XII

Princezně Kitty Ščerbacké bylo osmnáct roků. Chodila do společnosti teprve první sezónu. Ve společnosti sklízela větší úspěchy, než mívaly obě starší sestry, a větší, než se nadála sama paní kněžna. Skoro všichni mládenci, tančící na moskevských plesích, byli do Kitty zamilováni, ba co víc, už první zimu se jí naskytly dvě vážné partie: Levin a hned po jeho odjezdu hrabě Vronskij.

Levinův příjezd počátkem zimy, jeho časté návštěvy a zjevná láska ke Kitty, to vše zavdalo podnět k prvním vážným rozhovorům mezi rodiči o Kittině budoucnosti i ke sporům mezi knížetem a kněžnou. Kníže byl při Levinovi, říkal, že nic lepšího by si pro Kitty nemohl přát. Ale kněžna podle běžného ženského zvyku uhýbala otázce, říkala, že Kitty je příliš mladá, že Levin nikterak nedává najevo, že by měl vážné úmysly, že Kitty k němu necítí náklonnost, a jiné a jiné; ale neřekla to hlavní, že totiž čeká pro dceru lepší partii, že Levin jí není sympatický a že se v něm nevyzná. Když pak Levin náhle odjel, byla kněžna ráda a říkala muži vítězoslavně: „Vidíš, měla jsem pravdu.“ A když se objevil Vronskij, byla ještě raději a jen se utvrdila v názoru, že Kitty musí udělat nejen dobrou, nýbrž skvělou partii.

Pro matku nemohlo být ani řeči o nějakém srovnání mezi Vronským a Levinem. Matce se na Levinovi nelíbily jeho podivné, příkré úsudky, nedostatek společenského taktu, plynoucí podle jejího názoru z pýchy, ani jeho – dle jejích představ – divoký život na vsi, kde choval dobytek a pracoval mezi venkovskými chlapy. Také se jí velice nelíbilo, že byl do její dcery zamilován, chodil půldruhého měsíce do rodiny, ale přitom jaksi vyčkával, pozoroval jako v obavě, aby je snad příliš nepoctil svou nabídkou, a nechápal, když chodí do rodiny, kde je děvče na vdávání, že se musí vyjádřit. Nevyjádřil se a zničehonic odjel. Ještě štěstí, že je tak nepohledný, že se Kitty do něho nezamilovala, myslila si matka.

Vronskij matčiným požadavkům plně vyhovoval. Velice bohatý, chytrý, skvělou kariéru vojenskou i u dvora před sebou, a přitom okouzlující člověk. Nic lepšího jste si nemohli přát.

Vronskij se Kitty na plesech nápadně dvořil, tančil s ní a chodil do rodiny, takže se nedalo pochybovat o jeho vážných úmyslech. Ale přesto žila matka po celou zimu v hrozném neklidu a rozčilení.

Kněžna se vdávala před třiceti lety, ženicha jí dohodila tetička. Ženich, o němž bylo všecko známo už předem, se přijel ukázat a podívat se na nevěstu. Teta dohazovačka zjistila a sdělila, jaký byl vzájemný dojem. Byl dobrý. V určený den pak byla rodičům přednesena očekávaná žádost, které vyhověli. Všecko šlo velmi hladce a jednoduše. Aspoň se tak kněžně zdálo. Ale při svých dcerách poznala, jak nesnadná a zdaleka ne jednoduchá je ta zdánlivě obyčejná věc – vdávat dcery. Co úzkostí prožila, co myšlenek se jí přehnalo hlavou, co peněz se utratilo, kolik potyček měla s mužem, když vdávala obě starší dcery, Darju a Natálii! Nyní, kdy chodila do společnosti s nejmladší dcerou, prožívala stejné úzkosti, stejné pochybnosti a měla ještě větší spory s mužem, než mívala kvůli starším dcerám. Starý kníže byl jako všichni otcové zvlášť nedůtklivý, šlo-li o čest a čistý štít jeho dcer. Žárlil na dcery až nerozumně, zvlášť na Kitty, jež byla jeho miláčkem, a na každém kroku tropil kněžně výstupy, že dceru kompromituje. Kněžna si na to zvykla už při starších dcerách, nyní však cítila, že otcova nedůtklivost není tak docela bez důvodu. Viděla, že v poslední době se na společenských zvyklostech mnohé změnilo, že mateřské povinnosti jsou ještě těžší. Viděla, že Kittiny vrstevnice si zakládají nějaké spolky, chodí na jakési přednášky, nenuceně se chovají před muži, jezdí po ulicích samy, mnohé už nedělají pukrlata a především jsou všecky pevně přesvědčeny, že volba muže je jejich věcí, nikoli věcí rodičů. Dnes už nikdo neprovdává děvčata tak, jako kdysi, říkaly všechny ty mladé dívky, a totéž tvrdili i lidé staří. Ale jak se dnes děvčata vdávají, nemohla se kněžna nikde dovědět. Francouzský způsob, podle něhož rozhodují rodiče o osudu dětí, se neujal, byl zavrhován. Způsob anglický, kdy má děvče naprostou svobodu, se taktéž neujal a v ruské společnosti nebyl možný. Ruský způsob námluv byl pokládán za cosi nestvůrného, i sama kněžna se tomu vysmívala. Ale jak se vdávat, jak vdávat dceru, nikdo nevěděl. Každý, s kým o tom kněžna hovořila, jí říkal jen tolik: „Proboha vás prosím, dnes už je načase nechat těch předpotopních zvyků. Sňatek přece uzavírají mladí, a ne rodiče. Musíme tedy mladé nechat, aby si to zařídili po svém.“ Ale takto se snadno mluvilo lidem, kteří neměli dcery. A kněžna soudila, že při bližší známosti by se dcera mohla zamilovat, a to do někoho, kdo se nebude mít k ženění anebo se k ní nebude hodit. Ať by lidé přesvědčovali kněžnu sebevíc, že v naší době si mají mladí lidé rozhodovat o svém osudu sami, nemohla tomu věřit, jako by nemohla uvěřit, že by v kterékoli době měly být nejvhodnější hračkou pro pětileté děti nabité pistole. A proto měla kněžna s Kitty víc starostí než se staršími dcerami.

