XXVII

Byl to veliký, starobylý dům, a třebaže Levin žil sám, dal jej vytápět a obýval jej celý. Věděl, že je to hloupost, věděl, že je to dokonce špatné a odporuje to jeho nynějším novým plánům, avšak ten dům mu byl celým světem. Byl to svět, v kterém žili a zemřeli jeho otec a matka. Žili životem, který byl Levinovi ideálem veškeré dokonalosti a který toužil vzkřísit se svou ženou, se svou rodinou.

Levin se na matku skoro nepamatoval. Představa o ní mu byla posvátnou vzpomínkou a jeho budoucí žena měla být podle jeho snů opakováním úchvatného, svatého ideálu ženy, jakým pro něho byla matka.

Lásku k ženě si neuměl představit bez manželství, a nejen to, představoval si nejprve rodinu, a teprve potom ženu, která mu rodinu dá. Proto byla jeho představa sňatku jiná, než jakou měla většina jeho známých, pro něž byl sňatek jednou z mnoha všedních věcí. Pro Levina to byla životní otázka, na které záleželo celé životní štěstí. A teď se toho měl vzdát!

Když vešel do salónku, kde vždycky píval čaj, a usedl do křesla ke knize, zatímco Agafja mu přinesla čaj a s obvyklým „já si tu u vás sednu, milostpane“ se posadila na židli u okna – tu cítil, že se kupodivu se svými tužbami nerozloučil a že bez nich nemůže žít. Ať už to bude ona, či jiná, ale stane se. Četl, přemýšlel o tom, co čte, chvílemi odkládal knihu, aby vyslechl Agafju, která bez ustání repetila; a přitom se mu ve fantazii rojily různé nesouvislé scénky z hospodářství a příštího rodinného života. Cítil, že v hloubi duše se mu cosi ustaluje, uklidňuje a utichá.

Poslouchal výklad Agafji Michajlovny, jak Prochor pokouší pánaboha a za peníze, které mu dal Levin na koupi koně, pije jako bezedný a ženu ztloukl k smrti. Levin poslouchal, přitom četl a vybavoval si celý myšlenkový postup, čtením vyvolaný. Byla to Tyndallova kniha o teple. Vzpomínal, jak Tyndalla odsuzoval, že si libuje svou obratnost v konání pokusů a že mu chybí filozofický názor. A vtom se vynořilo radostné pomyšlení: Za dva roky budu mít ve stádě dvě holandky, Pávička ještě může být naživu, dvanáct mladých Berkutových dcer, a ty tři můžeme dát jako vzornou ukázku, to bude krásné! A znovu se chopil knihy.

Dobrá, elektřina a teplo jsou jedno a totéž; lze však při řešení problému dosadit do rovnice jednu veličinu za druhou? Nikoli. Co tedy? Souvislost mezi všemi přírodními silami beztak vyciťujeme instinktivně… Zvlášť hezké je, že dcera Páviččina už bude červenostrakatá, a celé stádo, až k němu přidáme tyhle tři… Skvělé! Půjde s ženou a s hosty stádu naproti… Žena řekne: „Tuhle jalovičku jsme s Kosťou vypiplali jako děcko.“ – „Že vás to může tak zajímat?“ řekne host. „Všecko, co zajímá jeho, zajímá i mne.“ Ale kdo je ona? A zase vzpomínal, co se stalo v Moskvě… Ale co naplat? Jeho vina to není. Ale teď bude všecko jiné. To je hloupost, že život to nedovolí, že by to nedovolila minulost. Člověk musí bojovat, aby žil lépe, mnohem lépe… Vztyčil hlavu a zamyslil se. Stará Laska, která ještě úplně nestrávila radost z pánova příchodu a šla se proběhnout ven, se teď vrátila, přinášejíc s sebou vůni vzduchu, zavrtěla prutem, šla k pánovi, strčila mu hlavu pod ruku a s žalostným kňučením se domáhala, aby se s ní pomazlil.

„Jen promluvit!“ řekla Agafja Michajlovna. „A je to jen pes… Však chápe, že pán přijel a že je mu smutno.“

„Proč smutno?“

„Copak to nevidím, milostpane? To bych nesměla znát panstvo. Odmalička jsem byla mezi panstvem. Ale nic nevadí, vzácný pane. Jen když jsme zdraví a máme čisté svědomí.“

Levin na ni upřeně pohlédl, překvapen, jak uhádla jeho myšlenky.

„Nemám ještě donést čaj?“ pravila, vzala šálek a odešla. Laska mu pořád strkala hlavu pod ruku. Pohladil ji a tu se mu stočila u nohou do klubíčka a dala si hlavu na vystrčenou zadní tlapu. A na znamení, že teď už je všecko v pořádku, pootevřela tlamu, mlaskla, pěkně si složila slintavé pysky kolem starých zubů a ztichla v blaženém klidu. Levin pozorně sledoval její poslední pohyb.

Se mnou je to stejné, řekl si. Stejné! Nic se neděje… Všecko je v pořádku.