XXIX

Všichni dávali hlasitě najevo svou nelibost, všichni opakovali čísi výrok „ještě nám chybí cirkus se lvy“ a všichni byli naplněni hrůzou, takže když Vronskij spadl a Anna hlasitě vykřikla, nebylo na tom nic zvláštního. Ale hned nato se v Annině tváři odehrála změna, která byla rozhodně nepřístojná. Anna byla nadobro zmatena. Zmítala se jako polapený pták, chtěla vstát a odejít, a zas se obracela k Betsy.

„Pojedem, pojedem,“ opakovala.

Ale Betsy ji neslyšela. Nahýbala se dolů a rozmlouvala s generálem, který k ní přistoupil.

Alexej Alexandrovič šel k Anně a uctivě jí nabídl rámě.

„Půjdeme, přejete-li si,“ řekl francouzsky. Ale Anna poslouchala, co říká generál, a muže si nevšimla.

„Prý si také zlámal nohu,“ pravil generál. „To už přestává všecko.“

Anna muži neodpovídala, jen zvedla kukátko a dívala se na místo, kde spadl Vronskij; ale bylo to tak daleko a shluklo se tam tolik lidí, že nemohla nic rozeznat. Dala kukátko dolů a chtěla odejít. Ale v té chvíli přijel důstojník na koni a cosi hlásil panovníkovi. Anna se nachýlila kupředu a poslouchala.

„Stivo! Stivo!“ zavolala na bratra.

Ale bratr ji neslyšel. Anna se zase chystala k odchodu.

„Ještě jednou vám nabízím doprovod, chcete-li jít,“ řekl Alexej Alexandrovič a dotkl se její ruky.

S odporem uhnula, a aniž mu pohlédla do obličeje, řekla:

„Ne, ne, nechte mě, zůstanu.“

Viděla teď, jak z místa, kde spadl Vronskij, běží přes dráhu důstojník k tribuně. Betsy na něho mávala šátkem.

Důstojník přišel se zprávou, že se jezdec nezabil, ale kůň si zlomil páteř. Jakmile to Anna uslyšela, rychle se posadila a zakryla si tvář vějířem. Alexej Alexandrovič viděl, že pláče, že nemůže potlačit slzy ani vzlyky, které jí vzdouvaly ňadra. Stoupl si před ni, aby na ni nebylo vidět, dokud se nevzpamatuje.

„Potřetí vám nabízím doprovod,“ řekl jí po chvíli. Anna se na něho dívala a nevěděla, co říci. Kněžna Betsy jí přispěchala na pomoc.

„Ne, Alexeji Alexandroviči, přivezla jsem Annu sem a slíbila jsem, že ji zas dovezu zpátky.“

„Promiňte, Jasnosti,“ řekl s uctivým úsměvem, avšak díval se jí pevně do očí, „vidím, že Anna není zcela zdráva, a přeji si, aby jela se mnou.“

Anna se ustrašeně rozhlédla, poslušně vstala a zavěsila se do manžela.

„Pošlu k němu, všecko zjistím a vzkážu ti,“ pošeptala jí Betsy.

Když opouštěli tribunu, hovořil Alexej Alexandrovič jako vždy s lidmi, které potkávali, i Anna musela jako jindy odpovídat a rozmlouvat; ale byla nesvá a kráčela zavěšená do muže jako ve snách.

Zabil se, či ne? Je to pravda? Přijde, nebo ne? Uvidí ho dnes?

Mlčky nasedla do kočáru a mlčky vyjeli ze shluku povozů. Přes všecko, co Alexej Alexandrovič viděl, nedovolil si myslit, co se teď s jeho ženou děje. Viděl jen vnější znaky. Viděl, že se chová nevhodně, a považoval za svou povinnost jí to říci. Ale bylo mu velmi zatěžko neříci více, nýbrž jen toto. Otevřel ústa, aby jí řekl, jak nevhodně se chovala, ale mimoděk řekl něco docela jiného.

