VII

Za dveřmi se ozvaly kroky. Kněžna Betsy věděla, že je to Kareninová, a pohlédla na Vronského. Díval se ke dveřím a v obličeji měl zvláštní nový výraz. Radostně, upřeně a zároveň nesměle hleděl na příchozí a pomalu vstával. Do salónu vkročila Anna. Držela se jako vždy neobyčejně zpříma, zpříma hleděla před sebe, rychle, pevně a svižně, což se tolik lišilo od chůze jiných žen velkého světa, udělala několik kroků, které ji dělily od hostitelky, stiskla jí ruku, usmála se a s tím úsměvem se otočila k Vronskému. Vronskij se jí hluboce uklonil a podal jí židli.

Odpověděla jen sklonem hlavy, zrudla a zamračila se. Ale pak rychle pokynula známým, tiskla podávané ruce a hned se zas obrátila k hostitelce:

„Byla jsem u hraběnky Lydie a chtěla jsem přijít dřív, ale zdržela jsem se. Byl tam sir John. Je velice zajímavý.“

„Ach, ten misionář?“

„Ano, vykládal ohromně zajímavě o životě v Indii.“

Rozhovor přerušený Anniným příchodem se opět rozhoupal jako světlo zhášené lampy.

„Sir John! Ano, sir John. Viděla jsem ho. Umí pěkně mluvit. Vlasjevová je do něho úplně zamilovaná.“

„A je to pravda, že si mladší Vlasjevová bere Topova?“

„Ano, prý už je ruka v rukávě.“

„Divím se rodičům. Je prý to sňatek z vášnivé lásky.“

„Z lásky? Vy ale máte antidiluviální nápady! Kdo by dnes mluvil o lásce?“ řekla choť vyslance.

„Co se dá dělat? Ta hloupá stará móda ještě nevymizela,“ pravil Vronskij.

„Tím hůř pro toho, kdo se té módy drží. Znám jenom šťastná manželství z rozumu.“

„Ano, ale jak často se přitom štěstí takových manželství z rozumu obrací v trosky jen proto, že přijde láska, kterou zneuznávali,“ řekl Vronskij.

„Ale o sňatcích z rozumu mluvíme tenkrát, když už se oba vybouřili. Je to jako spála, musí se to prodělat.“

„Pak bychom se měli naučit umělému očkování proti lásce, jako se očkuje proti neštovicím.“

„Za mladých let jsem byla zamilovaná do kostelníka,“ pravila kněžna Mjagká. „Ale nevím, jestli mi to prospělo.“

„Ne, myslím vážně, abychom poznali lásku, musíme se zmýlit a potom omyl napravit,“ řekla kněžna Betsy.

„I po sňatku?“ žertovala vyslancova choť.

„Na pokání není nikdy pozdě,“ uvedl diplomat anglické pořekadlo.

„To je ono,“ přisvědčila Betsy, „člověk se musí zmýlit a chybu napravit. Co si o tom myslíte vy?“ obrátila se k Anně, jež s nenápadným tvrdým úsměvem mlčky naslouchala.

„Myslím,“ řekla Anna, pohrávajíc si se staženou rukavičkou, „myslím si… když je kolik hlav, tolik smyslů, tedy je i kolik srdcí, tolik druhů lásky.“

Vronskij se díval na Annu a se zatajeným dechem očekával, co řekne. Oddechl si jako po přestálém nebezpečí, když vyřkla ta slova. Anna se náhle obrátila k němu.

„Dostala jsem psaní z Moskvy. Píšou mi, že Kitty Ščerbacká je vážně nemocná.“

„Opravdu?“ řekl Vronskij a zachmuřil se.

Anna na něho přísně pohlédla.

„Vás to nezajímá?“

„Naopak, velice. A co vám vlastně píšou, smím-li to vědět?“ otázal se.

Anna vstala a přistoupila k Betsy.

„Dejte mi šálek čaje,“ řekla a zůstala stát za její židlí.

