XXII

Oblonskij vešel do pracovny Alexeje Alexandroviče. Ve tváři měl poněkud slavnostní výraz, s jakým obvykle usedal na předsednické místo ve svém úřadě. Karenin chodil s rukama za zády po pokoji a přemýšlel o téže věci, o které mluvil Stěpan Arkaďjič s jeho ženou.

„Nevyrušuji?“ Stěpan Arkaďjič najednou pociťoval před švagrem nezvyklé rozpaky. Aby je zakryl, vytáhl čerstvě koupené pouzdro s moderním uzávěrem, přičichl si ke kůži a vyndal si cigaretu.

„Ne. Přeješ si něco?“ nevrle odpověděl Alexej Alexandrovič.

„Ano, rád bych… Musím s tebou mlu… Ano, musím s tebou mluvit,“ řekl Stěpan Arkaďjič a překvapen si uvědomil, že cítí nezvyklý ostych.

Byl to pocit tak nečekaný a zvláštní, že Stěpan Arkaďjič neuvěřil, že je to hlas svědomí, které mu pravilo, že chce provést špatnost. Stěpan Arkaďjič se přemohl a svůj ostych překonal.

„Doufám, že nepochybuješ o mé lásce k sestře ani o mé upřímné oddanosti a úctě k tobě,“ řekl a začervenal se.

Alexej Alexandrovič zůstal stát a neodpovídal, ale jeho tvář ohromila Oblonského výrazem pokorné oběti.

„Měl jsem v úmyslu, chtěl jsem si s tebou promluvit o sestře a o vašem vzájemném poměru,“ řekl Stěpan Arkaďjič, dosud zápasící s nezvyklým ostychem.

Alexej Alexandrovič se smutně usmál, pohlédl na švagra, ale neodpověděl, šel ke stolu, vzal z něho rozepsaný dopis a podal jej švagrovi.

„Taky na to ustavičně myslím. Tohle jsem začal psát, protože se domnívám, že se lépe vyjádřím písemně a že moje přítomnost ji dráždí,“ řekl a podal mu dopis.

Stěpan Arkaďjič si vzal dopis, nechápavě, užasle pohlédl do zkalených očí, které se na něho upřely, a dal se do čtení.

„Vidím, že má přítomnost je Vám na obtíž. I když to bylo poznání velice bolestné, vidím, že je tomu tak a jinak být ani nemůže. Nic Vám nevytýkám a Bůh je můj svědek, že když jsem Vás za Vaší nemoci spatřil, upřímně jsem se rozhodl zapomenout na vše, co mezi námi bylo, a začít nový život. Nelituji a nikdy nebudu litovat svého činu. Ale přál jsem si jedno jediné, Vaše dobro, dobro pro Vaši duši, a dnes vidím, že jsem toho nedosáhl. Řekněte mi sama, co Vám poskytne opravdové štěstí a duševní klid. Odevzdávám se zcela do Vaší vůle a Vašemu smyslu pro spravedlnost.“

Stěpan Arkaďjič vrátil švagrovi psaní a stále se na něho díval stejně nechápavě, neboť nevěděl, co říci. Mlčení jim bylo oběma tak trapné, že Stěpanovi Arkaďjiči projelo rty bolestné chvění, zatímco mlčel a nespouštěl zrak z Kareninova obličeje.

„Tohle jsem jí chtěl říci,“ pravil Alexej Alexandrovič a odvrátil se.

„Ano, ano…,“ zahučel Stěpan Arkaďjič, neschopen odpovědi, protože mu slzy stoupaly k hrdlu. „Ano, ano. Rozumím vám,“ vypravil ze sebe konečně.

„Chci vědět, co by si přála,“ řekl Karenin.

„Obávám se, že sama nechápe, v jaké je situaci. Nemůže ji dost dobře posoudit,“ odpověděl Stěpan Arkaďjič. Už se poněkud vzcho­pil. „Je deprimovaná, ano, deprimovaná tvou velkomyslností. Jestli si přečte ten dopis, nebude schopna nic říci, jenom ještě víc klesne na mysli.“

„Ano, ale co tedy? Jak vysvětlit… jak se dá zjistit její přání?“

„Dovolíš-li, abych řekl svůj názor, tedy myslím, že je na tobě, abys přímo uvedl, jaké prostředky pokládáš za nutné, aby se skoncovalo s tímto stavem.“

„Soudíš tedy, že by se s ním mělo skoncovat?“ přerušil ho Alexej Alexandrovič. „Ale jak?“ dodal a nezvyklým pohybem si přejel rukou před očima. „Nevidím žádné možné východisko.“

„Z každé situace se dá najít východisko,“ řekl Stěpan Arkaďjič, vstal a pomalu už nabýval kuráže. „Byly doby, kdy ses chtěl rozejít… Přesvědčíš-li se teď, že nemůžete být spolu šťastni…“

„Štěstí lze chápat různě. Ale dejme tomu, že jsem se vším srozuměn, že nic nechci. Jaké máme východisko z takové situace?“

„Chceš-li znát můj názor,“ řekl Stěpan Arkaďjič s týmž konejšivým, něžným, mandlovým úsměvem, jako když hovořil s Annou. Dobrácký úsměv byl tak přesvědčivý, že Alexej Alexandrovič, ačkoli si uvědomoval svou slabost a podléhal jí, byl volky nevolky ochoten věřit všemu, co Oblonskij řekne. „Ona to nikdy nevysloví nahlas. Ale jedna věc je možná, jednu věc si může přát,“ pokračoval Stěpan Arkaďjič. „Totiž přerušení styků a všech vzpomínek s nimi spojených. Podle mého si dnes nezbytně musíte ujasnit nové vztahy. A ty vztahy mohou být vytvořeny jen tehdy, když obě strany budou volné.“

„Rozvod,“ s odporem ho přerušil Alexej Alexandrovič.

