XXII

Ples zrovna začal, když Kitty s matkou vešla na velké schodiště, zaplavené světlem a plné květin a napudrovaných lokajů v červených livrejích. V sálech bylo živo, rozléhal se odtamtud plynulý hukot jako v úle, a zatímco si dámy na prostranství mezi stromečky upravovaly před zrcadlem účesy a šaty, zazněly ze sálu jemné i výrazné zvuky houslí v orchestru, který spustil první valčík. Stařeček v civilu, který si uhlazoval šedivé kotletky před druhým zrcadlem a šířil kolem sebe vůni parfému, se s dámami srazil na schodech, ale hned jim ustoupil z cesty a s patrným zalíbením se díval na Kitty, kterou neznal. Holobrádek ve vystřižené vestě, jeden z oněch mladíků z vyššího světa, kterým starý kníže Ščerbackij říkal cápkové, si v chůzi narovnával bílý nákrčník, uklonil se dámám a běžel dál, ale pak se vrátil a vyzval Kitty na čtverylku. Na první čtverylku už byla zadána s Vronským, musela mladíkovi slíbit druhou. Ve dveřích jim udělal místo jakýsi důstojník. Zapínal si rukavičku, hladil si knír a zálibně si prohlížel růžovou Kitty.

Přestože toaleta, účes i všechny přípravy k plesu daly Kitty velkou námahu a mnoho přemýšlení, přicházela teď na ples ve svých bohatých tylových šatech s růžovým podkladem tak nenuceně a prostě, jako by všem těm rozetám, krajkám, všem detailům toalety nevěnovala ani ona, ani ostatní lidé doma nejmenší pozornost, jako by se byla narodila v tom tylu, v krajkách, s vysokým účesem a s růží o dvou lístcích.

Když chtěla stará kněžna před vstupem do sálu narovnat Kitty ohrnutou šerpu, Kitty jemně uhnula. Cítila, že všecko je na ní samo od sebe pěkné a ladné a že nemusí nic opravovat.

Kitty měla jeden ze svých šťastných dnů. Šaty ji nikde neškrtily, krajkový přehoz nepadal, rozety se nepomačkaly ani se neutrhly. Růžové střevíčky na vykrojeném vysokém podpatku netlačily, ale naopak pobízely nožku do tance. Vložené husté prameny světlých vlasů držely na malé hlavince jako vlastní. Ani jeden ze tří knoflíků na dlouhé rukavičce se neutrhl, všecky se daly dobře zapnout a rukavička obepínala ruku, aniž zkreslila její tvar. Černá sametka s medailónem ovíjela šíji zvlášť něžně. Sametka byla rozkošná a už doma při pohledu do zrcadla Kitty tušila, že ta sametka mluví sama. O všem jiném by se ještě dalo pochybovat, ale sametka byla rozkošná. I zde na plese se Kitty usmála, když na ni pohlédla do zrcadla. V obnažených ramenou a rukou cítila mramorový chlad, a ten pocit měla zvlášť ráda. Oči jí zářily a rudé rty se neubránily úsměvu při vědomí vlastního kouzla. Ještě nevstoupila do sálu a nedošla k tylovému, opentlenému, krajkovému, barevnému hloučku dam, čekajících na vyzvání k tanci (Kitty v tom hloučku nikdy nestávala), a už byla vyzvána na valčík, a to nejlepším tanečníkem. Byl to přední kavalír plesové hierarchie, proslulý mistr tance a ceremoniář, hezký, statný, ženatý muž Jegoruška Korsunskij. Před chvilkou uvedl na místo hraběnku Baninovou, s kterou přetančil první kolo valčíku, obhlížel nyní svůj revír, to jest několik párů, které se pustily do tance, když tu spatřil vcházející Kitty, nenuceně, skokem se k ní rozběhl, jak už to dovedou jen pořadatelé na plesech, uklonil se, a aniž se zeptal, zda si přeje tančit, zvedl ruku, aby Kitty objal kolem štíhlého pasu. Kitty se rozhlížela, komu by mohla svěřit vějíř, a domácí paní se usmála a vějíř jí vzala.

„Dobře, že jste přišli včas,“ pravil Korsunskij objímající Kitty v pase. „Je to hrozný zlozvyk, tohle chození pozdě!“

Ohnula levou ruku a položila mu ji na rameno a už malé nožky v růžových střevíčkách rychle, lehce a rytmicky zavířily do taktu hudby po hladkých parketách.

„Člověk si při valčíku s vámi zrovna odpočine,“ řekl, když začali první pomalejší valčíkové kroky. „Nádherné, jaká lehkost, préci­sion¹,“ říkal jí, co říkával skoro všem dobrým známým.

Usmála se jeho pochvale a dál se přes jeho rameno dívala po sále. Nebyla už nováček, aby jí všechny tváře na plese splývaly v jediný čarovný dojem. Nebyla ani děvče, které se neustále vláčí po plesech a kterému jsou všechny tváře tak známé, že už je nudí. Ale byla uprostřed těch dvou – byla rozechvěná, ale zároveň se ovládala do té míry, že mohla pozorovat. V levém rohu sálu, jak viděla, se shromáždil výkvět společnosti. Stála tam nemožně odhalená kráska Lidi, žena Korsunského, byla tam paní domu, i Krivin, vždy se vyskytující tam, kde byl výkvět společnosti, tam blýskal svou lysinou. Tam byly upřeny zraky mladíků, kteří se neopovážili přistoupit blíž. A tam objevila Stivu a pak zahlédla půvabnou postavu a hlavu Anny v černých sametových šatech. I On byl zde. Kitty ho neviděla od onoho večera, kdy odmítla Levina. Bystrým zrakem ho ihned poznala, a dokonce postřehla, že se na ni dívá.

