I

Koncem zimy bylo u Ščerbackých svoláno konzilium, které mělo rozhodnout, jaký je Kittin zdravotní stav a co podniknout, aby se jí navrátily ochabující síly. Byla nemocná a s blížícím se jarem se její zdraví horšilo. Domácí lékař jí předpisoval rybí tuk, potom železo, pak lápis, ale nic z toho nepomáhalo, lékař radil, aby s ní na jaře jeli do ciziny, a tak byl přizván slavný doktor. Slavný doktor, ještě dost mladý, velice hezký muž, žádal, aby směl pacientku prohlédnout. Zdálo se, že s obzvláštním požitkem dokazuje, že dívčí stydlivost je pouhý pozůstatek primitivismu a že není nic přirozenějšího, než aby poměrně mladý muž ohmatával obnažené mladé děvče. Považoval to za přirozené, neboť tak činil denně a nic při tom necítil ani nemyslil – tak se domníval – na nic špatného, a pokládal tudíž dívčí ostych nejen za pozůstatek primitivismu, ale přímo za osobní urážku.

Nezbylo než se podrobit, neboť všichni lékaři sice studovali na jedné škole, ze stejných knih, sice ovládali stejnou vědu, sice někteří lidé říkali, že ten slavný doktor je špatný doktor, ale přesto v domě paní kněžny a v jejím okolí se jaksi uznávalo, že tento slavný doktor jediný zná cosi zvláštního a že jen on může Kitty zachránit. Slavný doktor důkladně prohlédl a proklepal pacientku, zmatenou a oněmělou studem, pečlivě si umyl ruce a potom stál v salóně a rozmlouval s knížetem. Kníže se jenom mračil a pokašlával, když doktora poslouchal. Jako zkušený, nijak hloupý a zdravý člověk nevěřil v medicínu a v duchu měl zlost na celou tu komedii tím spíš, že snad on jediný plně chápal příčinu Kittiny nemoci. Ty toho nažvaníš, myslil si, jak tak poslouchal doktorovy tlachy o příznacích dceřiny choroby. Doktor se přitom stěží přemáhal, aby starému velmoži nedal najevo své opovržení, a stěží se snižoval k úrovni jeho chápavosti. Chápal, že se starým je škoda ztrácet slova, že hlavou domácnosti je matka. A před ní hodlal rozhodit své perly. V té chvíli vstoupila kněžna do salónu s domácím lékařem. Kníže poodešel a jen se snažil neprozradit, jak je mu celá ta komedie k smíchu. Kněžna byla zmatena a nevěděla, kudy kam. Cítila se před Kitty vinna.

„Vyřkněte svůj ortel, pane doktore,“ pravila. „Řekněte mi vše.“ Chtěla dodat: „Je nějaká naděje?“ Ale rty se jí roztřásly a nemohla tu otázku vyslovit. „Jak je, pane doktore?“

„Poradím se teď s kolegou, Jasnosti, a pak si vám dovolím sdělit svůj názor.“

„Máme vás nechat o samotě?“

„Jak je libo.“

Kněžna s povzdechem odešla.

Když doktoři osaměli, začal domácí lékař nesměle vykládat svůj názor, záležející v tom, že jde o počátek tuberkulózního procesu, avšak… atd. Slavný doktor ho poslouchal a uprostřed jeho výkladu pohlédl na své velké zlaté hodinky.

„Tak,“ řekl. „Jenomže…“

Domácí lékař se uctivě odmlčel uprostřed řeči.

„Stanovit počátek tuberkulózního procesu, jak víte, nemůžeme. Dokud se neobjeví kaverny, nevíme nic určitě. Ale můžeme předpokládat. Jsou tu i vodítka: podvýživa, nervová podrážděnost a podobně. Otázka zní: předpokládáme-li tuberkulózní proces, co je třeba činit k zlepšení výživy?“

„Ale víte přece, že jsou za tím vždycky nějaké morální, psychické příčiny,“ dovolil si s jemným úsměvem poznamenat domácí lékař.

