XIV

Když Alexej Alexandrovič přijížděl k Petrohradu, už se pevně rozhodl pro toto řešení a také si v duchu sestavil dopis, který napíše ženě. Ve vrátnici se podíval na dopisy a listiny z ministerstva a dal si je odnést do pracovny.

„Dej to stranou a nikoho sem nepouštěj,“ řekl vrátnému na jeho dotaz a s jistým požitkem, který byl u něho známkou dobré nálady, položil důraz na slova „nikoho sem nepouštěj“.

V pracovně se Karenin prošel sem a tam a zastavil se před obrovským psacím stolem, na kterém komorník už prve rozsvítil šest svíček, zalupal prsty, usedl a přehraboval se v psacím náčiní. Opřen lokty o stůl sklonil hlavu, chvilku přemýšlel a pak se dal do psaní a nepřestal ani na vteřinu. V dopise ji neoslovoval a psal francouzsky, užívaje zájmena „vy“, které nezní tak chladně jako v ruštině.

„V naší poslední rozmluvě jsem Vám oznámil, že Vám hodlám sdělit své rozhodnutí stran předmětu této rozmluvy. Po zralé úvaze Vám nyní píši, abych dodržel svůj slib. Rozhodl jsem se následovně: ať už je Vaše počínání jakékoli, necítím se oprávněn zpřetrhávat svazek, kterým jsme spojeni vyšší mocí. Rodina nesmí být rozvrácena pro rozmar, zvůli, ba ani poklesek jednoho z manželů, a náš život musí plynout jako dříve. Jest to nezbytné pro mne, pro Vás i pro našeho syna. Jsem pevně přesvědčen, že litujete svého skutku, jenž zavdal podnět k tomuto dopisu, a že mi budete napomáhat, abychom v základech odstranili příčinu našeho sváru a zapomněli na minulost. V opačném případě se můžete sama domyslit, co by očekávalo Vás a Vašeho syna. Doufám, že si o tom všem promluvíme podrobněji osobně. Jelikož končí letní sezóna, prosil bych, abyste přijela do Petrohradu co nejdříve, nejpozději v úterý. Veškeré nutné přípravy k Vašemu návratu budou provedeny. Dovolím si Vás upozornit, že splnění této své prosby přikládám mimořádný význam.

A. Karenin.

P. S. Přiloženě zasílám peníze, jež byste mohla eventuálně potřebovat na výlohy.“

Přečetl si dopis a byl s ním spokojen, zejména s tím, že neopominul přiložit peníze. Nebylo tu slova krutosti ani výčitky, avšak nebyla zde ani shovívavost. A především se tu klenul zlatý most k návratu. Alexej Alexandrovič složil dopis, uhladil jej velkým masvním nožem ze slonoviny, uložil do obálky s penězi a zazvonil s uspokojením, které pociťoval, kdykoli použil svého pěkného psacího náčiní.

„Tohle odevzdáš kurýrovi, aby to zítra dovezl Anně Arkaďjevně na letní byt,“ řekl a vstal.

