XII

V navázané rozmluvě o právech žen se naskýtaly otázky nerovnoprávnosti v manželství, otázky v přítomnosti dam choulostivé. Pescov na ně při obědě několikrát narazil, ale Koznyšov a Oblonskij obezřetně zaváděli řeč jinam.

Když potom vstali od stolu a dámy odešly, Pescov je nenásledoval, ale obrátil se ke Kareninovi a začal vykládat o hlavní příčině nerovnosti. Podle jeho názoru záležela nerovnost v tom, že nevěra ženina a nevěra mužova jsou nestejně trestány jak podle zákona, tak ve veřejném mínění.

Stěpan Arkaďjič pospíšil ke Kareninovi a nabídl mu, aby si šel zakouřit.

„Děkuji, nekouřím,“ klidně odmítl Karenin, a jako by chtěl schválně dokázat, že se té rozmluvy nebojí, obrátil se s chladným úsměvem k Pescovovi.

„Domnívám se, že základy takového názoru tkví v podstatě věci,“ řekl a chtěl jít do jídelny. Ale tu se k němu znenadání obrátil Turovcyn.

„A ráčil jste slyšet o Prjačnikovovi?“ Byl rozjařen vypitým šampaňským, dlouhé mlčení už ho skličovalo a čekal jen na příležitost, kdy by je mohl přerušit. „Vasja Prjačnikov,“ řekl s dobromyslným úsměvem na vlahých rudých rtech, obraceje se především k nejváženějšímu hostu, k Alexejovi Alexandroviči, „jak jsem dnes slyšel, se bil v Tveru v souboji s Kvytským a zabil ho.“

Jako se nám vždycky zdává, že jsme se naschvál uhodili zrovna do bolavého místa, tak i Stěpan Arkaďjič nyní cítil, že se řeč jako z udělání točí kolem ožehavé otázky. Chtěl si švagra zase odvést, ale sám Alexej Alexandrovič vyzvídal:

„Proč se Prjačnikov bil?“

„Kvůli ženě. Pašák! Vyzval soka a zabil ho!“

„Ach tak!“ lhostejně prohodil Alexej Alexandrovič a vytáhl obočí. Pak se ubíral do salónu.

„Jsem tak ráda, že jste přišel,“ řekla mu s polekaným úsměvem Dolly, když se potkali v průchodícím salónku, „musím s vámi mluvit. Sednem si tady.“

Karenin stále s tím výrazem lhostejnosti, který mu dodávalo povytažené obočí, usedl vedle Darji Alexandrovny a strojeně se usmál.

„Tím spíš,“ řekl, „že jsem se také chtěl omluvit a už se odporoučet. Musím zítra jet.“

Darja Alexandrovna byla pevně přesvědčena o Annině nevině a cítila, že bledne a rty se jí chvějí hněvem na toho bezcitného chladného člověka, který se tak klidně chystá zničit její nevinnou přítelkyni.

„Alexeji Alexandroviči,“ začala, hledíc mu se zoufalým odhodláním do očí. „Ptala jsem se vás na Annu a vy jste mi neodpověděl. Co je s ní?“

„Daří se jí myslím dobře, Darjo Alexandrovno,“ odpověděl Alexej Alexandrovič, ale ani se na ni nepodíval.

„Alexeji Alexandroviči, odpusťte mi, nemám právo… Ale mám Annu ráda jako sestru a vážím si jí. Prosím vás, moc vás prosím, řekněte mi, co se mezi vámi přihodilo. Co jí máte za zlé?“

Alexej Alexandrovič se zamračil, téměř zavřel oči a svěsil hlavu.

„Myslím, že vám manžel sdělil, z jakých důvodů pokládám za nutné změnit svůj někdejší vztah k Anně Arkaďjevně,“ řekl. Nedíval se jí do očí, ale bezděčně se ohlížel po Ščerbackém, který zrovna procházel salónkem.

„Nevěřím, nevěřím, nemohu tomu věřit!“ lomíc hubenýma rukama, řekla Dolly s energickým gestem. Rychle vstala a položila ruku Alexejovi Alexandroviči na rukáv. „Tady by nás rušili. Pojďte sem, prosím.“

Dollino rozčilení na Alexeje Alexandroviče účinkovalo. Vstal a šel poslušně za ní do domácí učebny. Usedli ke stolu, potaženému voskovaným plátnem, rozrytým kapesními nožíky.

„Nevěřím, nevěřím tomu!“ opakovala Dolly a snažila se zachytit jeho uhýbavý pohled.

„Nelze nevěřit faktům, Darjo Alexandrovno,“ řekl s důrazem na slově faktům.

„Ale co udělala? Co vlastně udělala?“

„Zapomněla na své povinnosti a byla nevěrná svému muži. Tohle udělala.“

„Ne, ne, to není možné! Ne, proboha, vy jste se zmýlil!“ řekla Dolly s přivřenýma očima a rozčileně si třela spánky.

Alexej Alexandrovič se studeně usmál pouze rty, aby jí i sobě samému ukázal, jak pevné je jeho přesvědčení. Ale tato vášnivá obhajoba, když ho nezviklala, jitřila jeho ránu. Začal velmi zprudka.

