VIII

Alexej Alexandrovič se vrátil z kostela a zůstal dopoledne doma. Měl za to dopoledne vyřídit dvě věci: za prvé přijmout deputaci národnostní menšiny, dlící toho času v Moskvě a cestující do Petrohradu, a udělit jí náležité pokyny; za druhé napsat slíbený dopis advokátovi. Deputace, třebaže vyslaná z podnětu Alexeje Alexandroviče, znamenala mnoho nepříjemností i nebezpečí, takže byl Karenin velice rád, že ji zastihl v Moskvě. Členové deputace neměli nejmenší ponětí o své úloze a povinnostech. Byli naivně přesvědčeni, že jejich úkolem je vylíčit potřeby obyvatelstva i skutečný stav věcí, a požádat vládu o pomoc, ale naprosto nechápali, že některá jejich prohlášení a požadavky jdou na ruku nepřátelské straně, a tudíž maří celou věc. Karenin si dal s nimi velkou práci, napsal jim program, který měli dodržovat, a když je propustil, napsal do Petrohradu dopisy, kam má být deputace odkázána. Hlavní pomocnicí v té věci měla být hraběnka Lydie Ivanovna. Byla odbornice pro deputace a uměla natropit s deputací tolik hluku i dát jí pravý směr jako nikdo. Když měl Alexej Alexandrovič odbytou tuto věc, napsal také advokátovi. Bez váhání mu dal své svolení, aby jednal, jak uzná za vhodné. K dopisu přiložil tři psaníčka Vronského Anně, která nalezl v jejích deskách.

Od té doby, co Alexej Alexandrovič odešel z domova s úmyslem nevrátit se k rodině a co byl u advokáta a svěřil se alespoň jednomu člověku se svým úmyslem, zvlášť od té doby, co tuto životní záležitost proměnil v záležitost papírovou, zvykal si na svůj úmysl stále víc a viděl nyní jasně, že může být proveden.

Zrovna zalepoval obálku s dopisem advokátovi, když uslyšel rámusit Stěpana Arkaďjiče. Oblonskij se hlasitě hádal se sluhou a domáhal se, aby byl ohlášen.

Už je to jedno, pomyslil si Alexej Alexandrovič, tím lépe, alespoň mu hned řeknu, jak to vypadá mezi mnou a jeho sestrou, a vysvětlím, proč dnes k němu nemohu přijít na oběd.

„Ať jde pán dál!“ řekl hlasitě, sebral papíry a uložil je do mapy.

„Tak vidíš, že žvaníš a pán je doma!“ odpověděl hlas Stěpana Arka­ďjiče lokajovi, který ho nechtěl pustit, a Oblonskij vešel do pokoje.

V chůzi si svlékal kabát. „To jsem rád, že jsem tě zastihl! Doufám tedy…,“ spustil Stěpan Arkaďjič vesele.

„Nemohu přijít,“ chladně odtušil Karenin. Stál a ani hosta nevybídl, aby se posadil.

Alexej Alexandrovič hodlal ihned zaujmout chladný postoj, jaký musel zaujímat k bratrovi ženy, proti které zahájil rozvodové řízení. Ale nepočítal s mořem dobromyslosti, které se v duši Stěpana Arkaďjiče vylévalo z břehů.

Stěpan Arkaďjič zeširoka rozevřel jiskrné, jasné oči.

„Proč nemůžeš? Co tím chceš říci?“ v údivu řekl francouzsky. „Ne, už jsi slíbil. A všichni s tebou počítáme.“

„Chci říci, že k vám nemohu přijít, protože příbuzenské vztahy, které nás pojily, musí přestat.“

„Cože? Totiž jak to? Proč?“ s úsměvem pravil Stěpan Arkaďjič.

„Protože žádám o rozvod s vaší sestrou, mou ženou. Byl jsem nucen…“

Avšak Alexej Alexandrovič ještě ani nedomluvil, když Stěpan Arkaďjič udělal něco docela jiného, než Karenin očekával. Úžasem vyjekl a klesl do křesla.

„Ne, Alexeji Alexandroviči, co to povídáš!“ zvolal Oblonskij a v jeho tváři se objevil bolestný výraz.

„Už je to takové.“

„Odpusť, ale nemohu, nemohu tomu věřit.“

Alexej Alexandrovič usedl, neboť poznal, že jeho slova neměla účinek, jaký očekával, že bude nucen všecko vysvětlit a přes všecko vysvětlování zůstane jeho poměr k švagrovi jako býval.

