, aby docela jistě přišel k obědu domů. „Přijď, doufejme v milosrdenství boží,“ psala mu.

Oblonskij obědval doma. Všichni hovořili a žena mu tykala, což předtím nebylo. Mezi manželi zůstala stejná cizota, ale o rozchodu už nepadlo ani slovo, takže Stěpan Arkaďjič viděl, že by se mohli domluvit a smířit se.

Hned po obědě přijela Kitty. Annu Arkaďjevnu sice znala, ale velmi málo, takže teď měla značný strach, jak ji přijme ta dáma petrohradského velkého světa, kterou všichni tolik chválili. Avšak Anně Arkaďjevně se zalíbila, to poznala rázem. Anna se zřejmým zalíbením pohlížela na její krásu a mládí, a než se Kitty nadála, cítila, že se octla pod Anniným vlivem, ba ještě více, že se v ní zhlédla, jak už se mladá děvčata dovedou zhlížet v starších provdaných dámách. Anna nevypadala jako dáma velkého světa ani jako matka osmiletého syna, ale při svých pružných pohybech, svěžesti a stálé živosti v obličeji, živosti, která se vybíjela v úsměvu nebo v pohledu, byla by spíš jako dvacetiletá dívka, nebýt vážného, někdy smutného výrazu očí, který Kitty překvapoval a přitahoval. Kitty cítila, že Anna je docela prostá a ničím se netají, ale že má nějaký svůj jiný, vznešenější svět zájmů, Kitty nedostupných, složitých a poetických.

Když Dolly odešla po obědě do svého pokoje, Anna hbitě vstala a přistoupila k bratrovi, jenž si zrovna zapaloval doutník.

„Stivo,“ řekla mu, vesele na něho mrkla, udělala mu křížek a očima mu ukázala na dveře. „Jdi, a pánbůh ti pomáhej.“

Pochopil, odhodil doutník a zmizel za dveřmi.

Když Stěpan Arkaďjič odešel, vrátila se Anna k pohovce, na níž seděla obklopena dětmi. Snad děti viděly, že maminka má tetu ráda, snad v ní samy nalezly zvláštní půvab, ale dvě nejstarší a po nich i ty mladší, jak už to u dětí bývá, se ještě před obědem přilepily na novou tetu a nehnuly se od ní. A vytvořily si jakousi hru spočívající v tom, že se předháněly, kdo bude sedět u tety co nejblíž, dotýkat se jí, držet ji za malou ruku, líbat ji, hrát si s jejím prstenem, nebo se aspoň dotýkat lemu jejích šatů.

„No tak, jakpak jsme prve seděli?“ řekla Anna Arkaďjevna, když si sedala na své místo.

A Gríša si znova strčil hlavu pod její ruku, přitulil se k jejím šatům a rozzářil se pýchou a štěstím.

„Kdypak bude ples?“ obrátila se Anna ke Kitty.

„Příští týden a bude to nádherný ples. Jeden z těch plesů, na kterých je vždycky zábava.“

„Jsou vůbec takové plesy, na kterých je vždycky zábava?“ s jemnou ironií řekla Anna.

„Je to zvláštní, ale jsou. U Bobriščevových je vždycky veselo, u Nikitinových taky, ale u Mežkovových je vždycky nuda. Vážně jste to nepozorovala?“

„Ne, milé dítě, pro mě už neexistují plesy, kde by byla zábava,“ pravila Anna a Kitty spatřila v jejích očích ten zvláštní svět, kam neměla přístup. „Znám plesy, které jsou jakžtakž snesitelné a ne tak nudné…“

„Jak se můžete vy na plese nudit?“

„Proč bych se zrovna já neměla na plese nudit?“ zeptala se Anna.

Kitty postřehla, že Anna ví, jaká odpověď bude následovat. „Proto, že jste vždycky ze všech nejkrásnější.“

Anna se uměla červenat. Začervenala se a řekla:

„Za prvé, to nikdy nejsem. A za druhé, i kdyby to tak bylo, co bych z toho měla?“

„Půjdete na tenhle ples?“ zeptala se Kitty.

„Myslím, že se tomu nevyhnu. Tumáš, vezmi si tenhle,“ řekla Táně, která jí stahovala prsten, lehce klouzající z bílého, na konci úzkého prstu.

„Budu moc ráda, když přijdete. Tak ráda bych vás viděla na plese.“

„Když budu muset jít, mohu se aspoň utěšovat myšlenkou, že vám to udělá radost… Gríšo, prosím tě, netahej mě za vlasy, už jsem beztak celá rozcuchaná.“ Anna si upravila uvolněnou kadeř, s kterou si Gríša hrál.

„Představuju si vás na plese v lila šatech.“

„Proč zrovna v lila?“ s úsměvem se zeptala Anna. „Tak běžte, děti, běžte. Slyšíte? Miss Hullová vás volá k svačině,“ řekla, setřásla děti a poslala je do jídelny.

„Však já vím, proč mě zvete na ples. Hodně si od toho plesu slibujete a chtěla byste, aby všichni byli při tom.“

„Ano. Jak to víte?“

„Jsou krásná ta vaše léta,“ pokračovala Anna. „Také si pamatuji a znám tu modravou mlhu, podobnou té, co leží na horách ve Švýcarech. Mlhu, která obestírá všecko v oné blažené době, kdy se dětství užuž chýlí ke konci a cesta z obrovského, šťastného, veselého kruhu je stále a stále užší, až je člověku veselo i úzko, když vstupuje na tu dráhu, třebaže se zdá radostná a krásná… kdopak z nás tím neprošel?“

Kitty se mlčky usmívala. „Ale jakpak tím prošla ona? Jak bych si přála znát celý její příběh,“ pomyslila si při vzpomínce na nepoetický zevnějšek Alexeje Alexandroviče, Annina muže.

„Leccos vím. Říkal mi Stiva, a blahopřeji vám, velice se mi líbil,“ pokračovala Anna. „Setkala jsem se s Vronským na nádraží.“

„Ach, on tam byl?“ zeptala se Kitty s uzarděním. „A co vám Stiva říkal?“

„Stiva mi všecko vybreptal. Moc bych tomu přála. Jela jsem včera s matkou Vronského a ta mi o něm neustále vykládala. Je to její miláček. Vím, jak jsou matky zaujaté, ale…“

„A co vám vykládala jeho matka?“

„Ó, mnoho a mnoho věcí! A vím, že je to její miláček, ale přesto je vidět, že je to rytíř… Inu, například mi vyprávěla, že chtěl dát celý svůj majetek bratrovi, že ještě jako malý chlapec vykonal cosi neobyčejného, zachránil tonoucí ženu. Zkrátka hrdina,“ řekla Anna s úsměvem. Vzpomněla si i na dvě stě rublů, které věnoval nešťastné vdově.

Ale o těch dvou stech se nezmínila. Ta vzpomínka jí byla nějak nepříjemná. Cítila, že v tom bylo cosi, co se týkalo jí a co by nemělo být.

„Velice mě zvala,“ pokračovala Anna, „a já starou paní ráda uvidím a hned zítra se k ní rozjedu. Ale chválabohu, Stiva je u Dolly v salónku nějak dlouho,“ zavedla řeč jinam a vstala, jak se Kitty zdálo, nějak rozladěna.

„Ne, nejdřív já! Ne, já!“ volaly děti. Běžely po svačině zase k tetě Anně.

„Všichni najednou!“ řekla Anna, se smíchem jim běžela naproti a objala a povalila na zem celou hromádku dětí, které tu rejdily a vřískaly nadšením.