„Ano, to se rozumí samo sebou,“ řekl slavný doktor a znovu pohlédl na hodinky. „Promiňte, už je most přes Jauzu postavený, nebo se ještě pořád musí objíždět?“ zeptal se. „Á! Už je. No, tak to stihnu za dvacet minut. Tedy jsme si řekli, že problém je: zlepšit výživu a spravit nervy. Jedno souvisí s druhým, musí se působit na obě strany kruhu.“

„A cesta do ciziny?“ tázal se domácí lékař.

„Jsem nepřítelem cest do ciziny. Račte dovolit: jde-li o počátek tuberkulózního procesu, což nemůžeme vědět, pak cesta do ciziny nepomůže. Nutný je takový prostředek, který by přispíval k zlepšení výživy a přitom by neškodil.“

A slavný doktor vyložil svůj plán léčby sodenskými vodami, přičemž patrně vycházel z faktu, že to nemůže uškodit.

Domácí lékař ho pozorně a uctivě vyslechl.

„Ale ve prospěch cesty do ciziny bych uvedl, že to znamená změnit způsob života, opustit prostředí, které vyvolává vzpomínky. A pak si to matka přeje,“ pravil.

„Á! No, v tom případě ať si jedou. Jenomže ti němečtí šarlatáni všecko zkazí… Hlavně aby dbali pokynů… No, ať jedou.“

Opět pohlédl na hodinky.

„Už mám nejvyšší čas.“ A zamířil ke dveřím.

Slavný doktor oznámil kněžně (tak mu kázal smysl pro slušnost), že musí pacientku ještě jednou vidět.

„Cože? Zase prohlížet!“ vyděsila se kněžna.

„To ne, jen bych si potřeboval zjistit některé podrobnosti, Jasnosti.“

„Račte, prosím.“

A matka vešla v jeho doprovodu do salónu ke Kitty. Kitty stála uprostřed pokoje, vyhublá a zardělá, oči se jí po přestálém studu zvlášť leskly. Když doktor vstoupil, zapálila se a do očí jí vhrkly slzy. Celá její nemoc i léčení, všecko jí připadalo tak hloupé, skoro k smíchu! Léčení se jí zdálo stejně směšné, jako kdyby chtěl někdo slepit z kousků rozbitou vázu. Měla rozbité srdce. A oni by ji chtěli léčit pilulkami a prášky? Ale nesměla urazit matku, tím spíš, že matka si dělala výčitky.

„Posaďte se laskavě, princezno,“ řekl slavný doktor.

S úsměvem se posadil proti ní, zkoumal jí tep a zase vyrukoval s nudnými otázkami. Odpovídala mu, až náhle rozhořčena vstala.

„Promiňte, pane doktore, ale tohle skutečně nikam nevede. Už potřetí se mě ptáte na jedno a totéž.“

Slavný doktor se neurazil.

„Chorobné podráždění,“ řekl kněžně, když Kitty odešla. „Ale už jsem stejně hotov…“

A doktor podal kněžně, jakožto vzácně moudré ženě, vědecký rozklad o princeznině stavu a uzavřel návodem, jak pít ony vody, které byly stejně k ničemu. Na otázku, zda mají jet do ciziny, se doktor zahloubal, jako by řešil těžkou otázku. Konečněji rozřešil: mohou jet, ale nesmějí věřit šarlatánům, nýbrž se vším se mají obracet na něho.

Po doktorově odchodu to vypadalo, jako by se událo něco veselého. Matka byla veselejší, i Kitty se tvářila, že má lepší náladu. Musela se teď často, skoro pořád přetvařovat.

„Mně opravdu nic není, mamá. Ale když chcete jet, pojedeme!“ řekla, a aby ukázala, že se o nadcházející cestu zajímá, rozhovořila se o přípravách k odjezdu.