„Ano, jsem postaven před nemilou nutnost žádat o rozvod.“

„Něco ti řeknu, Alexeji Alexandroviči. Znám tě jako skvělého, spravedlivého člověka, znám Annu – odpusť, ale nemohu o ní změnit své mínění – jako výbornou, skvělou ženu, a proto odpusť, ale nemohu tomu věřit. To je nějaké nedorozumění.“

„Ano, kdyby to bylo pouhé nedorozumění…“

„Dovol, chápu,“ přerušil ho Stěpan Arkaďjič. „Ale ovšem… Hlavně se neukvapit. Jen se neukvapit!“

„Neukvapil jsem se,“ chladně pravil Karenin, „ale v takové věci se nemůžeme s nikým radit. Jsem pevně rozhodnut.“

„To je strašné!“ řekl Oblonskij s těžkým povzdechem. „Já bych udělal jednu věc, Alexeji Alexandroviči. Zapřísahám tě, udělej to! Ještě jsi nepodal žalobu, pokud jsem pochopil. Než ji podáš, sejdi se s mou ženou a promluv si s ní. Má Annu ráda jako sestru, má ráda tebe a je úžasná žena. Promluv si s ní, proboha! Udělej mi to k vůli, moc tě prosím!“

Alexej Alexandrovič se zamyslil a Stěpan Arkaďjič ho účastně pozoroval, aniž přerušil jeho mlčení.

„Půjdeš za ní?“

„Ani nevím. Proto jsem k vám nešel. Domnívám se, že naše vztahy se musí změnit.“

„Pročpak? To nenahlížím. Dovol mi, abych se domníval, že kromě našich příbuzenských vztahů chováš ke mně alespoň zčásti přátelské city, které jsem já vždycky choval k tobě… A opravdovou úctu,“ řekl Stěpan Arkaďjič a stiskl Kareninovi ruku. „I kdyby tvé nejhorší domněnky byly oprávněné, nikdy bych se neodvážil soudit tu neb onu stranu a nevidím důvod, proč by se naše vztahy měly změnit. Ale teď to udělej, jdi za ženou.“

„Inu, díváme se na to každý jinak,“ prohodil Alexej Alexandrovič chladně. „Ale už o tom nemluvme.“

„Ne, proč bys k nám nemohl přijít? Aspoň dnes k obědu? Žena tě čeká. Přijď, prosím tě. A především si s ní pohovoř. Je úžasná žena. Proboha, na kolenou tě prosím!“

„Když si to tolik přejete, přijdu,“ řekl Alexej Alexandrovič s povzdechem. A aby zavedl řeč jinam, zeptal se na to, co je zajímalo oba – na nového představeného Stěpana Arkaďjiče, člověka ještě dost mladého, který nečekaně dostal takové vysoké jmenování.

Karenin už dřív neměl hraběte Aničkina v lásce a vždycky se s ním rozcházel v názorech, ale teď už se nemohl ubránit nenávisti, pochopitelné každému úředníkovi, nenávisti člověka, který utrpěl ve službě porážku, k člověku, jenž byl povýšen.

„Tak co, už ses s ním setkal?“ řekl Alexej Alexandrovič s jizlivým úšklebkem.

„To víš, včera byl u nás v úřadě. Myslím, že se vyzná a je velice činný.“

„Dobře, ale nač je jeho činnost zaměřena?“ pravil Alexej Alexandrovič. „Na to, aby se pracovalo, nebo na to, aby se předělalo, co už se udělalo? Neštěstím našeho státu je papírové úřadování, jehož je důstojným představitelem.“

„Vážně nevím, co by se mu dalo vytknout. Jeho zaměření neznám, ale je fakt, že je dobrý chlap,“ řekl Oblonskij. „Teď jsem byl u něho a vážně je to dobrý chlap. Dali jsme si spolu přesnídávku a já jsem ho naučil dělat, víš, ten nápoj, víno s pomeranči. Báječně to osvěžuje. To je zvláštní, že to neznal. Moc mu chutnalo. Ne, je to vážně milý chlap.“

Stěpan Arkaďjič pohlédl na hodinky.

„Prokristapána, čtyři pryč, a já ještě musím k Dolgovušinovi. Tak přijeď, prosím tě, k obědu. Nedovedeš si představit, jak by mne a ženu mrzelo, kdybys nepřišel.“

Alexej Alexandrovič se rozloučil se švagrem už docela jinak, než ho přivítal.

„Slíbil jsem a přijdu,“ ozval se ponuře.

„Věř, že si to považuju, a doufám, že nebudeš litovat,“ řekl Oblonskij s úsměvem.

V chůzi si oblékl kabát, pleskl lokaje po hlavě, usmál se a vyšel z pokoje. Pak se zase vrátil ke dveřím.

„V pět hodin a v tmavém!“ zavolal ještě jednou.