„Těžko se mýlit, když to žena manželovi sama oznámí. Když mu oznámí, že osm let života a syn, že to všecko je omyl a že chce začít žít znova,“ řekl a zlostí až supěl.

„Anna a špatnost – to mi prostě nejde dohromady, nemohu tomu věřit.“

„Darjo Alexandrovno!“ Teď už jí pohlédl zpříma do vzrušeného dobromyslného obličeje a cítil, jak se mu bezděky rozvazuje jazyk. „Dal bych nevím co za to, kdybych ještě mohl pochybovat. Dokud jsem pochyboval, bylo mi sice zle, ale přece lépe než teď. Dokud jsem pochyboval, měl jsem naději. Ale teď žádnou naději nemám, a přece o všem pochybuji. Tolik o všem pochybuji, že nenávidím syna a někdy nevěřím, že je to můj syn. Jsem velice nešťasten.“

Nemusel to ani říkat. Darja Alexandrovna to poznala, jakmile jí pohlédl do obličeje. A tu jí ho přišlo líto a víra v nevinu přítelkyně byla otřesena.

„Ach, to je hrozné, hrozné! Ale je to skutečně pravda, že jste se rozhodl pro rozvod?“

„Rozhodl jsem se pro krajní opatření. Nic jiného mi nezbývá.“

„Nic jiného, nic jiného nezbývá…,“ opakovala se slzami v očích. „I ne, zbývá!“

„Nejhorší v takovém neštěstí je, že nesmíme jako v jiných případech, v případech ztráty, úmrtí, nést kříž, ale musíme jednat,“ pravil, jako by uhádl její myšlenku. „Člověk se musí vymanit z ponižujícího postavení, v kterém se octl. Přece není možné žít ve třech.“

„Chápu, chápu to velmi dobře,“ pravila Dolly a sklopila hlavu. Chvíli mlčela, myslila na sebe, na své rodinné trápení, až najednou energicky vztyčila hlavu a prosebně sepjala ruce. „Ale počkejte! Jste přece křesťan. Pomyslete na ni! Co s ní bude, když ji opustíte?“

„Myslil jsem, Darjo Alexandrovno, hodně jsem myslil,“ řekl Alexej Alexandrovič. V obličeji mu vyrazily rudé skvrny a kalné oči zíraly přímo na ni. Darja Alexandrovna ho teď litovala z celé duše. „Učinil jsem tak po tom, co mi sama řekla o mé pohaně. Nechal jsem všecko při starém. Poskytl jsem jí příležitost k nápravě, snažil jsem se ji zachránit. A co se stalo? Nesplnila nejmírnější požadavek – zachování slušnosti,“ říkal stále víc rozhorlen. „Zachraňovat můžeme člověka, který nechce zahynout. Ale když jde o povahu natolik zkaženou a zvrhlou, že zkáza se jí jeví jako spása, co potom zbývá?“

„Všecko, jenom ne rozvod!“ odpověděla Dolly.

„Ale co všecko?“

„Ne, to je hrozné. Nebude ničí žena, bude ztracená!“

„Ale co mohu dělat?“ Alexej Alexandrovič pokrčil rameny a vy­táhl obočí. Vzpomínka na poslední ženin prohřešek ho tak podráždila, že byl zase chladný jako na začátku rozmluvy. „Velice vám děkuji za účast, ale už musím jít,“ řekl a vstal.

„Ne, počkejte! Nesmíte ji zničit. Počkejte, řeknu vám něco o sobě. Vdala jsem se a muž mě klamal. V té zlobě, ze žárlivosti jsem chtěla se vším skoncovat, chtěla jsem sama… Ale vzpamatovala jsem se. A kdo myslíte, že mě zachránil? Anna. A tak žiju. Děti rostou, muž se vrací k rodině a uvědomuje si, že chybil, očišťuje se, je lepší a já žiju… Odpustila jsem a vy také musíte odpustit!“

Alexej Alexandrovič poslouchal, avšak její slova už neúčinkovala. Opět vzkypěla všechna zloba onoho dne, kdy se rozhodl pro rozvod. Zapudil tuto vzpomínku a spustil řezavě, hlasitě:

„Odpustit nemohu ani nechci a považoval bych to za nesprávné. Udělal jsem pro tu ženu vše, a ona mě zašlapala do bláta, které jí tolik vyhovuje. Nejsem zlý člověk, jakživ jsem k nikomu nechoval nenávist, ale ji nenávidím k smrti a nemohu jí ani odpustit, poněvadž ji příliš nenávidím za všecko zlo, které mi způsobila!“ vypravil ze sebe a v hlase se mu chvěly slzy zloby.

„Milujte ty, kdož vás nenávidí,“ nesměle zašeptala Darja Alexandrovna.

Alexej Alexandrovič se pohrdavě ušklíbl. To znal už dávno, ale nedalo se to uplatnit v jeho případě.

„Milujte, kdož vás nenávidí, ale milovat toho, koho nenávidíme, není možné. Odpusťte, že jsem vám zkazil náladu. Každý má svého dost!“ A už se Alexej Alexandrovič dokonale ovládl, klidně se rozloučil a odjel.