Zatímco kněžna Betsy nalévala čaj, přistoupil Vronskij k Anně.

„Copak vám píšou?“ opakoval.

„Často si myslívám, že muži nechápou, co je nečestné, ale pořád o tom mluví,“ řekla Anna místo odpovědi. „Už jsem vám to chtěla dávno říci,“ dodala a po několika krocích usedla k rohovému stolku, na kterém ležela alba.

„Dost dobře nechápu, co myslíte,“ řekl a podal jí šálek.

Pokynula na pohovku stojící vedle a Vronskij se ihned posadil.

„Ano, chtěla jsem vám něco říci,“ pravila Anna, hledíc stranou. „Zachoval jste se špatně, velice špatně.“

„Cožpak nevím, že jsem se zachoval špatně? Ale kdo je příčinou, že jsem se tak zachoval?“

„Proč mi to říkáte?“ řekla a přísně se na něho podívala.

„Vy víte proč,“ odvětil směle a radostně, a když se jejich zraky setkaly, nesklopil oči.

Nikoli on, ale ona přišla do rozpaků.

„Je to jenom důkaz, že nemáte srdce,“ řekla. Ale její pohled říkal, že ví, že Vronskij má srdce, a právě proto se ho bojí.

„To, o čem jste právě mluvila, byl omyl, a ne láska.“

„Pamatujte si, že jsem vám zakázala vyslovovat to slovo, to ošklivé slovo,“ řekla Anna a zachvěla se. Ale vzápětí si uvědomila, že už tím slovem „zakázala“ dává najevo, že si na něho dělá určitá práva a tím ho nabádá, aby mluvil o lásce. „Už dávno jsem vám to chtěla říci,“ pokračovala, odhodlaně se mu dívala do očí a v obličeji jenjen hořela, „a teď jsem přišla schválně, protože jsem věděla, že se tu s vámi setkám. Přišla jsem, abych vám řekla, že to musí skončit. Nikdy jsem se neměla zač stydět, ale kvůli vám si připadám jako nějaký provinilec.“

Díval se na ni a její tvář ho překvapila novou duchovní krásou.

„Co si ode mě přejete?“ řekl prostě a vážně.

„Přeji si, abyste jel do Moskvy a prosil Kitty za odpuštění.“

„Vy si to nepřejete.“

Viděl, že Anna říká to, k čemu se nutí, nikoli co by říci chtěla.

„Milujete-li mě, jak říkáte,“ zašeptala, „tedy učiňte, abych byla klidná.“

Rozzářil se.

„Cožpak nevíte, že jste celý můj život? Ale klid neznám a nemohu vám ho dát. Sebe celého, lásku… ano. Nemohu myslit na vás a na sebe odděleně. Vy a já, to je pro mě jeden celek. A nikde nevidím možnost klidu ani pro sebe, ani pro vás. Vidím, že možné je zoufalství, neštěstí… anebo štěstí, a jaké štěstí! Copak není možné?“ dodal, a to už jenom pohyboval rty, ale slyšela ho.

Soustředila všechny duševní síly, aby řekla, co by měla říci. Ale místo toho spočinula na něm pohledem plným lásky a neodpovídala.

Tak je to, myslil si nadšeně. Když už si zoufal a když se zdálo, že to k ničemu nevede – najednou to přišlo! Miluje ho. Přiznává se k tomu.

„Tak to udělejte pro mne, nikdy mi nic takového neříkejte, a budeme dobrými přáteli,“ řekla, ale její pohled mluvil o něčem docela jiném.

„Přáteli nebudeme, to víte sama. Ale jestli budeme nejšťastnější anebo nejnešťastnější lidé, to je ve vaší moci.“

Chtěla něco namítnout, ale zarazil ji:

„Vždyť prosím o jedno jediné, prosím, abych směl doufat a trápit se jako teď. Ale jestli nesmím ani to, poručte mi, abych zmizel, a zmizím. Už mě neuvidíte, když je vám moje přítomnost na obtíž.“

„Nevyháním vás.“

„Jenom nechtějte nic změnit. Nechte všecko, jak to je,“ řekl třesoucím se hlasem. „Tamhle je váš muž.“

Alexej Alexandrovič v té chvíli opravdu vstupoval svým klidným, nemotorným krokem do salónu.

