VIII

Karenin neshledal nic zvláštního ani nevhodného na tom, že jeho žena seděla s Vronským u jiného stolu a živě se s ním bavila. Ale všiml si, že ostatním přítomným se to jevilo jako něco zvláštního a nevhodného, a proto se to najednou zdálo nevhodné i jemu. Usoudil, že to musí ženě říci.

Když se Alexej Alexandrovič vrátil domů, odebral se do své pracovny, jak měl ve zvyku, usedl do křesla, rozevřel knihu o papežství na místě založeném nožem na papír a četl do jedné jako obvykle; jenom si chvílemi mnul vysoké čelo a pohazoval hlavou, jako by něco odháněl.

V obvyklou hodinu vstal a vykonal přípravy ke spánku. Anna Arkaďjevna dosud nebyla doma. S knihou pod paží odešel nahoru. Ale dnes večer byla jeho mysl namísto obvyklých myšlenek a úvah o věcech služebních zaujata ženou a čímsi nepříjemným, co se s ní stalo. Proti svému zvyku si nelehl, ale začal chodit sem a tam po pokoji, ruce zkřížené za zády. Nemohl si jít lehnout, neboť cítil, že nejprve si musí promyslit nově vzniklou situaci.

Když se Alexej Alexandrovič rozhodl, že si musí s ženou promluvit, zdálo se mu to velice snadné a prosté. Ale když si teď promýšlel tuto novou situaci, zdálo se mu to velice složité a těžké.

Alexej Alexandrovič nebyl žárlivý. Žárlivost podle jeho názoru ženu uráží a k ženě je třeba mít důvěru. Proč je třeba mít důvěru, to jest naprostou jistotu, že jeho mladá žena ho bude vždy milovat, tu otázku si nekladl. Ale nepociťoval nedůvěru, proto choval důvěru a říkal si, že ji musí mít. Avšak nyní, třebaže jeho názor, že žárlivost je cit potupný a že je třeba mít důvěru, třebaže tento jeho názor zviklán nebyl, cítil Alexej Alexandrovič, že se octl tváří v tvář něčemu nelogickému a nesmyslnému, a nevěděl, co má dělat. Alexej Alexandrovič se octl tváří v tvář životu, možnosti, že jeho žena miluje jiného, a právě to mu připadalo nesmyslné a nepochopitelné, poněvadž to byl život sám. Alexej Alexandrovič strávil celý svůj život v práci ve sférách úředních, kde mohl vidět jen chabý odraz života. A pokaždé, když narážel na život skutečný, vyhýbal se mu. Nyní měl pocit, jaký by asi měl člověk, který klidně přešel most přes propast a najednou uviděl, že most je zbořen a že je tam propast. Tou propastí byl sám život, mostem onen život umělý, který Alexej Alexandrovič prožil. Poprvé před ním vyvstala otázka, že by se jeho žena mohla do někoho zamilovat, a zhrozil se.

Ani se neodstrojil. Chodil svým stejnoměrným krokem sem a tam po vrzavých parketách jídelny osvětlené jedinou lampou, po koberci v tmavém salóně, v kterém se světlo odráželo jen na jeho velké, nedávno pořízené podobizně, visící nad pohovkou, a přes její salónek, kde plápolaly dvě svíce, osvětlující podobizny jejích příbuzných a přítelkyň i hezké tretky na jejím psacím stole, které už dávno tak důvěrně znal. Přes její pokoj docházel až ke dveřím ložnice a opět se vracel.