„Ještě jedno kolo? Nejste unavená?“ otázal se Korsunskij, trochu udýchaný.

„Už ne, děkuji.“

„Kam vás mám zavést?“

„Je tu myslím paní Kareninová… Odveďte mě k ní.“

„Prosím.“

A Korsunskij zamířil volnějším valčíkovým krokem rovnou k hloučku v levém rohu sálu, za stálého opakování „pardon, mes­dames, pardon, pardon, mesdames“ křižoval mořem krajek, tylu a stuh, aniž o jediné pírko zavadil, až nakonec otočil svou tanečnici tak prudce, že se jí odhalily štíhlé nožky v prolamovaných punčochách a vlečka se roztáhla jako vějíř a přikryla Krivinovi kolena. Korsunskij se uklonil, vypjal hruď ve vystřižené vestě a podal Kitty ruku, aby ji odvedl k Anně Arkaďjevně. Kitty všecka zčervenalá sundala vlečku z Krivinových kolenou a trochu zmámená se ohlížela po Anně. Anna neměla lila šaty, jak si to mermomocí přála Kitty, ale černé sametové, hluboce vystřižené šaty, jež odhalovaly plná ramena jako vyřezaná ze slonoviny, hruď a oblé paže s jemnýma drobnýma rukama. Celé šaty byly pošity benátskými krajkami. Na hlavě v černých vlasech, které byly všechny její vlastní, měla malou girlandu z macešek a stejnou girlandu měla na černé stuze v pase mezi bílými krajkami. Účes měla nenápadný. Nápadné byly jen ty půvabné, nezbedné krátké prstence kadeřavých vlasů, které se jí vždy uvolňovaly v týle a na spáncích. Pevnou, jako vysoustruhovanou šíji ovíjela šňůra perel.

Kitty viděla Annu každý den, zbožňovala ji a neuměla si ji představit jinak než v lila. Ale když ji teď spatřila v černém, poznala, že nechápala plně její kouzlo. Uviděla ji teď v podobě zcela nové a nečekané. Pochopila teď, že si Anna nemohla vzít šaty lila a že její kouzlo je právě v tom, že vždy vyniká nad svou toaletu, že toaleta na ní nesmí být nápadná. Ani černé šaty s krajkami na ní nebyly nápadné. Byl to jen rámec a v něm vynikala jen ona, prostá, přirozená, a přitom veselá, elegantní a živá.

Stála jako vždy úžasně vzpřímená, a když Kitty přistoupila k hloučku, zrovna rozprávěla s hostitelem, k němuž mírně pootočila hlavu.

„Ne, nehodím kamenem,“ namítala mu cosi, „ačkoli nechápu,“ pokračovala, pokrčila rameny a hned se s něžným protektorským úsměvem otočila ke Kitty. Zběžným pohledem ženy přelétla její toaletu a udělala sotva patrný pohyb hlavou, kterému Kitty rozuměla, neboť znamenal pochvalu její toaletě a kráse, „Vy i do sálu vstupujete tanečním krokem,“ dodala Anna.

„To je jedna z mých nejvěrnějších pomocnic,“ řekl Korsunskij a uklonil se Anně Arkaďjevně, s kterou se dosud nesetkal. „Princezna přispívá k tomu, aby na plese bylo veselo a hezky. Smím prosit, Anno Arkaďjevno? Jedno kolo valčíku,“ pravil s úklonou.

„Vy se znáte?“ otázal se hostitel.

„S kým bychom se neznali? Nás s ženou všude znají jako falešnou minci,“ odpověděl Korsunskij. „Smím prosit, Anno Arkaďjevno?“

„Netančím, když to nemusí být,“ řekla.

„Ale teď to musí být.“

V té chvíli se blížil Vronskij.

„Inu, když to musí být, pojďme,“ řekla Anna, nevšímajíc si úklony Vronského, a rychle položila ruku Korsunskému na rameno.

„Proč se na něho zlobí?“ myslila si Kitty, neboť si všimla, že Anna neodpověděla Vronskému na pozdrav úmyslně. Vronskij přistoupil ke Kitty, připomněl jí první čtverylku a vyslovil politování, že celou tu dobu neměl potěšení ji vidět. Kitty obdivně pozorovala Annu vířící v kole a poslouchala, co jí říká Vronskij. Očekávala, že ji požádá o valčík, ale neučinil tak, a Kitty k němu s údivem vzhlédla. Zrudl a pospíšil ji vyzvat k tanci, ale sotvaže ji objal v útlém pase a udělal první krok, hudba náhle zmlkla. Kitty mu pohlédla do tváře, kterou měla tak blízko u sebe, a ten pohled plný lásky, kterým se na něho tenkrát podívala a který neopětoval, jí ještě dlouho potom, i po letech, mučivým studem drásal srdce.

„Pardon, pardon! Valčík, valčík!“ zavolal Korsunskij na druhém konci sálu, uchopil do náruče nejbližší tanečnici a pustil se do tance.