XXX

Koncem září bylo svezeno dříví na stavbu kravína na družstevním pozemku, bylo prodáno máslo a rozdělen zisk. V praxi to šlo v hospodářství znamenitě, či alespoň se tak Levinovi zdálo. Aby problém objasnil teoreticky a dokončil svůj spis, který měl podle jeho tužeb způsobit převrat v politické ekonomii, ba vůbec potřít tuto nauku a založit nauku novou, nauku o vztazích lidu k půdě, k tomu už zbývalo jen odcestovat do ciziny, prostudovat přímo na místě vše, co tam bylo v daném směru učiněno, a najít přesvědčivé důkazy, že to všecko není to pravé. Levin čekal jenom, až prodá pšenici a dostane peníze, aby pak mohl jet do ciziny. Ale nastaly deště, takže zbývající obilí ani brambory nemohly být sklizeny, byly zastaveny všecky práce i odvoz pšenice. Všude na cestách bezedné bláto, zátopa strhla dva mlýny a počasí bylo čím dál horší.

Poslední zářijový den se po ránu ukázalo slunce. Levin doufal, že se vyčasí, a začal se energicky chystat na cestu. Dal naměřit pšenici do pytlů, poslal správce ke kupci pro peníze a sám jel po hospodářství, aby udělil poslední rozkazy před odjezdem.

Když si všecko vyřídil, vrátil se kvečeru domů celý promoklý, neboť pramínky vody mu zatékaly po koženém plášti za krk i do holínek, ale přesto měl radostnou, povznesenou náladu. Nečas se navečer rozpoutal ještě víc a promoklého koně, který stříhal ušima a házel hlavou, šlehaly sněhové krupky tak citelně, že šel bokem. Ale Levinovi bylo pod kápí dobře a rozhlížel se vesele kolem sebe, pozoroval kalné potůčky běžící kolejemi, krůpěje visící na každé holé větvi, bílou skvrnu neroztálých krup na fošnách mostu, pozoroval sytě zelené, ještě dužnaté jilmové listí, spadané v husté vrstvě kolem obnaženého stromu. Přestože okolní příroda byla ponurá, byl Levin zvlášť rozjařen. Za řeči s rolníky ve vzdálené vsi poznal, že už pomalu přivykají novým pracovním poměrům. Starý hlídač, ke kterému se šel osušit, mu jeho plán zřejmě schvaloval a sám navrhl, že vstoupí do společenstva pro koupi dobytka.

„Jen musím vytrvale jít za svým cílem a dosáhnu svého,“ uvažoval Levin, „a ta práce a námaha stojí za to. Není to má osobní věc, ale jde o blaho celku. Celé hospodářství a především postavení všeho lidu se musí naprosto změnit. Místo chudoby obecné bohatství, dostatek. Místo nepřátelství svornost a shoda v zájmech. Zkrátka revoluce nekrvavá, ale přitom veliká, a to nejprve v malém měřítku našeho okresu, potom gubernie, Ruska, a v měřítku světovém. Poněvadž spravedlivá myšlenka nemůže zůstat neplodná. Ano, to je cíl, pro který stojí za to pracovat. A že sem to zrovna já, Kosťa Levin, který přijel v černém nákrčníku na ples a kterého odmítla princezna Ščerbacká a který je sám před sebou tak ubohý a nepatrný – tím není nic řečeno. Jsem přesvědčen, že i Franklin si připadal stejně nepatrný a zrovna tak si nedůvěřoval, když o sobě přemýšlel. To nic neznamená. I on měl asi svou Agafju, které se svěřoval se svými plány.“

S takovými myšlenkami dojel Levin už za tmy k domovu.

Správce se vrátil od kupce a přivezl část peněz za pšenici. Dohoda s hlídačem byla uzavřena a cestou správce zjistil, že všude zůstalo obilí na poli, takže jejich sto šedesát nesvezených panáků nebylo ničím ve srovnání s tím, jak to vypadalo jinde.

Po obědě Levin usedl jako obvykle s knihou do křesla a při čtení dál přemýšlel o brzké cestě v souvislosti s knihou. Dnes viděl zvlášť jasně celý význam své práce a v mysli se mu sama od sebe tvořila celá souvětí, vyjadřující podstatu jeho názorů. To si musím zapsat, řekl si. Musí z toho být stručný úvod, který původně pokládal za zbytečný. Levin vstal a zamířil k psacímu stolu. Laska, která mu ležela u nohou, také vstala, protáhla se a dívala se na něho s němou otázkou, kam má jít. Ale k psaní se nedostal, protože si přišli poklasní pro rozkazy, a Levin šel k nim do předsíně.

Když rozdělil pracovní úkoly na zítřek a pohovořil se všemi rolníky, kteří s ním měli nějaké jednání, odešel do pracovny a usedl k práci. Laska si lehla pod stůl. Agafja si sedla s punčochou na své místo.

Levin chvíli psal, a vtom si neobyčejně živě představil Kitty, vzpomněl si na její odmítnutí i na poslední setkání. Vstal a začal chodit po pokoji.

„Nebuďte smutný,“ řekla mu Agafja. „Pročpak sedíte doma? Měl byste jet do lázní, když už se někam chystáte.“

„Však pozítří jedu, Agafjo Michajlovno. Jenom tady musím dodělat práci.“

„Jakoupak práci! Copak toho sedláci dostali málo? Beztak už se povídá: však on se car pánovi odvděčí. Divím se, že se o ty sedláky tak staráte!“

„Já se nestarám o ně, ale dělám to pro sebe.“

Agafja znala Levinovy hospodářské plány dopodrobna. Levin jí často vykládal zevrubně své názory a nejednou se s ní hádal a nesouhlasil s jejími výklady. Ale teď mu rozuměla docela nesprávně.

„Na spásu své duše má člověk myslet nejvíc, to je známá věc,“ pravila s povzdechem. „Vemte si Parfena Děnisyče, třebas neuměl číst ani psát, ale umřel, to vám povídám, jen kdyby každý takhle umíral,“ vzpomněla si na čeledína, nedávno zemřelého. „Přijal tělo a krev Páně a dal si udělit poslední pomazání.“

„Tak jsem to nemyslil,“ pravil Levin. „Říkám, že to dělám pro vlastní prospěch. Je to pro mne výhodnější, když sedláci pracují lépe.“

„Ale kdybyste se rozkrájel, když je někdo lenoch, stejně bude dělat halabala. Jestli má někdo trochu svědomí, bude pracovat, a když ne, stejně nic nepořídíte.“

„Ale přece sama říkáte, že Ivan si teď dobytka víc hledí.“

„Já jenom říkám,“ odpověděla Agafja, a zřejmě to nebyla náhoda, ale přesný myšlenkový postup, „že byste se měl oženit, tak je to!“ Zmínka o tom, nač právě myslil, ho zarmoutila a bolestně se ho dotkla. Zaškaredil se, už Agafje neodpověděl a sedl znova k práci, přičemž si zopakoval vše, co soudil o významu této práce. Jen občas poslouchal, jak jehlice Agafji Michajlovny cvakají do ticha, a při sebemenší vzpomínce na to, nač vzpomínat nechtěl, se zase mračil.

V devět hodin se ozvaly rolničky a temné nárazy povozu, ujíždějícího blátem.

„Tak tu máme hosty, aspoň vám nebude smutno,“ řekla Agafja. Vstala a zamířila ke dveřím. Ale Levin ji předběhl. Práce mu teď nešla a každá návštěva mu byla vítána.