Po celou procházku a zejména na parketách ozářené jídelny zůstával stát a říkal si: Ano, musí se to vyřešit, musí to přestat, musím vyslovit svůj názor a své rozhodnutí. A vracel se zpět. Ale co má vyslovit? Jaké rozhodnutí? Tak si říkal v salóně a nenalézal odpověď. Ale konečně, ptal se sám sebe, než zabočil do jejího pokoje, co se vlastně stalo? Nic. Dlouho s ním mluvila. Ale co na tom? Vždyť dáma ze společnosti mluví s tolika lidmi. A pak, žárlit znamená ponižovat sebe i ji, říkal si, když vcházel do jejího salónku. Ale tato úvaha, která pro něho dřív mívala tak velkou váhu, teď nevážila a neznamenala nic. A od dveří do ložnice se opět vracel k sálu; ale sotvaže vkročil zpátky do tmavého salónu, už mu nějaký hlas říkal, že tak to není a jestliže si toho všimli ostatní, tedy se něco děje. A znova si říkal v jídelně: Ano, musí se to vyřešit, musí to přestat, musím vyslovit svůj názor… A znova, než se v salóně otočil, tázal se v duchu, jak věc vyřešit. A pak se v duchu tázal, co se stalo. A odpovídal si: nic, a vzpomínal na to, že žárlivost je cit, který ženu ponižuje, ale v salóně znovu nabýval přesvědčení, že se něco stalo. Jeho myšlenky stejně jako tělo opisovaly uzavřený kruh, a neobjevily nic nového. Uvědomil si to, zamnul si čelo a sedl si v jejím salónku.

Jak se tak díval na její stůl s malachitovým psacím náčiním a rozepsaným dopisem, jeho myšlenky se náhle změnily. Začal o ní přemýšlet, o tom, nač myslí a co cítí. Poprvé si živě představil její osobní život, její myšlenky a tužby, a pomyšlení, že může a musí mít svůj samostatný život, mu připadalo tak strašné, že je hleděl zapudit. To byla ona propast, do které se bál nahlédnout. Vžít se do myšlení a cítění jiné bytosti byla duševní činnost Alexeji Alexandrovičovi cizí. Považoval takovou duševní činnost za škodlivé, nebezpečné bláznovství.

A nejhorší bylo, že zrovna teď, kdy jeho práce spěla ke konci (měl na mysli návrh, který v té době prosazoval), kdy potřeboval dokonalý klid a měl soustředit všechny duševní síly, zrovna teď se na něho hrnul ten nesmyslný zmatek. Ale co dělat? Alexej Alexandrovič se domníval, že nepatří k lidem, kteří si dají líbit neklid a zmatek a nemají odvahu podívat se jim do očí.

„Musím si všecko rozmyslit, rozhodnout a skoncovat s tím,“ pravil nahlas.

Její city, otázka, co se dělo a může se dít v její duši, to není jeho věc, je to věc jejího svědomí a věc náboženství. Ulevilo se mu při vědomí, že nalezl onen bod zákona, pod který spadala nastalá situace.

Nuže, řekl si Alexej Alexandrovič, otázka jejích citů a tak dále je věc jejího svědomí, po kterém mu nesmí nic být. A jeho povinnost se jasně rýsuje. Jakožto hlava rodiny je povinen ji vést, a tudíž má částečnou odpovědnost. Musí ji upozornit na nebezpečí, které vidí, varovat ji, a dokonce použít moci. Musí si s ní promluvit.

A v mysli Alexeje Alexandroviče jasně vykrystalizovalo vše, co teď ženě řekne. Když přemýšlel, co řekne, přišlo mu líto, že tak bezúčelně, jen pro domov má promarnit svůj čas a duševní síly. Ale přesto se mu v mysli vyhranila jasná a přesná forma a jednotlivé body chystané řeči, jako by šlo o úřední hlášení. Musí jí říci a vyjádřit toto: za prvé objasnit význam veřejného mínění a slušnosti; za druhé udělat výklad o významu manželství z hlediska náboženského; za třetí, bude-li třeba, poukázat na neštěstí, které by mohlo stihnout syna; za čtvrté poukázat na její vlastní neštěstí. Alexej Alexandrovič zaklesl prsty obou rukou do sebe, dlaně obrácené dolů, a napjal ruce, až mu prsty v kloubech zapraštěly.

Ten pohyb, jeho zlozvyk – dávat ruce k sobě a nechat praskat klouby – ho vždy uklidňoval a dodával mu preciznosti, kterou teď tolik potřeboval. Před domem zahrčel kočár. Alexej Alexandrovič zůstal stát uprostřed sálu.

Na schodišti se ozvaly ženské kroky. Alexej Alexandrovič, připraven k svému proslovu, stál, mačkal si zaklesnuté prsty a čekal, zda mu ještě zapraští v nějakém kloubu. V jednom kloubu to zapraskalo.

Už když se ozvaly její lehké kroky na schodišti, cítil její blízkost, a třebaže byl se svou řečí spokojen, najednou dostal strach z nadcházející rozmluvy.