„Jakou máme zálibu v takové surové podívané,“ řekl. „Pozoruji…“

„Copak? Nerozumím,“ řekla Anna pohrdavě.

Urazil se a ihned začal o tom, co jí chtěl říci.

„Musím vám něco sdělit…,“ začal.

Už je to tady, dojde k vážné rozmluvě. Padl na ni strach.

„Musím vám sdělit, že jste se dnes nechovala slušně,“ řekl jí francouzsky.

„V čem jsem se nechovala slušně?“ řekla hlasitě, prudce k němu otočila hlavu a dívala se mu zpříma do očí, ale už to nebylo dřívější veselí, které mělo cosi zastřít, ale rozhodný pohled, za kterým stěží skrývala strach.

„Nezapomínejte.“ Ukázal na otevřené okno proti kočímu.

Vstal a okénko vytáhl.

„Copak jste shledal neslušným?“ opakovala.

„Vaše zoufalství, které jste nedovedla skrýt při pádu jednoho z jezdců.“ Očekával, že bude odporovat. Avšak mlčela a jen se dívala před sebe.

„Už jsem vás žádal, abyste se ve společnosti chovala tak, aby ani zlé jazyky nemohly proti vám nic říci. Byly doby, kdy jsem mluvil o vnitřních vztazích. Dnes o nich nemluvím. Mluvím teď o vztazích vnějších. Nechovala jste se vhodně a přál bych si, aby se to už neopakovalo.“

Polovinu jeho slov neslyšela, jen z něho měla strach a přemýšlela, zda se Vronskij opravdu nezabil. Říkali to o něm, že se mu nic nestalo, ale že kůň si zlomil páteř? Když muž domluvil, jenom se usmála s líčeným posměchem a neodpovídala, poněvadž neslyšela, co jí říkal. Alexej Alexandrovič začal odvážně, ale když si jasně uvědomil, o čem mluví, přešel její strach i na něho. Spatřil její úsměv a ten ho uvedl v podivný omyl.

Usmívá se jeho podezření. Ano, teď řekne, co mu říkala už tenkrát: že jeho podezření je liché, že je k smíchu.

„Snad se mýlím,“ řekl. „Pak prosím za prominutí.“

„Ne, nemýlil jste se,“ pravila zvolna a zoufale pohlédla do jeho chladné tváře. „Nemýlil jste se. Byla jsem zoufalá a jsem zoufalá, nemohu jinak. Poslouchám vás a myslím na něho. Miluju ho, jsem jeho milenkou, nesnáším, bojím se, nenávidím vás… Dělejte se mnou, co chcete.“

Sklesla do rohu kočáru a rozeštkala se, zakrývajíc si obličej rukama. Alexej Alexandrovič se nehýbal a stále hleděl zpříma. Avšak celý jeho obličej náhle strnul ve slavnostní mrtvolné nehybnosti a ten výraz se nezměnil po celou cestu k vile. Když dojížděli k domu, otočil k ní hlavu stále s tím výrazem.

„Tak! Ale žádám, aby byly dodrženy vnější formy slušnosti až do té doby,“ hlas se mu zachvěl, „než učiním opatření zajišťující mou čest a podám vám zprávu.“

Vystoupil první a pomohl jí z kočáru. Poněvadž tu bylo služebnictvo, stiskl jí mlčky ruku. Nasedl do kočáru a jel do Petrohradu.

Brzo po něm přišel lokaj od kněžny Betsy a přinesl Anně psaníčko:

„Poslala jsem k Alexejovi sluhu, aby se poptal po jeho zdraví. Píše mi, že je docela zdráv, ale že si zoufá.“

On tedy přijde! Jak dobře udělala, že mu všecko řekla. Podívala se na hodiny. Zbývaly ještě tři hodiny a vzpomínky na podrobnosti z minulého shledání v ní zažehly krev.

Bože, to světlo! Je to strašné, ale tak ráda se dívá na jeho obličej a má ráda to fantastické světlo… Muž! Ach ano… Chválabohu, že už je konec.