XV

Anna se sice s Vronským umíněně a zlostně přela, když jí říkal, že její situace je neúnosná, a domlouval jí, aby muži všecko řekla, ale v hloubi duše považovala tento stav za lživý, nečestný a z celé duše si jej přála změnit. Když se vracela s mužem z dostihů, vypověděla mu v okamžitém rozčilení vše; ačkoli ji to bolelo, byla ráda. Po mužově odjezdu si říkala, že je ráda, že nyní bude mít jasno a nebude žít ve lži a klamu. Nepochybovala, že teď se její postavení vyjasní jednou provždy. Snad bude špatné to nové postavení, ale bude určité, nebude v něm nejasnost ani lež. Bolest, kterou způsobila sobě i muži svými slovy, bude teď odměněna tím, že bude mít jasno, myslila si Anna. Ještě ten večer se sešla s Vronským, ale neřekla mu, k čemu došlo mezi ní a mužem, ačkoli by to měla říci, aby už bylo jednou jasno.

Když se příštího rána vzbudila, první, co ji napadlo, byla slova, která řekla muži, a ta slova se jí zdála tak hrozná, že teď nemohla pochopit, jak se k těm podivným hrubým slovům mohla odhodlat, ani si neuměla představit, co z toho všeho bude. Ale slovo už padlo a Alexej Alexandrovič odjel beze slova. Anna se sešla s Vronským a nic mu neřekla. Ještě v okamžiku, kdy odcházel, ho chtěla zavolat a všecko mu povědět, ale rozmyslila se, protože bylo divné, proč mu to neřekla hned. Proč mu to chtěla říci, ale neřekla? V odpověď na tu otázku jí zaplavil tvář horký ruměnec studu. Uvědomila si, co jí bránilo. Uvědomila si, že se stydí. Situace, která se jí včera večer zdála ujasněná, vypadala dnes nejen nejasně, ale i beznadějně. Zmocnil se jí strach z hanby, na kterou dříve ani nepomyslila. Kdykoli uvažovala, co asi udělá muž, myslila na nejhorší. Napadlo ji, že užuž přijde správce a vyžene ji z domu, že její hanba bude rozhlášena do celého světa. Ptala se v duchu, kam půjde, až ji vyženou z domu, a nenacházela odpověď.

Když přemýšlela o Vronském, zdálo se jí, že ji nemiluje, že už mu začíná být na obtíž, že se mu nesmí nabízet, a za to k němu cítila nepřátelství. Bylo jí, jako by slova, která řekla muži a která si v duchu neustále opakovala, jako by je byla vyslovila přede všemi a všichni je slyšeli. Neodvážila se podívat do očí nikomu z domácnosti. Neodvážila se zavolat komornou, tím méně jít dolů a setkat se s vychovatelkou a se synem.

Komorná už dlouho číhala za dveřmi, až sama přišla do pokoje. Anna jí pohlédla tázavě do očí a v úleku se zarděla. Komorná se omluvila, že vstoupila, prý se jí zdálo, že paní zvoní. Přinesla šaty a dopis. Psala Betsy. Připomínala Anně, že dnes dopoledne k ní přijede Líza Merkalovová a baronesa Stolzová se svými nápadníky, Kalužským a starým Stremovem, na partii kroketu. „Přijďte se aspoň podívat, berte to jakožto studium mravů. Čekám Vás,“ uzavírala.

Anna si přečetla psaníčko a těžce vzdychla.

„Nic, nic nepotřebuji,“ řekla Anušce, která přendávala flakóny a kartáčky na toaletním stolku. „Jen běž, hned se obléknu a přijdu. Ne, ne, nic nepotřebuji.“

Anuška odešla, ale Anna se nezačala oblékat, zůstala sedět se sklopenou hlavou a rukama v klíně a chvílemi se zachvívala po celém těle, jako by chtěla udělat nějaký pohyb, něco vyslovit, a opět trnula. Bože můj, bože můj, opakovala si neustále. Ale ani „bože“ ani „můj“ pro ni neobsahovalo nejmenší význam. Ačkoli nikdy nepochybovala o náboženství, v kterém byla vychována, nyní by v něm nehledala útočiště, ta myšlenka jí byla stejně vzdálená, jako kdyby se měla utéci o pomoc k Alexeji Alexandroviči. Věděla předem, že náboženství by mohlo pomoci jen tenkrát, kdyby se zřekla všeho, co je pro ni celým smyslem života. Byla nejen sklíčená, ale už na ni padal i strach z duševního stavu, který dosud nepoznala. Cítila, jak se jí v duchu všecko rozdvojuje, jako se někdy rozdvojují předměty před unaveným zrakem. Chvílemi nevěděla, čeho se bojí, co by si přála. Zda se bojí a přeje si, co bylo, či to, co bude, a co si vlastně přeje, nevěděla.

„Ach, co to dělám!“ řekla si, když náhle ucítila na obou stranách bolest v hlavě. Sotva se vzpamatovala, uviděla, že se drží oběma rukama za vlasy u spánků a svírá je. Vyskočila a začala chodit sem tam.

„Káva je připravena a mamzel a Serjoža čekají,“ řekla Anuška. Znovu se vrátila a znovu našla Annu, jak ji prve zanechala.

„Serjoža? Co je s ním?“ náhle oživla Anna. Poprvé za celé jitro si uvědomila, že má syna.

„Asi něco provedl,“ s úsměvem odpověděla Anuška.

