XXXI

Levin seběhl do půli schodiště, když uslyšel z předsíně známé pokašlávání. Ale slyšel je při zvuku vlastních kroků jen nejasně a doufal, že se zmýlil. Potom spatřil i celou vytáhlou, vyzáblou známou postavu a to už si snad neměl nic nalhávat, ale pořád ještě doufal, že se mýlí a že ten dlouhán, který si svléká zimník a odkašlává si, není jeho bratr Nikolaj.

Levin měl bratra rád, ale být s ním pohromadě bylo vždy utrpení. A dnes, kdy Levin při své náhlé myšlence i po Agafjině narážce propadl duševnímu zmatku, jevilo se mu shledání zvlášť tíživým. Místo hosta veselého, zdravého, místo cizího člověka, který by ho (jak doufal) v jeho duševním zmatku rozptýlil, se má setkat s bratrem, který mu vidí do duše, který v něm vyvolá nejdůvěrnější myšlenky a přiměje ho k úplné zpovědi. A to si Levin nepřál.

Zlobil se na sebe za ten ošklivý pocit, ale už seběhl do předsíně. Jakmile uviděl bratra zblízka, pocit osobního zklamání rázem vyprchal a vystřídal jej soucit. Už dříve byl Nikolaj hubený a vypadal chorobně až hrůza, ale teď zhubl a sešel ještě víc. Byla to kostra potažená kůží.

Jak tu stál v předsíni, škubal hubeným dlouhým krkem, z kterého si strhával šálu, a podivně žalostně se usmíval. Při pohledu na ten úsměv, mírný a pokorný, cítil Levin, jak mu hrdlo stahuje křeč.

„Tak mě tu máš,“ řekl Nikolaj dutě a ani na okamžik nespustil oči z bratrova obličeje. „Chystal jsem se už dávno, ale pořád mi nebylo dobře. Ale teď jsem se ohromně zotavil.“ Hladil si vous velkými hubenými dlaněmi.

„Ano, ano!“ přitakal Levin. A padla na něho ještě větší hrůza, když bratra políbil a ucítil na rtech suchost jeho vyzáblého těla a uviděl zblízka jeho velké, podivně svítící oči.

Před několika týdny psal Levin bratrovi, že po prodeji malé části jmění, která ještě zůstávala nerozdělena, má nyní bratr dostat svůj podíl, asi dva tisíce rublů.

Nikolaj řekl, že si teď přijel pro ty peníze, ale především prý chce pobýt v rodném hnízdě, přimknout se k půdě, aby jako pohádkoví bohatýři načerpal sil k budoucí činnosti. Přestože se hrbil ještě víc, přes hubenost nepoměrnou k jeho výšce byly jeho pohyby stejně hbité a prudké jako vždy. Levin ho zavedl do pánského pokoje.

Bratr se převlékl zvlášť pečlivě, což dříve nedělával, učesal si řídké rovné vlasy a s úsměvem přišel nahoru.

Byl v přívětivém, veselém rozmaru, jak ho Levin pamatoval z dětství. I o Sergejovi Ivanyči se zmínil beze zloby. Když se setkal s Agafjou, zažertoval s ní a vyptával se na staré sluhy. Zpráva o úmrtí Parfena Děnisyče na něho zapůsobila neblaze. V tváři se mu objevil úlek, ale hned se zas vzchopil.

„Vždyť on už byl hodně starý,“ pravil a zavedl řeč jinam. „Zůstanu u tebe měsíc nebo dva a pak pojedu do Moskvy. Víš, Mjagkov mi slíbil místo, a tak budu mít zaměstnání. Teď si zařídím život docela jinak,“ pokračoval. „Víš, té ženské jsem se zbavil.“

„Marie Nikolajevny? Jak to, proč?“

„Ohavná ženská! Natropila mi spoustu nepříjemností.“ Ale nepověděl, jaké to byly nepříjemnosti. Nemohl říci, že vyhnal Marii Nikolajevnu za to, že čaj byl slabý, a zejména proto, že ho ošetřovala jako nemocného. „A vůbec teď chci žít docela jinak. Dělal jsem ovšem hlouposti, jako konečně každý, ale majetek, to už je to poslední, a snadno ho oželím. Hlavně zdraví a to se mi chválabohu zlepšilo.“

Levin poslouchal a přemýšlel, co by měl říci, ale nic ho nenapadalo. Nikolaj měl asi stejný pocit, začal se bratra vyptávat, jak se mu daří. A Levin byl rád, že může mluvit o sobě, neboť mohl mluvit bez přetvářky. Pověděl bratrovi o svých plánech a o své činnosti.

