V

Po svačině se Levin octl jinde, mezi starým čtverákem, který mu nabídl sousedství, a mladým chlapíkem, který byl teprve od podzimu ženatý a letos šel sekat poprvé.

Starý se držel zpříma, šel vpředu, rytmicky a zeširoka našlapoval křivýma nohama a přesným rytmickým pohybem, který mu patrně nedal víc námahy než komíhání rukama při chůzi, hravě pořádal pravidelný vysoký pokos. Jako by nikoli on, ale ostrá kosa sama svištěla ve šťavnaté trávě.

Za Levinem kráčel mladičký Miška. Hezký mladistvý obličej, orámovaný houžví z čerstvé trávy ve vlasech, měl napjatý úsilím; ale sotva se na něho někdo podíval, už se usmíval. Snad by byl raději zemřel, než aby se přiznal, že ho práce namáhá.

Levin šel mezi nimi. Za největšího vedra mu kosení nepřipadalo tak těžké. Pot, který se z něho jen lil, ho chladil, a slunce pražící do zad, na hlavu a do ruky s rukávem vykasaným po loket mu dodávalo síly a vytrvalosti v práci. A stále a stále častěji přicházely okamžiky podvědomí, kdy nemusel přemýšlet, co dělá. Kosa sekala sama. Byly to šťastné chvíle. Ještě radostnější byly chvíle, kdy docházeli k řece, kam sahaly pokosy, a starý otíral chomáčem mokré trávy kosu, oplachoval její ocel v čerstvé říční vodě, nabíral vodu do toulce a pobízel Levina.

„Napijte se! To je dobrota, co?“ říkal a mrkal na něho.

A Levin vskutku jakživ nepil takový nápoj, jako byla ta teplá voda se zelenými řasami a s rezavou příchutí po plechovém toulci. A hned potom následovala příjemná klidná procházka s rukou na kose, kdy jste si mohli setřít pot, který se z vás jen lil, nadechnout se z plných plic, rozhlédnout se po celém dlouhém řetěze sekáčů a vidět vše, co se děje kolem, v lese i na lukách.

Čím déle Levin kosil, tím častěji a častěji prožíval chvíle zapomnění, kdy už ruce nemávaly kosou, ale sama kosa poháněla celé tělo, plné vědomí a plné života, kdy pravidelná a přesná práce se jako zázrakem dělala sama, aniž na ni myslil. Byly to chvíle nejvyššího blaha.

Obtíž nastávala jen tenkrát, když musel nechávat těchto už ne­uvědomělých pohybů a přemýšlet, když musel sekat kolem nějakého hrbolku nebo nevypletého šťovíku. Starému se to dařilo snadno. Kdykoli narazil na hrbolek, měnil pohyb a patkou nebo hrotem kosy osekával hrbolek krátkými vzmachy z obou stran. A přitom si všecko prohlížel a sledoval, co se před ním objevuje. Utrhl si kozí bradu a snědl ji nebo nabídl Levinovi, jindy odhazoval kosou větvičku, pak si prohlížel křepelčí hnízdo, z kterého přímo pod kosou vylétala samička, nebo zas chytil hada, který mu přišel do cesty, nabodl ho kosou jako na vidličku, ukázal Levinovi a odhodil.

Levinovi i chasníkovi vzadu působily ty změny v pohybech nesnáz. Když už si oba zvykli na určitý intenzívní pohyb, nedokázali ho v pracovním zápalu změnit a zároveň sledovat, co mají před sebou.

Levin nepozoroval, jak čas utíká. Kdyby se ho byl někdo otázal, jak dlouho kosí, byl by řekl, že půl hodiny, a zatím už se přiblížil čas oběda. Když začínali nový pokos, upozornil stařík Levina na malá děvčátka a chlapce, kteří šli ze všech stran vysokou trávou i po cestě, kde je bylo sotva vidět. Nesli sekáčům oběd a až se prohýbali pod ranečky s chlebem a džbánky s kvasem, ovázanými hadříky.

„Hele, brabenečkové už lezou!“ řekl starý, zastínil si oči a pohlédl na slunce. Posekali ještě dvě řady a starý zůstal stát.

„Tak, pane, teď se bude obědvat!“ řekl rázně. Sekáči došli až k řece a zamířili přes pokosy ke kabátům, kde už na ně čekaly děti, které jim donesly oběd. Chlapi se shromáždili, ti dál pod vozy, ti blíž u vrbového křoví, na které naházeli trávu.

Levin si přisedl k nim. Domů se mu nechtělo.

Ostych před pánem už byl ten tam. Chlapi se chystali k obědu. Někteří se myli, mladí hoši se koupali v řece, jiní si hledali místečko, kde by si odpočinuli, rozvazovali ranečky s chlebem a otvírali džbánky s kvasem. Staroch si nalámal do misky chleba, rozmačkal jej lžící, nalil z toulce vody, ještě si přikrájel chleba a osolil jej. Otočil se k východu a udělal si křížek.

„No tak, pane, dáme si polívku,“ řekl a přiklekl k misce.