Nyní se obávala, aby se Vronskij neomezil na pouhé dvoření. Viděla, že dcera už je do něho zamilovaná, ale utěšovala se, že je čestný muž a neudělá to. Ale zároveň věděla, jak snadné je při dnešní svobodě poplést děvčeti hlavu a jak celkem lehkomyslně berou muži takové provinění. Minulý týden pověděla Kitty matce o rozmluvě, kterou měla s Vronským při mazurce. Ta rozmluva kněžnu částečně uklidnila; avšak dokonale klidná být nemohla. Vronskij Kitty řekl, že on i jeho bratr jsou tak zvyklí ve všem se podřizovat matce, že se nikdy neodváží k žádnému významnějšímu kroku, dokud se s ní neporadí. „A teď čekám, až matinka přijede z Petrohradu, čekám na to jako na smilování,“ řekl.

Kitty to vyprávěla, aniž jeho slovům přičítala nějaký význam. Ale matka chápala celou věc jinak. Věděla, že stará paní je očekávána každým dnem, věděla, že ji synova volba potěší, a bylo jí divné, proč se Vronskij nevyjadřuje z obavy, aby se to matky nedotklo. Ale tolik si přála ten sňatek i vysvobození z neklidu, že tomu věřila. Třebaže kněžnu rmoutilo neštěstí nejstarší dcery Dolly, která hodlala opustit muže, přece starosti o osud nejmladší dcery, o kterém se právě rozhodovalo, cele upoutávaly její mysl. Dnešní den, kdy se objevil Levin, jí přinesl novou starost. Bála se, aby dcera, které jednu dobu (jak se jí zdálo) nebyl Levin lhostejný, z přílišného smyslu pro čest neodmítla Vronského a vůbec aby Levinův příjezd nezkomplikoval, nezdržel celou věc, chýlící se k rozuzlení.

„Kdy vlastně přijel?“ zeptala se kněžna, když se vrátily domů.

„Dnes, mamá.“

„Chci jenom říci…,“ začala kněžna a z jejího vážného, vzrušeného výrazu se Kitty domyslila, o čem bude řeč.

„Maminko,“ pravila s uzarděním a rychle se otočila k matce, „prosím, prosím vás, nemluvte o tom. Já vím, všecko vím.“

Přála si totéž co matka, ale matčiny pohnutky ji urážely.

„Chci jenom říci, když jsi vzbudila naději v jednom…“

„Maminko moje milá, nic mi proboha neříkejte. Bojím se o tom mluvit.“

„Nebudu, nebudu,“ řekla matka, když spatřila v dceřiných očích slzy, „ale ještě jednu věc, miláčku. Slíbila jsi mi, že přede mnou nebudeš mít tajemství. Viď, že ne?“

„Nikdy, maminko, žádné,“ odpověděla Kitty a celá červená pohlédla matce přímo do obličeje. „Ale teď nemám, co bych řekla. Já… já… I kdybych chtěla, nevím, co říci a jak… nevím…“

Ne, s takovým pohledem nemůže mluvit nepravdu! Matka se usmívala jejímu rozčilení a štěstí. Usmívala se, jak nesmírné a významné připadá chuděrce vše, co se teď děje v její mysli.