XXII

Táhlo už na šestou a Vronskij, aby se neopozdil a zároveň aby nemusel jet svým spřežením, které všichni znali, nasedl do nájemného kočáru Jašvinova a nařídil kočímu, aby jel co nejrychleji. Starý čtyřmístný kočár byl prostorný. Vronskij se posadil do rohu, natáhl nohy na přední sedadlo a zamyslil se.

Mlhavé vědomí, že dal své věci do pořádku, mlhavá vzpomínka na přátelství a lichotky Serpuchovského, jenž ho pokládal za užitečného člověka, a především nadcházející schůzka – vše splývalo v jednotný dojem radostného životního pocitu. Pocit byl tak intenzívní, že se Vronskij bezděčně usmíval. Svěsil nohy, přehodil jednu přes druhou, uchopil ji, ohmatal si pružné lýtko na noze, kterou si včera pohmoždil při pádu, a několikrát se nadechl z plných plic.

„Skvělé, výborné!“ řekl sám k sobě. Už dříve často zakoušel radostné vědomí vlastního těla, ale ještě nikdy se neměl tak rád, neměl tak rád své tělo jako nyní. Bylo mu příjemně, když cítil tu slabou bolest v silné noze, těšilo ho, když pociťoval, jak se mu pohybují hrudní svaly při dýchání. Jasný, chladný srpnový den, který v Anně budil takovou beznaděj, na něho působil povzbudivě, životodárně a občerstvoval mu tvář a krk, rozpálené sprchou. Vůně brilantiny, kterou měl napuštěn knír, mu na čerstvém vzduchu byla zvlášť příjemná. Všechno, co viděl okénkem kočáru, vše v tom chladném čistém vzduchu, v tom bledém světle večerních červánků bylo stejně svěží, veselé a silné jako on: lesklé střechy domů v paprscích zapadajícího slunce, ostré obrysy plotů a nároží, postavy ojedinělých chodců, povozy, nehybná zeleň stromů a rostlin, pole s pravidelnými řádky brambor i šikmé stíny vrhané domy, stromy, křovím a řádkami v brambořišti. Všechno bylo krásné jako půvabná krajinka na obraze, právě dokončená a přetřená lakem.

„Jeď, jeď!“ Vyklonil se z okénka, vytáhl z kapsy třírublovou bankovku a dal ji kočímu, který se po něm ohlédl. Drožkářova ruka nahmatala cosi vedle lucerny, ozvalo se prásknutí biče a kočár rychle ujížděl po rovné silnici.

Nepřeji si nic, nic jiného než toto štěstí, přemýšlel, když se díval mezerou mezi okny na kostěné tlačítko zvonku a představoval si Annu, jak ji viděl posledně. A mám ji rád čím dál víc, říkal si. A už je tu zahrada u erární vily Wredových. Kdepak je Anna? Kde je? Proč si dala schůzku tady a proč to připsala do dopisu od Betsy? Napadlo ho to až teď. Ale na přemýšlení už neměl kdy. Dal zastavit ještě před alejí, otevřel dvířka, ještě za jízdy vyskočil a zamířil k aleji, vedoucí k domu. V aleji bylo prázdno. Ale potom se ohlédl vpravo a spatřil ji. Měla na obličeji závojíček, ale Vronskij objal radostným pohledem zvláštní, jen jí vlastní pohyb při chůzi, sklon ramenou a držení hlavy, a naráz jako by mu tělem projel elektrický proud. Měl v tu chvíli ještě mocnější vědomí vlastní bytosti, od pružných pohybů nohou až po záchvěvy dýchajících plic, a cosi ho zalechtalo na rtech.

Když se sešli, pevně mu stiskla ruku.

„Nezlobíš se, že jsem tě sem pozvala? Musela jsem se s tebou sejít,“ pravila a vážný, přísný rys kolem rtů, jejž zahlédl pod závojem, rázem změnil jeho náladu.

„Já, a zlobit se! Ale čím jsi přijela, kam máš namířeno?“

„To máš jedno,“ řekla a položila ruku na jeho ruku, „půjdem, musím s tebou mluvit.“

Pochopil, že se něco přihodilo a že schůzka nebude radostná.

V její přítomnosti pozbýval vůle. Ačkoli neznal příčinu jejího neklidu, cítil už, že se ten neklid mimoděk zmocňuje i jeho.

„Copak? Co se stalo?“ ptal se, svíraje jí loktem ruku. Snažil se jí vyčíst z tváře myšlenky.

Ušla několik kroků mlčky, aby sebrala odvahu, a náhle zůstala stát.

„Neřekla jsem ti včera,“ začala, prudce a těžce oddychujíc, „že když jsem se vracela s Alexejem Alexandrovičem domů, všecko jsem mu oznámila… řekla jsem mu, že nemohu být jeho ženou, že… no řekla jsem mu všecko.“

Poslouchal ji a přitom se bezděčně naklonil celým trupem, jako by jí chtěl takto ulehčit v těžké situaci. Ale sotvaže domluvila, už se narovnal a jeho obličej nabyl hrdého a přísného výrazu.

„Ano, ano, tak je to lepší, stokrát lepší! Chápu, jak ti to bylo zatěžko,“ pravil.

Avšak neposlouchala ho, četla mu myšlenky z výrazu tváře. Nevěděla, že jeho výraz souvisí s první myšlenkou, která ho napadla – že nyní je souboj nevyhnutelný. Na souboj nikdy ani nepomyslila, a proto si tu chvilkovou přísnost vyložila jinak.