Levinovi polévka tak chutnala, že se rozmyslil a nejel obědvat domů. Poobědval se starým a rozhovořil se s ním živě a účastně o jeho domácích starostech a vykládal i o vlastních starostech a všech věcech, které mohly staříka zajímat. Bylo mu s ním lépe než s bratrem a bezděčně se usmíval v návalu něhy, kterou pociťoval k tomu člověku. Když starý opět vstal, přežehnal se křížkem a lehl si do křoví, kam si dal pod hlavu trochu trávy, učinil Levin stejně, a třebaže ho na slunci dotěrné, neodbytné mouchy a brouci šimrali v zpoceném obličeji i po těle, rázem usnul a vzbudil se, až když se slunce přehouplo na druhou stranu křoví a už šlo na něho. Stařík dávno nespal. Seděl tu a naklepával chasníkům kosy.

Levin se rozhlédl a ani hned nepoznal, kde je, tolik se všecko změnilo. Obrovské luční prostranství bylo posečeno, skvělo se ve zvláštním novém lesku pod šikmými paprsky večerního slunce a pokosy už voněly. I křoví u vody, kolem kterého byla skosena tráva, i sama řeka, předtím ukrytá zrakům a nyní ocelově lesklá v zákrutech, vstávající a odcházející lidé, strmá stěna ještě neposečené trávy i jestřábi kroužící nad obnaženou loukou – všecko bylo docela jiné. Když se Levin probral, začal uvažovat, kolik posekali a kolik se ještě dá dnes udělat.

Dvaačtyřicet lidí zastalo obrovský kus práce. Celá velká louka, kterou za roboty kosilo třicet sekáčů dva dny, byla už posečena. Neposečené zůstaly jen cípy s krátkými pokosy. Avšak Levin by byl rád, aby se toho dne posekalo co nejvíce, a zlobil se na slunce, že zapadá tak rychle. Nepociťoval nejmenší únavu; jenom chtěl ještě co nejrychleji udělat kus práce.

„Co myslíš, posekali bychom ještě Mášin vršek?“ řekl starému.

„Jak pánbůh dá, slunce už je dost nízko. Že by snad hoši mohli dostat vodku?“

Když si při svačině zase všichni sedli a kuřáci si zapálili, oznámil stařík chasníkům, že „když posečou Mášin vršek, bude vodka“.

„Bodejť! Tite, do toho! Sjedem to jedna dvě! Najíš se v noci. Do toho!“ ozvaly se hlasy a sekáči rychle dojídali chléb a mířili na louku.

„Teď se držte, hoši!“ řekl Tit a skoro klusem se hnal napřed.

„Dělej, dělej,“ říkal stařík, který pospíchal za ním a snadno ho doháněl, „nebo tě seknu! Pozor!“

Mladí i staří kosili jako o závod. Ale při všem spěchu neničili trávu a pokosy byly stejně čisté a rovné. Zbývající kousek v cípu sjeli v pěti minutách. Poslední sekáči ještě dokončovali pokosy, když vpředu si už hodili kabáty přes ramena a šli přes cestu k Mášinu vršku.

Slunce se už sklánělo ke stromům, když provázeni cinkotem toulců vešli do lesního dolíku Mášina vršku. Uprostřed roklinky byla tráva po pás, jemná, hebká a listnatá, tu a tam po lese prokvetlá černýšem.

Po krátké úradě, zda mají sekat podél, či napříč, šel jako první Prochor Jermilin, taktéž proslulý sekáč, obrovský snědý chlap. Posekal jeden řádek, obrátil se a přehrnul trávu, a všichni se vyřídili za ním. Postupovali dolíkem z kopce a do kopce až na kraj lesa. Slunce se schýlilo za les. Napadla už rosa a na sekáče svítilo slunce jen na kopci, kdežto dole, kde stoupaly páry, i na opačné straně šli ve svěžím rosnatém stínu. Práce byla v plném proudu.

Tráva, vydávající kořennou vůni, šťavnatě svištěla při pádu a vršila se do vysokých řádků. Sekáči se tísnili v krátkých pokosech ze všech stran, toulce cinkaly, zvonily kosy, které narážely o sebe, svištěly brousky a sekáči se navzájem pobízeli veselým pokřikem.

Levin byl zase mezi mladým chlapíkem a starcem. Starý si oblékl kabátek z ovčí kůže. Byl pořád samý žert a smích a lehce ovládal své pohyby. A v lese co chvíli narazili na kozáky, rozbujelé ve šťavnaté trávě, a přesekávali je kosou. Ale starý se pokaždé, když našel kozáka, shýbal, zvedal houbu a schovával ji za košili. „Zase dáreček pro starou,“ opakoval.

Třebaže se mokrá a slabá tráva kosila snadno, těžko se sestupovalo a stoupalo po příkrých svazích. Ale staříkovi to nevadilo. Pořád stejně mával kosou, když drobným, pevným krokem svých nohou ve velkých lýčených střevících pomalu vylézal na sráz, a třebaže se třásl po celém těle, až mu kalhoty pod košilí plandaly, přece nevynechal cestou ani stéblo, ani jedinou houbu a stejně žertoval s chlapy a s Levinem. Levin šel za ním a kolikrát si myslil, že užuž upadne, když tak stoupal s kosou do strmého kopce, kam i bez kosy člověk těžko vyleze. Ale vždycky se dostal nahoru a dělal svou práci. Cítil, že ho pohání jakási vnější síla.