„Služebník, Vaše Excelence. Račte si přát čaj do pracovny?“

Alexej Alexandrovič si poručil čaj, a pohrávaje si s masivním nožem, zamířil ke křeslu, u kterého byla připravena lampa a rozečtená francouzská kniha o eugubických nápisech. Nad křeslem visela v oválném zlatém rámu Annina podobizna, vynikající podobizna od slavného malíře. Alexej Alexandrovič se na ni podíval. Nevyzpytatelné oči na něho hleděly výsměšně a drze jako ten poslední večer, kdy mezi nimi došlo k výměně názorů. Působila na něho nesnesitelně drze a vyzývavě i skvěle provedená černá krajka na hlavě, černé vlasy a skvostná bílá ruka s prsteníkem plným prstenů. Alexej Alexandrovič se díval na podobiznu a po malé chvilce se zachvěl tak, až se mu roztřásly rty a vydralo se z nich „brr“, a raději se odvrátil. Rychle usedl do křesla a rozevřel knihu. Pokusil se číst, ale pořád v sobě nemohl vzkřísit někdejší živý zájem o eugubické nápisy. Díval se do knihy a myslil na něco jiného. Nemyslil na ženu, nýbrž na jistou komplikaci, která v poslední době nastala v jeho státnické činnosti a toho času měla pro něho v úřadě zásadní důležitost. Cítil, že dnes chápe tuto komplikaci hlouběji než kdy jindy a že se mu v hlavě rodí – to mohl prohlásit, aniž si cokoli nalhával – zásadní myšlenka, která rozuzlí celou věc, povznese ho v úřední kariéře, degraduje jeho nepřátele, a tudíž nesmírně prospěje státu. Jakmile sluha, jenž přinesl čaj, odešel z pokoje, Alexej Alexandrovič vstal a zamířil k psacímu stolu. Posunul si aktovku se spisy doprostřed, s nenápadným samolibým úsměvem si vzal ze stojánku tužku a zahloubal se do čtení složitých spisů, jež si vyžádal, neboť se týkaly nastávající komplikace. V čem záležela ona komplikace? Alexej Alexandrovič měl jako státník tu zvláštnost, onen charakteristický, jemu jedinému vlastní rys, který má každý postupující úředník, zvláštnost, jež mu zároveň s houževnatou ctižádostí, zdrženlivostí, poctivostí a sebevědomím dopomohla ke kariéře, tu zvláštnost, že pohrdal oficiálním papírováním, omezoval korespondenci na minimum a dával přednost osobní účasti a úspornosti. Tu se stalo, že v proslulé komisi dne 2. června byl předložen návrh na zavlažování polí v Zarajské gubernii. Záležitost byla postoupena ministerstvu Alexeje Alexandroviče a byla názorným příkladem zbytečných výloh a byrokratického poměru k věci. Karenin věděl, že je to pravda. Otázka týkající se zavlažování polí v Zarajské gubernii byla rozvířena už předchůdcem jeho předchůdce. A vskutku se na tu věc vydalo a stále vydávalo velmi mnoho peněz zcela bezvýsledně a zřejmě to vše nemohlo vést k ničemu. Když Alexej Alexandrovič nastoupil svůj úřad, rázem to poznal a chtěl vzít celou věc do rukou; ale první dobu, kdy ještě neměl pevnou půdu pod nohama, věděl, že se to dotýká příliš mnoha zájmů, a nebylo by to tedy rozumné. Později se věnoval jiným záležitostem a na tuto věc prostě zapomněl. Vyvíjela se jako všecky ostatní věci vlastní setrvačností. (Mnoho lidí se v té věci přiživilo, zejména jistá velmi mravná a muzikální rodina, kde všechny dcery hrály na strunné nástroje. Alexej Alexandrovič tu rodinu znal a byl jedné ze starších dcer za svědka na svatbě.) Podle názoru Alexeje Alexandroviče nebylo čestné, že nevražící ministerstvo dalo tu otázku na přetřes, neboť na každém ministerstvu ležely i závažnější věci, na něž z jisté úřední slušnosti nikdo neupozorňoval. Avšak nyní, když už mu byla hozena rukavice, směle ji zdvihl a žádal jmenování zvláštní komise, která by přezkoumala a zkontrolovala činnost komise pro zavlažování polí v Zarajské gubernii; ale zato už ani těm pánům nic neslevil. Žádal ještě jmenování zvláštní komise pro organizaci cizorodců. Jednání o organizaci cizorodců se náhodou dostalo na pořad ve výboru dne 2. června a Karenin je energicky podporoval jakožto věc nepřipouštějící za bídné situace národnostních menšin odkladu. Ve výboru ta věc zavdala podnět ke sporu mezi několika ministerstvy. Ministerstvo, nepřátelsky naladěné vůči Alexejovi Alexandroviči, dokazovalo, že situace národnostních menšin je velice utěšená a že chystané změny mohou jejich rozkvět zamezit, a je-li něco špatného, pak je to způsobeno tím, že ministerstvo Alexeje Alexandroviče nečiní zákonem nařízená opatření. Nyní hodlal Alexej Alexandrovič požadovat: za prvé, aby byla sestavena nová komise, které by bylo uloženo prozkoumat na místě situaci cizorodců; za druhé, ukáže-li se, že situace cizorodců je vskutku taková, jak se jeví z oficiálních zpráv, jež má výbor k dispozici, aby byla jmenována další, nová odborná komise pro výzkum příčin tohoto neutěšeného stavu z hlediska a) politického, b) administrativního, c) národohospodářského, d) etnografického, e) materiálního a f) náboženského; za třetí, aby byly od nevražícího ministerstva vyžádány zprávy o všech opatřeních, jež toto ministerstvo za posledních deset let učinilo k zamezení oněch nepříznivých poměrů, v kterých žijí národnostní menšiny; a konečně za čtvrté, aby bylo od ministerstva žádáno vysvětlení, proč jednalo, jak je patrno ze zpráv došlých výboru pod č. j. 17015 a 18308 ze dne 5. prosince 1863 a ze dne 7. června 1864, přímo proti smyslu základního organického zákona, viz § 18 a poznámku k § 36. Alexej Alexandrovič zčervenal v obličeji samou horlivostí, jak si rychle koncipoval tyto myšlenky. Když popsal arch papíru, vstal, zazvonil a poslal přednostovi kanceláře lísteček s žádostí o potřebné informace. Jak tak vstal a přešel pokoj, podíval se opět na podobiznu, zamračil se a pohrdavě se usmál. Nějakou chvíli si ještě četl knihu o eugubických nápisech, které znovu upoutaly jeho zájem, načež šel v jedenáct hodin spát, a když ležel v posteli a vzpomněl si na ženu, už její případ zdaleka neviděl tak černě.