XVIII

Ozvaly se kroky a mužský hlas, potom ženský hlas a smích a pak následovali očekávaní hosté: Sapfó Stolzová a mladý muž sršící nadbytkem zdraví, zvaný Vaska. Bylo patrno, že strava složená z krvavých bifteků, lanýžů a burgundského mu jde náležitě k duhu. Vaska se uklonil dámám a pohlédl na ně, ale jen na vteřinu. Vstoupil za Sapfó do salónu a ubíral se přes salón za ní, jako by k ní byl uvázán, a nespouštěl z ní jiskrné oči, jako by ji chtěl pozřít. Sapfó Stolzová byla blondýna s černýma očima. Vešla na vysokých podpatcích drobnými, čilými krůčky a pevně jako muž stiskla dámám ruku.

Anna se s touto novou slavnou osobností dosud nikdy nesetkala a nyní byla překvapena jak její krásou, tak výstřední toaletou i smělými způsoby. Měla ze svých i z přidaných jemně nazlátlých vlasů upraven takový účes, že její hlava se velikostí rovnala půvabně vyklenutému a značně obnaženému poprsí. Pohybovala se tak prudce, že při každém hnutí se pod šaty rýsovaly tvary kolenou a horní partie nohou a mimoděk se nabízela otázka, kde vzadu v té rafinované kolébavé hoře doopravdy končí její skutečné, malé a ztepilé, nahoře tak odhalené a vzadu a dole tak zakryté tělo.

Betsy nelenila a seznámila ji s Annou.

„Představte si, málem jsme zajeli dva vojáky,“ ihned spustila Sapfó a přitom mrkala, usmívala se a stahovala si dozadu vlečku, příliš přehozenou na jednu stranu. „Jela jsem s Vaskou… Ach ano, vy se neznáte.“ Představila mladého muže a s uzarděním se hlasitě zasmála, že ho před neznámou dámou omylem nazvala Vaskou.

Vaska se Anně ještě jednou uklonil, ale nic neřekl. Obrátil se k Sapfó:

„Prohrála jste sázku. Přijeli jsme dřív. Musíte zaplatit,“ dodal s úsměvem.

Sapfó se rozesmála ještě veseleji.

„Teď snad ne,“ řekla.

„Nevadí, dostanu to později.“

„Dobře, dobře. Ach ano!“ obrátila se náhle k paní domu. „To jsem pěkná… Docela jsem zapomněla. Přivezla jsem vám hosta. A už ho tu máme.“

Nenadálý mladý host, kterého přivedla Sapfó a na kterého zapomněla, byl však host tak vzácný, že přes jeho mládí obě dámy na uvítanou vstaly.

Byl to nejnovější ctitel Sapfó. Stejně jako Vaska chodil teď za ní jako stín.

Brzo přijel kníže Kalužskij a Líza Merkalovová se Stremovem. Líza Merkalovová byla štíhlá bruneta líného orientálního typu a s nádhernýma, jak všichni říkali, nevyzpytatelnýma očima. Tmavý úbor (Anna si toho hned všimla a ocenila to) svým rázem dokonale odpovídal její kráse. Byla-li Sapfó rázná a hbitá, byla Líza něžná a vláčná.

Avšak podle Annina vkusu byla Líza daleko přitažlivější. Betsy o ní říkala, že ze sebe dělá nevědomé dítě, ale když ji Anna spatřila, vytušila, že to není pravda. Skutečně byla nevědomá, zkažená, ale milá a pokorná žena. Měla ovšem stejný styl jako Sapfó; stejně jako Sapfó i jí se lepili na paty a hltali ji očima dva ctitelé, jeden mladý, druhý starý; avšak měla v sobě cosi zvláštního, co bylo povzneseno nad její okolí, byl v ní lesk pravého briliantu mezi sklíčky. Ten lesk jí vyzařoval z nádherných, vskutku nevyzpytatelných očí. Unavený a zároveň vášnivý pohled těch očí s tmavými kruhy překvapoval naprostou upřímností. Kdokoli do nich pohlédl, domníval se, že ji dokonale poznal, a kdo ji poznal, ten si ji musel zamilovat. Jakmile spatřila Annu, celý obličej se jí rozzářil v radostném úsměvu.

„To jsem ráda, že vás vidím!“ řekla a přistoupila k ní. „Včera na dostizích jsem zrovna chtěla jít za vámi, ale vy jste odjela. Tolik jsem si přála se s vámi setkat právě včera. Bylo to děsné, viďte?“ dodala a upřela na Annu pohled, zdánlivě jdoucí přímo ze srdce.

„Ano, netušila jsem, že je to tak rozčilující,“ řekla Anna s uzarděním.