„Ano, myslím, že rozvod. Ano, rozvod,“ opakoval Stěpan Arkaďjič a začervenal se. „Je to po všech stránkách nejrozumnější řešení pro manžele, když to mezi nimi vypadá jako mezi vámi. Co dělat, když manželé shledali, že spolu nemohou žít? To se může stát vždycky.“ Karenin těžce vzdychl a zavřel oči. „Jenom je nutno vzít v úvahu jednu věc, totiž chce-li někdo z manželů uzavřít nový sňatek. Když ne, je to velice jednoduché,“ řekl Stěpan Arkaďjič. Stále víc a víc se zbavoval rozpaků.

Alexej Alexandrovič rozčilením svraštil obličej, něco si pro sebe zahučel a neodpovídal. Všechno, co pro Stěpana Arkaďjiče bylo tak velice jednoduché, to on tisíckrát promyslil. A nezdálo se mu to příliš jednoduché, ale naopak zcela nemožné. Rozvod, o kterém už věděl všecko do detailů, mu nyní připadal nemožný, poněvadž vědomí vlastní důstojnosti a úcta k náboženství mu nedovolily, aby na sebe vzal obvinění z fiktivního cizoložství, a tím méně mohl připustit, aby žena, které odpustil a kterou miloval, byla usvědčena a uvržena do hanby. Rozvod se mu jevil nemožný z dalších, ještě závažnějších příčin.

Co bude v případě rozvodu se synem? Nechat ho matce není možné. Rozvedená matka bude mít svou nelegitimní rodinu, v které ho s největší pravděpodobností čeká postavení pastorka a nevalné vychování. Nechat si ho? Karenin věděl, že by to od něho byla pomsta, a to si nepřál. Ale kromě toho mu připadal rozvod nemožný hlavně proto, že svolením k rozvodu by uvrhl Annu do zkázy. Vzal si k srdci, co mu řekla v Moskvě Darja Alexandrovna – že když se rozhoduje pro rozvod, myslí na sebe, ale neuvažuje, že by ji zahubil navždy. Spojil si ta slova se svým odpuštěním, se svou příchylností k dětem, a chápal je nyní po svém. Svolit k rozvodu, dát jí volnost znamenalo podle jeho představ připravit sebe o poslední pojítko s životem dětí, které měl rád, a ji – o poslední oporu na cestě pravé a uvrhnout ji do záhuby. Bude-li rozvedená žena, bude žít (to věděl) s Vronským, což bude svazek nezákonný a hříšný, jelikož podle církevních zákonů se žena nesmí znova provdat, dokud je naživu její muž. Bude žít s Vronským a on ji za nějaký rok, dva roky opustí anebo ona sama naváže nový poměr. A jestliže Alexej Alexandrovič svolí k nezákonnému rozvodu, bude vinen její zkázou. Stokrát o tom všem uvažoval a byl přesvědčen, že rozvod není tak jednoduchá věc, jak tvrdí švagr, ale je naopak zhola nemožný. Nevěřil Oblonskému ani slovo, na každé jeho slovo měl tisíce námitek, ale poslouchal ho a cítil, že jeho ústy mluví ona mohutná hrubá síla, která řídí jeho osudy a které se musí podrobit.

„Jde jen o to, za jakých podmínek svolíš k rozvodu. Ona nic nechce, neodvažuje se tě prosit a všecko nechává na tvé velkomyslnosti.“

„Bože, bože můj! Zač mě trestáš?“ pomyslil si Alexej Alexandrovič, když si detailně vybavil, jak muž bere u rozvodu vinu na sebe, a hanbou si zakryl obličej stejným gestem, jak to činil Vronskij.

„Jsi rozrušen, chápu. Ale když si všecko dobře rozmyslíš…“

„A udeřil-li by tebe kdo v líce, nasaď mu i druhého, a tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň,“ vzpomněl si Alexej Alexandrovič.

„Ano, ano!“ vykřikl pisklavým hlasem. „Uvaluji hanbu na sebe, vzdávám se i syna, ale… ale nebylo by lepší toho nechat? Dělej konečně, jak chceš…“

Odvrátil se od švagra, aby mu nebylo vidět do obličeje, a usedl na židli u okna. Byl roztrpčen, jímal ho stud; ale zároveň s tím žalem a studem pociťoval radost a zjihl nad velikostí své pokory.

Stěpan Arkaďjič byl pohnut. Chvíli mlčel.

„Alexeji Alexandroviči, věř mi, že ocení tvou velkomyslnost,“ řekl posléze. „Ale asi to byla vůle Páně,“ dodal. Vzápětí si uvědomil, že mluví hloupě, a stěží se ubránil úsměvu nad vlastní hloupostí.

Alexej Alexandrovič chtěl cosi odpovědět, ale pro slzy nemohl.

„Je to osudové neštěstí a musíme se s ním smířit. Chápu toto neštěstí jako hotový fakt a snažím se pomoci jí i tobě,“ řekl Stěpan Arkaďjič.

Když opustil švagrův pokoj, byl pohnut, ale to mu nebránilo, aby byl spokojen, že se tak zdařile zhostil své úlohy, neboť byl přesvědčen, že Alexej Alexandrovič svá slova neodvolá. K té spokojenosti se družil i nápad, že až bude po všem, bude ženě a blízkým známým dávat hádanku: „Jaký je rozdíl mezi mnou a panovníkem? Panovník dělá odvody a já dělám rozvody. U odvodu jsou lidé nešťastní, a u rozvodu… Nebo: v čem jsme si podobní, já a panovník? Když… Ačkoli, vymyslím si ještě něco lepšího,“ řekl si Stěpan Arkaďjič s úsměvem.