Když dostala od muže psaní, vskrytu duše už věděla, že vše zůstane při starém, že nebude s to vzdát se svého společenského postavení, opustit syna a spojit svůj osud s milencem. Dopoledne strávené u kněžny Tverské ji v tom ještě utvrdilo. Ale na této schůzce jí přesto nesmírně záleželo. Doufala, že ta schůzka změní jejich poměr a zachrání ji. Jestliže jí při té zprávě rozhodně, vášnivě, bez nejmenšího váhání řekne „opusť všecko a prchni se mnou“, opustí syna a odejde s ním. Ale zpráva na něho nezapůsobila tak, jak očekávala. Jenom byl jaksi dotčen.

„Vůbec mi to nebylo zatěžko. Přišlo to samo sebou,“ řekla podrážděně, „a tady…“ Vytáhla z rukavičky mužův dopis.

„Rozumím, rozumím,“ přerušil ji, vzal si psaní, ale nečetl je a hleděl ji uklidnit, „přál jsem si jen jedno, o jedinou věc jsem prosil – aby se skoncovalo s tímhle stavem, abych mohl zasvětit svůj život tvému štěstí.“

„Proč mi to říkáš? Copak o tom mohu pochybovat? Kdybych pochybovala…“

„Kdo to sem jde?“ náhle pravil Vronskij a ukázal na dvě dámy, které šly proti nim. „Možná že to jsou známé.“ Rychle zamířil na postranní cestu a vybízel Annu, aby šla za ním.

„Ach, mně je to jedno!“ řekla. Rty se jí roztřásly. A Vronskému se zdálo, že její oči hledí na něho za závojem s podivnou zlobou. „Říkám ti tedy, že o to nejde, že o tom nemohu pochybovat. Ale podívej, co mi píše. Přečti si to.“ Opět zůstala stát.

Stejně jako v prvním okamžiku při zprávě o její roztržce s mužem Vronskij opět propadl bezděčnému, samozřejmému dojmu, který v něm vyvolával postoj k zneuctěnému muži. Nyní, když držel v ruce jeho dopis, představoval si bezděčně výzvu, kterou nejspíš najde doma dnes či zítra, představoval si i souboj, při kterém vystřelí do vzduchu a s týmž chladným, hrdým výrazem, jejž měl v obličeji i v této chvíli, bude očekávat ránu od pohaněného manžela. A zároveň mu blesklo hlavou, co mu krátce předtím říkal Serpuchovskoj a nač myslil už dopoledne – že je lépe nebýt vázán – a věděl, že tu myšlenku jí nesmí sdělit.

Jakmile dočetl psaní, zdvihl k ní zrak a v jeho pohledu nebyla jistota. Rázem pochopila, že o tom už dříve přemýšlel. Kdyby jí řekl cokoli, neřekne jí všecko, co si myslí, to věděla. A pochopila, že její poslední naděje byla zklamána. Čekala něco jiného.

„Vidíš, co je to za člověka,“ pravila třesoucím se hlasem, „on…“

„Odpusť, ale jsem tomu rád,“ přerušil ji Vronskij. „Nech mě proboha domluvit,“ dodal a v očích měl úpěnlivou prosbu, aby mu dopřála čas na vysvětlenou. „Mám radost, protože to nemůže, nesmí zůstat tak, jak si on představuje.“

„Proč nemůže?“ řekla Anna potlačujíc pláč. Zřejmě už nepřikládala jeho slovům nejmenší význam. Cítila, že o jejím osudu je rozhodnuto.

Vronskij chtěl říci, že po souboji, podle jeho soudu nevyhnutelném, to nemůže dál trvat, ale řekl něco jiného.

„Takhle to nemůže pokračovat. Doufám, že teď od něho odejdeš. Doufám,“ upadl do rozpaků a zarděl se, „že mi dovolíš, abych všecko zařídil a uvážil, jak budeme dál žít. Zítra…“

Nenechala ho domluvit.

„A dítě?“ zvolala. „Vidíš, co mi píše? Mám se ho vzdát, ale to nemohu a nechci udělat.“

„Ale proboha, co bude lepší? Opustit syna, anebo setrvat v tom ponižujícím postavení?“

„Pro koho ponižujícím?“

„Pro všecky a nejvíc pro tebe.“

„Říkáš ponižujícím… Neříkej to. Ta slova pro mne nemají smysl,“ pravila rozechvěně. Nechtěla teď, aby lhal. Zbývala jí jen jeho láska, a ona ho chtěla mít ráda. „Pochop, že od toho dne, co jsem se zamilovala, se pro mě všecko změnilo. Existuje pro mě jedno jediné, a to je tvá láska. Když mi patří, cítím se tak na výši, tak jistá, že mě nic nemůže ponížit. Jsem na to hrdá, protože… hrdá na to… že…“ Nedopověděla, nač je hrdá. Slzy studu a zoufalství jí zlomily hlas. Zarazila se a rozeštkala se.

Najednou také cítil, jak mu cosi stoupá k hrdlu a štípe ho v nose, a poprvé v životě se málem rozplakal. Nebyl by mohl říci, co ho vlastně tak dojalo; bylo mu jí líto a cítil, že jí nemůže pomoci, a zároveň věděl, že sám její neštěstí zavinil, že udělal nějakou špatnost.

„Copak není možný rozvod?“ řekl mdle. Neodpovídala, jen zavrtěla hlavou. „Nemohla by sis vzít syna k sobě, a přece od něho odejít?“

„Ano. Jenže to všecko záleží na něm. Teď musím za ním,“ pravila suše. Její tušení, že všechno zůstane při starém, ji nezklamalo.

„V úterý budu v Petrohradě a všecko se rozhodne.“

„Ano,“ řekla. „Ale už o tom nebudeme mluvit.“

Anně přijel kočár, který prve poslala pryč, aby pak zastavil u mřížového plotu Wredovy zahrady. Rozloučila se s Vronským a jela domů.