V té chvíli se společnost zvedla a chystala se na zahradu.

„Já nepůjdu,“ řekla Líza a s úsměvem se posadila k Anně. „Že taky nepůjdete? Že ten kroket může někoho bavit!“

„Ne, hraju ráda,“ pravila Anna.

„Řekněte, jak to děláte, že se nenudíte? Člověk se na vás podívá, a hned je mu veselo. Vy žijete, ale já se nudím.“

„Jak to, že se nudíte? Vaše společnost je přece nejveselejší v celém Petrohradě,“ řekla Anna.

„Možná že se lidé nepatřící do naší společnosti nudí ještě víc. Jenže my, aspoň já určitě, se nebavíme, ale hrozně, hrozně se nudíme.“

Sapfó si zapálila cigaretu a odešla s oběma mladými pány na zahradu. Betsy a Stremov zůstali u čaje.

„Cože, nudíte se?“ poznamenala Betsy. „Sapfó říká, že se u vás včera náramně pobavili.“

„Ach, to vám byla nuda!“ odvětila Líza Merkalovová. „Jeli jsme po dostizích všichni ke mně. A pořád a pořád stejní lidé! Věčně jedno a totéž. Celý večer jsme se provalovali na pohovkách. Copak je to nějaká zábava? Ne, jak to děláte, abyste neměla dlouhou chvíli?“ opět se obrátila k Anně. „Stačí se na vás podívat a člověk hned vidí, že má před sebou ženu, která může být šťastná nebo nešťastná, ale rozhodně se nenudí. Poučte mě, jak to děláte.“

„Nijak,“ odpověděla Anna a začervenala se při těch dotěrných otázkách.

„To je nejlepší způsob,“ vložil se do rozmluvy Stremov.

Stremov byl prošedivělý padesátník, dosud svěží, velmi nehezký, ale měl charakterní, inteligentní obličej. Líza Merkalovová byla neteř jeho choti a on s ní trávil všechen volný čas. Když se tento odpůrce Alexeje Alexandroviče setkal s Annou Kareninovou, tu jako člověk společensky vybroušený a moudrý hleděl být k ženě svého soupeře zvlášť laskavý.

„Nijak,“ opakoval s jemným úsměvem, „to je nejlepší prostředek. Říkám vám dávno,“ obrátil se k Líze Merkalovové, „abyste neměla dlouhou chvíli, nesmíte na to myslit, že ji budete mít. Podobně jako se nesmíme bát, že neusneme, když se bojíme nespavosti. Totéž vám teď řekla Anna Arkaďjevna.“

„Byla bych velmi ráda, kdybych to byla řekla, protože je to moudré a taky je to pravda,“ úsměvně podotkla Anna.

„Ne, ale povězte mi, proč člověk nemůže usnout ani se nemůže zbavit nudy?“

„Abychom mohli usnout, musíme trochu pracovat, a chce-li mít někdo dobrou náladu, také musí pracovat.“

„Ale co bych pracovala, když o mou práci nikdo nestojí? A schválně se přetvařovat neumím ani nechci.“

„Jste nenapravitelná,“ řekl Stremov, aniž se na ni podíval, a opět se obrátil k Anně.

Poněvadž se s Annou málo stýkal, nemohl jí říci nic než konvenční fráze, avšak vyslovoval ty fráze o tom, kdy Anna odjíždí do Petrohradu, o tom, jak ji má hraběnka Lydie Ivanovna ráda, s výrazem, který svědčil, že si z duše přeje být příjemný a prokázat jí svou úctu, ne-li více.

Přišel Tuškevič a oznámil, že celá společnost čeká na spoluhráče.

„Ne, ne, ještě nechoďte, prosím,“ žadonila Líza Merkalovová, když se dověděla, že Anna odjíždí. Stremov se k ní připojil.

„Je to příliš velký kontrast,“ pravil, „jet z této společnosti k staré paní Wredové. A kromě toho jí poskytnete příležitost k pomluvám, ale tady vzbudíte jiné, zcela opačné, nejkrásnější city,“ domlouval jí.

Anna se na okamžik zamyslila a váhala. Lichotivé řeči toho moudrého muže, naivní dětinské sympatie, které jí projevovala Líza Merkalovová, i celé známé velkosvětské prostředí – to vše bylo tak lehké, ale před sebou měla takové těžkosti, že chvilku váhala, zda by neměla zůstat, oddálit trapnou chvíli vážné rozmluvy. Ale vzpomněla si, co ji doma čeká, jestliže se nerozhodne, vzpomněla si na ten pohyb, kdy se chytila oběma rukama za vlasy, pohyb i ve vzpomínkách strašný, a rozloučila se a odjela.