„Copak?“

„Měla jste v rohovém pokojíčku broskve a mladý pán si jednu tajně vzal.“

Zmínka o synovi najednou Annu vytrhla z beznadějného stavu. Vzpomněla si, jak se v posledních letech vpravila do upřímně míněné, třeba poněkud přepjaté úlohy matky, žijící jen pro syna, a s radostí si uvědomila, že má v nynější situaci doménu, nezávislou na tom, jaké postavení zaujme vůči muži a Vronskému. Tou doménou byl syn. Ať už bude v jakémkoli postavení, syna opustit nemůže. Nechť ji muž potupí a vyžene, nechť k ní Vronskij ochladne a bude dál žít svým nezávislým životem (opět na něho pomyslila se zlobou a výčitkami), nemůže syna nechat. Má svůj životní cíl. Musí jednat, jednat, aby si zajistila syna, aby jí ho nevzali. Musí dokonce jednat rychle, co nejrychleji, než jí ho vezmou. Musí sebrat syna a odjet. Je to jediná věc, kterou teď musí udělat. Potřebovala se uklidnit a vymanit se z té mučivé situace. Myšlenka na bezprostřední čin, související se synem, na to, že by s ním měla hned teď někam odjet, jí poskytla uklidnění.

Rychle se oblékla, šla dolů a rázným krokem vstoupila do salónu, kde na nijako obvykle čekala snídaně a Serjoža s vychovatelkou. Serjoža celý v bílém stál u stolku pod zrcadlem a s ohnutými zády a sklopenou hlavou, s výrazem napjaté pozornosti, který Anna u něho tak dobře znala a který ho činil podobným otci, něco dělal s květinami, které přinesl.

Vychovatelka se tvářila zvlášť přísně. Serjoža pronikavě, jak se mu stávalo často, zvolal „Á mami!“ a zarazil se v rozpacích, zda má jít matce popřát dobré jitro a nechat květiny být, anebo doplést věnec a s květinami pak teprve jít.

Vychovatelka po pozdravu dlouze a zevrubně vykládala, jakého prohřešku se dopustil Serjoža, ale Anna ji neposlouchala. Přemýšlela, zda ji má vzít s sebou. Nakonec usoudila, že ji s sebou nevezme. Odjede sama se synem.

„Ano, to bylo moc ošklivé,“ pravila Anna. Vzala chlapce za rameno, nepodívala se na něho přísně, ale nesměle, což ho zmátlo i potěšilo, a políbila ho. „Nechte ho tady u mě,“ řekla udivené vychovatelce a nepouštějíc synovu ruku, usedla ke stolu s připravenou snídaní.

„Mami! Já… já jsem se ne…,“ začal Serjoža. Snažil se z jejího výrazu uhádnout, co ho čeká za uloupenou broskev.

„Serjožo,“ řekla Anna, jakmile vychovatelka odešla, „bylo to od tebe ošklivé, ale že už to víckrát neuděláš? Máš mě rád?“

Cítila, že se jí hrnou slzy do očí. Což by ho mohla nemít ráda? Zpytovala jeho ustrašený a zároveň rozradostněný pohled. Snad nebude zajedno s otcem, aby ji ztrestal? Je možné, že by se nad ní neustrnul? Slzy jí už kanuly po tváři, a aby je zakryla, prudce vstala a téměř vyběhla na terasu.

Po bouřkových deštích z posledních dnů nastalo jasné chladné počasí. I při jasném slunci, které prosvítalo opláchnutým listím, byl vzduch studený.

Anna se zachvěla zimou i vnitřní hrůzou, která ji znova zachvátila na čerstvém vzduchu.

„Běž hezky k Mariette,“ řekla Serjožovi, který přiběhl za ní, a začala přecházet sem tam po rohoži na terase. Skutečně jí neodpustí, nebudou chápat, že to všecko nemohlo být jinak?

Zůstala stát. Pohlédla na koruny osik, zkolébané větrem, na omyté listí, jasně se lesknoucí v chladném slunci, a tu pochopila, že jí nebude odpuštěno, že celý svět k ní bude stejně krutý jako ta obloha, jako ta zeleň. A opět cítila, jak se duševně rozpolcuje. Ne, nesmí, nesmí přemýšlet. Musí se chystat na cestu. Kam? A kdy? Koho má vzít s sebou? Ano, do Moskvy, večerním vlakem. Anuška a Serjoža a jen ty nejnutnější věci. Ale nejdřív musí napsat oběma. Rychle zamířila zpět do domu, do svého budoáru, usedla ke stolu a napsala muži:

„Po tom, co se stalo, nemohu déle zůstat ve Vašem domě. Odjíždím a beru si dítě s sebou. Neznám zákony, a proto nevím, u koho z rodičů má zůstat. Ale beru si ho s sebou, protože bez něho nemohu žít. Buďte velkomyslný a ponechte mi ho.“

Až dosud psala rychle a samozřejmě, ale když se teď dovolávala jeho velkomyslnosti, kterou v něm neuznávala, a když měla uzavřít dopis nějak dojemně, zarazila se.

„Nemohu mluvit o své vině ani o své lítosti, protože…“

Opět se zarazila, neboť nenalézala souvislost ve svých myšlenkách. Ne, řekla si, tohle je všecko zbytečné. Roztrhala dopis, napsala jiný, v kterém vynechala zmínku o velkomyslnosti, a zalepila jej.

Druhý dopis měla napsat Vronskému. „Oznámila jsem muži,“ psala, a potom dlouho seděla, neschopna pokračovat. Bylo to tak kruté, tak neženské. A pak, co mu vlastně mohla napsat? Ruměnec studu jí opět zaplavil tvář, vzpomněla si na jeho klid, zas se jí zmocnila nevole, a proto roztrhala papír s napsanou větou na kousky. Je to všecko zbytečné, řekla si, složila psací mapu, šla nahoru, oznámila vychovatelce a služebnictvu, že dnes odjíždí do Moskvy, a neprodleně začala balit zavazadla.