XIV

Když Kitty odjela a Levin osaměl, zmocnil se ho bez ní takový neklid a taková netrpělivá touha rychle, co nejrychleji se dočkat zítřka, kdy ji opět uvidí a připoutá ji k sobě navždy, že se těch čtrnácti hodin, které měl strávit bez ní, zalekl jako smrti. Potřeboval mít někoho u sebe, s kým by mohl mluvit, aby nezůstal sám, aby obelstil čas. Stěpan Arkaďjič by mu byl společníkem nejmilejším, jenže jel, jak říkal, na večírek, ve skutečnosti na balet. Levin mu sotva stačil říci, že je šťastný a má ho rád a nikdy nezapomene, co pro něho udělal. Pohled i úsměv Stěpana Arkaďjiče přesvědčil Levina, že náležitě chápe jeho city.

„Tak už nechceš umřít?“ řekl Stěpan Arkaďjič a dojatě stiskl Levinovi ruku.

„Kdepak!“

Darja Alexandrovna mu také řekla při loučení skoro blahopřejně:

„Jsem tak ráda, že jste se zas setkal s Kitty. Dávného přátelství si musíme vážit.“

Levin však tato slova nerad slyšel. Darja Alexandrovna nedovedla pochopit, jak je to vše povznesené a pro ni nedosažitelné, a neměla si takovou poznámku dovolit. Levin se s nimi rozloučil, ale aby nezůstal sám, přilepil se na bratra.

„Kam teď jedeš?“

„Na schůzi.“

„Jel bych s tebou, smím?“

„Proč ne? Pojedem,“ s úsměvem řekl Koznyšov. „Co se dnes s tebou děje?“

„Se mnou? Děje se, že jsem šťastný!“ řekl Levin, spouštěje okénko kočáru, v kterém jeli. „Nebude ti to vadit? Je tu dusno. Jsem šťastný! Proč ses neoženil?“ Sergej Ivanovič se usmál.

„Mám velkou radost, myslím, že je to milá dív…,“ začal.

„Mlč, mlč, nic neříkej!“ rozkřikl se Levin, chytil ho oběma rukama za límec kožichu a zakryl mu ústa. „Je to milá dívka“ byla tak obyčejná, všední slova, tak málo se hodící k jeho citu.

Sergej Ivanovič se vesele rozesmál, což se mu zřídka stávalo.

„No přece mohu říct, že z toho mám velkou radost.“

„To můžeš zítra, zítra, a teď už dost! Dost, dost, mlčet!“ řekl Levin, zase mu zakryl kožichem ústa a dodal: „Mám tě moc rád! Poslyš, a smím být na té schůzi?“

„Ovšem.“

„O čem se dnes bude jednat?“ zeptal se Levin.

Přijeli do schůze. Levin poslouchal, jak tajemník koktavě čte zápis, kterému patrně sám nerozuměl; ale Levin mu viděl na obličeji, jaký je to milý, hodný a sympatický člověk. Bylo to znát z toho, jak se mátl a upadal do rozpaků, když předčítal zápis. Potom začaly projevy. Hádali se o jakési dotace a o zavedení jakéhosi potrubí, a Sergej Ivanovič potřel dva členy a dlouho cosi vítězoslavně přednášel; druhý člen si něco napsal na papírek, zpočátku neměl kuráž, ale nakonec mu odpověděl velice jízlivě a roztomile. A potom Svijažskij (byl rovněž přítomen) také cosi pronesl hezky a ušlechtile. Levin je poslouchal a jasně viděl, že ani ty dotace, ani potrubí, nic z toho neexistuje a že se vůbec nerozčilují, ale všichni jsou takoví hodní, znamenití lidé a všecko probíhá tak hezky a mile. Nikomu nevadili a všem bylo příjemně. Pro Levina bylo pozoruhodné, že teď každému viděl až do duše, z nepatrných, dříve neznatelných známek zjišťoval povahu a viděl jasně, že všichni jsou dobří. Zvlášť jeho, Levina, měli dnes nesmírně rádi. Bylo to znát z toho, jak s ním mluvili, jak přívětivě a laskavě na něho pohlíželi i lidé neznámí.

„Tak co, jsi spokojen?“ tázal se Sergej Ivanovič.

„Ohromně. Netušil jsem, že je to tak zajímavé! Úžasné, skvělé!“

Svijažskij přišel za Levinem a zval ho k sobě na čaj. Levin za nic nemohl pochopit a vzpomenout si, co se mu na Svijažském nelíbilo, co od něho chtěl. Byl to přece inteligentní a úžasně dobrý člověk.

