XXI

Betsy ještě neodešla ze sálu, když se s ní Stěpan Arkaďjič (zrovna přijel od Jelisejeva, kde dostali čerstvé ústřice) potkal ve dveřích.

„Ale! Kněžna! To je milé shledání!“ zahlaholil. „Právě jsem byl u vás.“

„Shledání na okamžik, protože odcházím,“ řekla Betsy s úsměvem a už si natahovala rukavičku.

„Počkejte, kněžno, s tou rukavičkou, nechte mě, ať vám políbím ručku. Jestli pro něco blahořečím návratu starodávné módy, je to líbání rukou.“ Políbil Betsy ruku. „Kdypak se uvidíme?“

„Vy si to nezasloužíte,“ odpověděla Betsy s úsměvem.

„Nikoli, ohromně si to zasloužím, protože se ze mne stal svrchovaně vážný člověk. Dávám do pořádku nejenom vlastní rodinné poměry, ale i cizí.“ Při těch slovech se významně zatvářil.

„Ach, to ráda slyším!“ odvětila Betsy, neboť ihned pochopila, že míní Annu. Vrátili se do sálu a v koutě zůstali stát. „On ji zničí,“ významně zašeptala Betsy. „To je nemožné, prostě nemožné…“

„Jsem moc rád, že se na to tak díváte,“ pravil Stěpan Arkaďjič a s vážným, trpitelským a soucitným výrazem potřásal hlavou. „Proto jsem přijel do Petrohradu.“

„Celé město o tom mluví,“ pokračovala Betsy. „Je to nemožná situace. Ona se tratí člověku před očima. On nechápe, že ona náleží k ženám, s jejichž city nejsou žerty. Buď, anebo: ať jedná energicky a odveze ji pryč, anebo ať jí povolí rozvod. Ale tohle ji ničí.“

„Ba právě… Ano…,“ s povzdechem řekl Oblonskij. „Proto jsem tady. Totiž ne docela proto… Udělali mě komořím, no a tak jsem se musel jít poděkovat. Ale hlavně musím dát do pořádku tohleto.“

„Tak pomáhej pánbůh!“ řekla Betsy.

Stěpan Arkaďjič vyprovodil kněžnu Betsy až do předsíně, ještě jednou jí políbil ruku kousek nad rukavičkou, na místě, kde buší tep, ještě jí natlachal spoustu necudných hloupostí, že už nevěděla, má-li se zlobit, nebo smát, a potom se odebral k sestře. Našel ji celou uplakanou.

Přestože byl v náladě sršící veselím, ihned se nenuceně přenesl do soucitného, lyricky vzrušeného tónu, který se hodil k náladě její. Zeptal se jí, jak se jí daří a jak strávila dopoledne.

„Moc a moc špatně. Den a ráno a všecky minulé i příští dny,“ řekla Anna.

„Myslím, že se poddáváš chmurám. Musíš se vzchopit a brát život, jaký je. Vím, že je to těžké, ale…“

„Slyšela jsem, že ženy milují muže i pro jejich nectnosti,“ náhle začala Anna, „ale já ho nenávidím pro jeho ctnosti. Nemohu, nemohu s ním žít. Chápej, pohled na něho na mne působí fyzicky a musím se chtěj nechtěj rozčilovat. Co tedy mám dělat? Byla jsem nešťastná a myslila jsem si, že horší už to nemůže být, ale takový hrozný stav, v jakém jsem dnes, jsem si neuměla představit. Věřil bys, vím, že je dobrý, vynikající člověk, že mu nesahám ani po kotníky, ale přece ho nenávidím. Nenávidím ho pro jeho ušlechtilost. A nezbývá mi nic než…“

Chtěla říci „zemřít“, ale Stěpan Arkaďjič jí nedal domluvit.

„Jsi nemocná a podrážděná,“ řekl. „Hrozně přeháníš, věř mi. Není na tom nic tak strašného.“

A Stěpan Arkaďjič se usmál. Nikdo jiný na jeho místě, tváří v tvář takovému zoufalství, by si nebyl dovolil úsměv (úsměv by vypadal jako hrubost), avšak v jeho úsměvu bylo tolik dobroty a téměř ženské něhy, že neurážel, ale konejšil a uklidňoval. Jeho tichá uklidňující řeč působila konejšivě a tišivě jako mandlový olej. A Anna to brzo vycítila.

„Ba ne, Stivo,“ řekla. „Jsem ztracená! Ba ještě hůř. Ještě nejsem ztracená nadobro, nemohu říci, že je všemu konec, naopak cítím, že není. Jsem jako struna napjatá k prasknutí. Ale ještě není konec… a ten bude strašlivý.“

„Nevadí, struna se může opatrně povolit. Vždycky se musí najít východisko.“

„Pořád jsem na to myslila. Existuje jen jedno…“

Z jejího vyděšeného pohledu opět poznal, že tím východiskem myslí smrt, a nenechal ji domluvit.

„Vůbec ne,“ řekl. „Dovol. Nemůžeš vidět svou situaci, jako ji vidím já. Dovol, abych ti upřímně řekl svůj názor.“ Opět se šetrně usmál svým mandlovým úsměvem. „Začnu od začátku. Vzala sis člověka, který je o dvacet let starší. Vdala ses bez lásky nebo jsi nevěděla, co je to láska. Řekněme, že to byl omyl.“

„Strašný omyl!“

„Ale opakuji: je to už hotový fakt. Potom jsi řekněme měla tu smůlu, že ses zamilovala do jiného. Je to smůla. Ale je to rovněž hotový fakt. A tvůj muž to uznal a odpustil ti.“ Stěpan Arkaďjič dělal po každé větě pomlčku, neboť očekával námitky, ale Anna neodpovídala. „Už se stalo. Teď další problém: můžeš nadále žít se svým mužem? Stojíš o to? Stojí o to on?“

„Nevím. Nic nevím.“

„Ale sama jsi říkala, že ho nesnášíš.“

„Ne, to jsem neřekla. To popírám. Nic nevím a v ničem se nevyznám.“

„Ano, jenže dovol…“

„Ty to nemůžeš pochopit. Cítím, jak letím střemhlav někam do propasti, ale nesmím usilovat o záchranu. Ani nemohu.“

„Nevadí, my ti tam něco podesteleme a zachytíme tě. Chápu tě, chápu, že nemůžeš na sebe vzít tu odpovědnost, abys vyslovila přání a své city.“

„Nic, vůbec nic si nepřeju… Jenom aby už bylo po všem.“

„Ale on to vidí a všecko ví. Snad si nemyslíš, že je na tom lépe než ty? Ty se trápíš, on se trápí, a jak to může dopadnout? Zatímco rozvodem by se všecko vyřešilo,“ s jistým úsilím vyslovil Stěpan Arkaďjič hlavní myšlenku a významně pohlédl na Annu.

Neodpovídala a odmítavě zavrtěla ostříhanou hlavou. Ale její tvář náhle zazářila v někdejší kráse a z jejího výrazu pochopil, že si něco takového nepřeje pouze proto, že to považuje za nedosažitelné štěstí.

„Je mi vás strašně líto! A byl bych tak šťastný, kdybych to nějak dobře zařídil!“ pravil Stěpan Arkaďjič, tentokrát s úsměvem smělejším. „Ne, ne, nic neříkej! Kéž by dal bůh, abych to dovedl říci tak, jak cítím. Půjdu k němu.“

Anna na něho pohlédla zádumčivýma blýskavýma očima a neřekla nic.