Pohlédl na ženu a na Vronského, šel za paní domu, a jakmile zasedl k čaji, začal vykládat, zvolna a hlasitě jako vždy, svým obvyklým žertovným tónem, neboť si zrovna z někoho tropil smích.

„Váš Rambouillet¹ je tu v plném počtu,“ řekl a rozhlédl se po celé společnosti. „Grácie i múzy.“

Ale kněžna Betsy nemohla ani vystát jeho tón, sneering², jak mu říkala, a jako důvtipná hostitelka s ním rychle zapředla vážnou debatu o všeobecné vojenské povinnosti. Alexej Alexandrovič se dal rázem strhnout a teď už vážně hájil nové nařízení proti kněžně Betsy, která je napadla.

Vronskij a Anna dosud seděli u malého stolu.

„To už začíná být nepřístojné,“ zašeptala jedna z dam, ukazujíc očima na Vronského, Kareninovou a jejího muže.

„Co jsem vám říkala?“ ozvala se Annina přítelkyně.

Ale nejen tyto dámy, skoro všichni přítomní včetně kněžny Mjag­ké a Betsy se několikrát podívali, jako by jim to vadilo, na Annu a Vronského, kteří se oddělili od celé společnosti. Jen Alexej Alexandrovič se nepodíval ani jednou tím směrem a nedal se vyrušit z načaté poutavé debaty.

Jakmile kněžna Betsy postřehla na všech přítomných nelibý dojem, obstarala Alexeji Alexandrovičovi místo sebe jiného posluchače a přistoupila k Anně.

„Vždycky se obdivuji, jak jasně a přesně se vyjadřuje váš pan manžel,“ pravila. „I nanejvýš transcendentní pojmy jsou mi pochopitelné, když vykládá on.“

„Ó ano!“ řekla Anna, rozzářená v blaženém úsměvu a nechápajíc ani slovo z toho, co jí říkala Betsy. Odešla k velkému stolu a účastnila se pak společné debaty.

Alexej Alexandrovič poseděl půl hodiny, pak šel k ženě a navrhl jí, aby jeli spolu domů. Ale ani se na něho nepodívala a odpověděla, že zůstane na večeři.

Tlustý starý Tatar v lesklém koženém plášti, kočí Kareninové, stěží udržel před domem prokřehlého podsedního siváka, který se vzpínal. Lokaj stál u otevřených dvířek. Vrátný stál u venkovních dveří a přidržoval je. Anna Arkaďjevna vyprošťovala malou hbitou rukou krajky na rukávě, které se jí zachytily za háček kožíšku, a se skloněnou hlavou u vytržení poslouchala, co jí říká Vronskij, který ji vyprovázel.

„Nic jste neřekla. Dejme tomu, že ani nic nežádám,“ říkal, „ale vy víte, že nechci přátelství, pro mne existuje pouze jediné životní štěstí, to je slovo, které máte tak nerada… ano, láska…“

„Láska…,“ zvolna opakovala niterným hlasem a v okamžiku, kdy vyprostila krajku, dodala náhle: „Nemám ráda to slovo jen proto, že pro mne příliš mnoho znamená, mnohem víc, než dovedete pochopit,“ a pohlédla mu do tváře. „Na shledanou!“

Podala mu ruku a rychlým, pružným krokem minula vrátného a zmizela v kočáře.

Její pohled a dotek ruky ho sežehl. Políbil svou dlaň na místě, kde se ho dotkla, a rozjel se domů šťasten vědomím, že se dnes večer přiblížil k vytouženému cíli více než za uplynulé dva měsíce.