„Bude mě těšit,“ řekl Levin a zeptal se na ženu a na švagrovou. A podivnou filiací myšlenek, jelikož v jeho představě souvisela myšlenka na švagrovou Svijažského se sňatkem, řekl si, že by nikomu tak nevypověděl své štěstí jako Svijažského ženě a švagrové, a proto k nim šel velmi rád.

Svijažskij se ho vyptával na jeho práci na venkově a jako obvykle nedoufal, že by se dalo objevit něco, co už nebylo objeveno v Evropě. Ale Levinovi to nyní vůbec nevadilo. Naopak tušil, že Svijažskij má pravdu, že celá ta věc je k ničemu, a pozoroval, jak úžasně taktně a jemně se Svijažskij varuje pádných argumentů. Dámy Svijažských byly zvlášť milé. Levinovi se zdálo, že už všecko vědí a chápou ho, ale jen z diskrétnosti o tom nemluví. Seděl u nich hodinu, dvě, tři, rozmlouval o různých věcech, ale měl přitom na mysli jen to, čím překypovalo jeho nitro, a ani nepozoroval, že už ho mají dost a že by už dávno měli jít spát. Svijažskij ho vyprovodil do předsíně. Zíval a jen se divil, v jakém je přítel zvláštním duševním stavu. Táhlo na druhou. Levin se vrátil do hotelu, ale zděsil se při pomyšlení, jak teď sám se svou nedočkavostí stráví zbývajících deset hodin. Sluha, který měl službu, a proto byl vzhůru, rozsvítil svíce a chtěl odejít, avšak Levin ho zadržel. Tento sluha Jegor, jehož si Levin dříve ani nevšiml, se projevil jako velice bystrý, ale především dobrý člověk.

„Je to těžké být v noci vzhůru, Jegore?“

„Co se dá dělat! Služba je služba. U panstva bych měl spíš klid. Ale tady zas víc vydělám.“

Vyšlo najevo, že Jegor má rodinu, tři chlapce a dceru švadlenku, kterou chtěl provdat za příručího u sedláře.

Při té příležitosti sdělil Levin Jegorovi svůj názor, že hlavní věc v manželství je láska, a když máme lásku, budeme vždy šťastní, protože je jen v nás samých.

Jegor všecko pozorně vyslechl a zřejmě Levinovu myšlenku plně pochopil, ale na důkaz její správnosti učinil překvapující poznámku – když prý žil u dobrých pánů, byl s panstvem vždycky spokojen a je dnes spokojen se svým pánem, třeba je to Francouz.

Úžasně hodný člověk, myslil si Levin.

„No, a když ses oženil, Jegore, měl jsi svou ženu rád?“

„Jakpak ne,“ odpověděl Jegor.

A Levin viděl, že i Jegor je u vytržení a chystá se mu otevřít své srdce.

„Já mám taky ohromný život. Od malička jsem…,“ začal se zářícíma očima, zjevně nakažen Levinovým nadšením, jako se můžeme nakazit zíváním.

Ale vtom se ozval zvonek. Jegor odešel a Levin zůstal sám. Při obědě skoro nejedl, u Svijažských odmítl čaj i večeři, ale neměl na jídlo ani pomyšlení. Minulou noc nespal, ale neměl ani pomyšlení na spánek. V pokoji bylo chladno, ale Levin se zalykal horkem. Otevřel obě okenní křídla a sedl si ke stolu proti nim. Za zavátou střechou se rýsoval ozdobný kříž s řetězy a nad ním se vznášel trojúhelník souhvězdí Vozky s jasnou žlutavou Capellou. Levin se díval na kříž, díval se na hvězdu, vdechoval svěží mrazivý vzduch, stejnoměrně proudící do pokoje, a jako ve snu sledoval představy a vzpomínky, které se mu vynořovaly v mysli. Kolem čtvrté hodiny zaslechl na chodbě kroky a vyhlédl ze dveří. Známý hráč Mjaskin se vracel z klubu. Šel zamračen a zlostně si odkašlával. Chudák nešťastný, pomyslil si Levin a slzy mu vhrkly do očí, z lásky a lítosti k tomu člověku. Chtěl si s ním pohovořit a potěšit ho; ale když si uvědomil, že je jen v košili, rozmyslil si to a znovu si sedl k oknu, koupal se v chladném vzduchu a díval se na ten krásně tvarovaný, němý, ale pro něho výmluvný kříž i na vznosnou žlutojasnou hvězdu. Po šesté hodině už kolem hlučeli leštiči podlah, zvonili na mši a Levin cítil, že mu začíná být zima. Zavřel okno, umyl se, oblékl a vyšel z domu.