Bratr poslouchal, ale patrně bez zájmu.

Ti dva lidé byli tak spřízněni a tak dobře znali jeden druhého, že sebemenší hnutí i tón hlasu prozradil oběma víc než vše, co lze vyjádřit slovy.

Nyní měli oba společnou myšlenku – myslili na Nikolajovu nemoc a smrt – a před tou myšlenkou ustupovalo všecko ostatní. Ale žádný z nich se o tom neodvážil mluvit a všecko, co říkali, aniž vyslovili, čím jedině je zaujata jejich mysl – všecko byla lež. Levin nikdy nebyl tak rád, že už je večer u konce a musí se jít spát. Nikdy před žádným cizím člověkem, na žádné zdvořilostní návštěvě se nechoval tak nuceně a strojeně jako nyní. A vědomí té strojenosti i lítost, že je takový, ho dělaly ještě strojenějším. Bylo mu do pláče nad umírajícím milovaným bratrem, a přitom musel poslouchat a udržovat rozhovor o tom, jak bude žít.

Poněvadž v domě bylo vlhko a topilo se jen v jednom pokoji, uložil Levin bratra za přepážku ve své ložnici.

Bratr ulehl a snad spal či nespal, ale jako každý nemocný sebou házel, kašlal, a když nemohl odkašlat, něco bručel. Chvílemi těžce vzdychal. „Bože můj!“ Chvílemi, když ho dusily hleny, zlostně klel: „Setsakra!“ Levin dlouho nemohl usnout, když ho poslouchal. Přemýšlel o všem možném, ale závěr všech myšlenek byl jeden: smrt.

Smrt, neodvratný konec všeho, před ním poprvé vyvstala v nezdolné síle. A ta smrt, která zde usilovala o milovaného bratra, v polospánku naříkajícího a ze zvyku lhostejně volajícího boha i sakrujícího, ta smrt vůbec nebyla tak daleko, jak si myslíval kdysi. Byla i v něm, to cítil. Ne-li dnes, tedy zítra, ne-li zítra, tedy za třicet let, není to jedno? Ale co je ta neodvratná smrt, to nevěděl, nikdy o tom nepřemýšlel, ba ani neuměl a neopovážil se o tom přemýšlet.

Pracoval, chtěl něco vykonat a přitom zapomněl, že všecko skončí, že přijde smrt.

Seděl potmě skrčený na lůžku, objímal si kolena a přemýšlel a skoro tajil dech myšlenkovým úsilím. Ale čím usilovněji přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že je tomu bezesporu tak, že vskutku zapomněl, přehlédl v životě jednu okolnost – že totiž přijde smrt a všechno skončí, že ani neměl s ničím začínat a že není pomoci. Ano, je to strašné, ale je to tak.

Ale přece dosud žije! Co teď? Co teď, říkal si zoufale. Zapálil svíci, opatrně vstal, šel k zrcadlu a prohlížel si obličej a vlasy. Ano, spánky má prošedivělé. Otevřel ústa. Zadní zuby se začínají kazit. Obnažil si svalnaté ruce. Ano, síly má hodně. Jenže i Nikolinka, který tamhle dýchá zbytkem plic, míval zdravé tělo. A Levin si najednou vzpomněl, jak v dětství chodili spát a těšili se, až Fjodor Bogdanyč zmizí za dveřmi, aby na sebe mohli házet polštáře a smát se, smát se nezkrotně, takže ani strach z Fjodora Bogdanyče nemohl utlumit ten překypující, pěnivý pocit životního štěstí. A teď ta vpadlá prázdná hruď… a on, Levin, nevědoucí, proč a co s ním bude…

„Kche, kche! Setsakra! Co se vrtíš, co nespíš?“ okřikl ho bratr.

„Tak, nevím, nemohu usnout.“

„A já jsem dobře spal, už se nepotím. Pojď se podívat, sáhni mi na košili. Není propocená?“

Levin sáhl na košili, odešel za přepážku, zhasl svíci, ale ještě dlouho nespal. Sotva si trochu ujasnil otázku, jak má žít, a už před ním vyvstala nová neřešitelná otázka – smrt.

Vždyť bratr umírá, vždyť do jara umře, jak mu pomoci? Co by mu mohl říci? Co o tom ví? Vždyť zapomněl, že něco takového vůbec existuje.