XXX

Strašlivá bouře běsnila a svištěla mezi koly vozů, kolem sloupů na nároží. Vozy, sloupy i lidé, vše, co bylo vidět, bylo z jedné strany zaváto sněhem, jehož neustále přibývalo. Chvílemi bouře utichala, ale pak znovu útočila tak zuřivě, že jí snad opravdu nebylo možné vzdorovat. Přitom zde pobíhali nějací lidé, až prkna nástupiště praštěla, vesele na sebe pokřikovali a ustavičně otvírali a zavírali velké dveře. Sehnutý lidský stín jí proklouzl pod nohama a ozvalo se bušení kladiva do železa. „Pošli telegram!“ zaznělo hněvivě z rozbouřené temnoty na druhé straně. „Račte sem! Číslo dvacet osm!“ volaly další hlasy a kolem běžely zachumlané zachumelené postavy. Minuli ji nějací dva páni s ohníčkem cigaret v ústech. Nadechla se ještě jednou a už vytáhla ruce z rukávníku, chtěla se chytit tyče a jít do vozu, když ještě nějaký muž ve vojenském plášti přímo vedle ní zaclonil houpavé světlo svítilny. Ohlédla se a v tom okamžení poznala Vronského. Přiložil ruku ke štítku, sklonil se před ní a tázal se, zda něco nepotřebuje, zda by jí nemohl být k službám. Drahnou chvíli neodpovídala, jen se na něho dívala, a třebaže stál ve stínu, viděla – tak se jí aspoň zdálo – výraz jeho tváře i očí. Byl to zase výraz uctivého obdivu, který na ni tolik zapůsobil včera. Nejednou v posledních dnech i zrovna před chvilkou si říkala, že Vronskij je pro ni jedním z tisíce věčně stejných mladých mužů, jaké potkává na každém kroku, a že si na něho nikdy ani nevzpomene. Ale teď, v prvním okamžiku shledání se jí zmocnila radostná pýcha. Nemusela se ho ptát, co tu dělá. Věděla to stejně jistě, jako by jí byl řekl, že je zde proto, aby byl, kde je ona.

„Nevěděla jsem, že jste tady. Kam jedete?“ řekla a ruka, kterou se chtěla chytit tyče, jí klesla. Ve tváři jí zářila nezkrotná radost a živost.

„Kam jedu?“ opakoval po ní a díval se jí přímo do očí. „Vy víte, že jedu proto, abych byl tam, kde jste vy,“ pravil. „Nemohu jinak.“

A v té chvíli vítr asi zdolal překážku, odvál sníh ze střech vagónů, zalomcoval nějakým utrženým plechem a vpředu plačtivě, smutně houkla a ostře zapískala lokomotiva. Všechny hrůzy sněhové bouře teď byly ještě krásnější. Řekl jí, po čem toužila její duše, ale čeho se bál rozum. Neodpovídala a Vronskij viděl, jak bojuje sama se sebou.

„Odpusťte mi, jestli jsem se vás nějak dotkl,“ začal pokorně.

Mluvil zdvořile, uctivě, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nemohla odpovědět.

„Je to ošklivé, co říkáte, a prosím vás, jste-li dobrý člověk, zapomeňte, co jste říkal, jako zapomenu já,“ pravila konečně.

„Na žádné vaše slovo, na žádný váš pohyb nikdy nezapomenu ani zapomenout nemohu…“

„Dost, dost!“ zvolala v marné snaze dodat přísného výrazu své tváři, do které dychtivě hleděl. Chopila se studené tyče, vystoupila na stupátko a rychle vešla do chodbičky vozu. Ale v chodbičce zůstala stát a vybavila si v mysli, jak to bylo. Aniž vzpomínala na svá či na jeho slova, vystihla citem, že ten kratinký rozhovor je strašně sblížil; a byla ustrašená i šťastná. Po chvilce se vrátila do vozu a sedla si na své místo. Napětí, které ji trápilo zpočátku, se objevilo znovu, a nejen to, vzrostlo a vystupňovalo se tak, až se bála, že v ní každým okamžikem praskne struna, příliš napjatá. Nespala celou noc. Ale v tom napětí a vidinách, kterými překypovala její obraznost, nebylo nic nepříjemného ani chmurného. Naopak, bylo v tom něco radostného, žhavého a dráždivého. K ránu si Anna na svém sedadle zdřímla, a když procitla, bylo už bílo, světlo, a vlak se blížil k Petrohradu. A už se na ni hrnuly myšlenky na domov, na manžela, na syna, i starosti nadcházejícího dne a dnů příštích.

Jakmile vlak v Petrohradě zastavil a Anna vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova. Ach bože můj! Kde sebral ty uši, napadlo ji při pohledu na jeho chladný, reprezentativní zjev, a zejména na jeho ušní boltce, podpírající střechu kulatého klobouku a najednou tak zarážející. Když ji uviděl, šel jí s obvyklým posměšným úsměvem naproti a zpříma se na ni díval velkýma unavenýma očima. Jakýsi nepříjemný pocit jí svíral srdce, když se setkala s jeho upřeným, unaveným pohledem, jako by čekala, že ho uvidí jinak. Zvlášť ji překvapil pocit nespokojenosti s vlastní osobou, který se jí zmocnil při setkání s mužem. Byl to dávný, známý pocit, podobný přetvářce, který před mužem mívala; ale dříve ten pocit nevnímala, až teď si jej jasně a bolestně uvědomila.

„Tak tak. Jak vidíš, milující manžel, milující jako rok po svatbě, planul touhou po tobě,“ řekl rozvláčně svým tenkým hlasem a oním tónem, kterým s ní hovořil skoro vždy, tónem výsměchu každému, kdo by tak mluvil doopravdy.

„Je Serjoža v pořádku?“ zeptala se.

„A to je celá odměna za mé ohnivé city? Je v pořádku, je…“