XIV

Ale zrovna v té chvíli přišla kněžna. Zhrozila se, když je přistihla o samotě a viděla, jak jsou rozrušeni. Levin se jí uklonil a nic neřekl. Kitty mlčela, oči sklopené. Chválabohu, odmítla ho! Obličej matčin se rozzářil v obvyklém úsměvu, s kterým vítala každý čtvrtek hosty. Usedla a začala se Levina vyptávat na jeho život na vsi. Opět se posadil, chtěl počkat, až přijdou hosté, aby mohl nenápadně odejít.

Po pěti minutách vstoupila Kittina přítelkyně, hraběnka Nordstonová, která se loni v zimě vdala.

Byla to hubená, žlutá, neduživá a nervózní osůbka s černýma svítivýma očima. Měla Kitty ráda a její přízeň, jako vůbec přízeň vdaných žen k děvčatům, se vybíjela v přání provdat Kitty podle vlastního ideálu štěstí, a proto by ji chtěla provdat za Vronského. Levin, s kterým se u nich počátkem zimy často setkávala, jí byl vždyc­ky protivný. S oblibou si z něho pokaždé tropila žerty.

„Líbí se mi, když na mne shlíží z výše své vznešenosti anebo když přede mnou nechává svých moudrých řečí, protože jsem hloupá, nebo když se ke mně snižuje. To se mi náramně líbí, že se ke mně snižuje! Velice mě těší, že mě nesnáší,“ říkala o něm.

Měla pravdu, poněvadž Levin ji skutečně nemohl vystát a pohrdal jí pro to, na čem si zakládala a co považovala za svou přednost – pro její nervóznost, pro její rafinované opovržení a lhostejnost k drsné životní pravdě.

Mezi Nordstonovou a Levinem se vytvořil vztah, často se vyskytující ve vyšších kruzích, kdy dva lidé zůstávají navenek přáteli, ale přitom sebou opovrhují do té míry, že ani nemohou brát jeden druhého vážně, ani se nemohou vzájemně urazit.

Hraběnka Nordstonová na Levina ihned zaútočila.

„A! Konstantin Dmitrič! Opět v našem zpustlém babylóně?“ řekla, podávajíc mu drobnou žlutou ruku. Citovala jeho vlastní slova, neboť kdysi počátkem zimy prohlásil Moskvu za babylón. „Polepšil se snad babylón, nebo jste se vy zkazil?“ dodala a s úšklebkem se ohlédla po Kitty.

„Velice mi lichotí, Milosti, že si tak dobře pamatujete má slova,“ odvětil Levin. Už se mezitím vzpamatoval a ihned zaujal k hraběnce obvyklý, laškovně nepřátelský postoj. „Asi na vás mocně působí!“

„Ach, jakpak by ne! Všechno si píšu. Tak co, Kitty, zase jsi byla bruslit?“

A dala se do řeči s Kitty. Třebaže teď bylo trapné odejít, nicméně bylo pro Levina snazší dopustit se této trapnosti než zůstat celý večer a vidět Kitty, která se na něho tu a tam podívala a vyhýbala se jeho pohledu. Chtěl vstát, ale kněžna si všimla, jak je zamlklý, a sama ho oslovila.

„Zdržíte se v Moskvě dlouho? Pracujete tuším v nějaké samosprávě a nemůžete být dlouho pryč.“

„Nikoli, Jasnosti, v samosprávě už nepracuji,“ odpověděl Levin. „Zdržím se několik dní.“

Něco se s ním děje, řekla si hraběnka Nordstonová a zkoumavě si prohlížela jeho přísnou, vážnou tvář. Že by se ani nedal zlákat k svým obvyklým úvahám? Však ona ho vyprovokuje. Hrozně ráda si z něho dělá blázny před Kitty, a taky že to udělá.

„Konstantine Dmitriči,“ spustila, „vyložte mi, prosím, co to znamená, vy to všecko znáte. U nás v kalužské vesnici propili chlapi a ženské všechno, co měli, a teď nám nic neplatí. Co to má znamenat? Vy přece na sedláky nikdy nedáte dopustit.“

Vtom vešla do pokoje ještě nějaká dáma a Levin vstal. „Promiňte, paní hraběnko, ale skutečně nevím a nemohu vám nic říci,“ pravil a ohlédl se po důstojníkovi, který vstoupil hned po dámě.

To asi bude Vronskij, řekl si Levin, a aby se přesvědčil, pohlédl na Kitty. Už se podívala na Vronského a ohlédla se po Levinovi. Oči jí bezděky zazářily a z toho jediného pohledu Levin poznal, že Kitty toho člověka miluje, poznal to tak jistě, jako by mu to byla řekla. Ale jaký je to člověk?

Nyní, ať už to bylo dobré, či špatné, nemohl Levin odejít, musel zjistit, jaký je člověk, kterého si zamilovala.

Při setkání se šťastnějším sokem, ať už jde o soupeření v čemkoli, dokážou někteří lidé upřít tomuto sokovi všechny dobré vlastnosti a vidět na něm jen chyby. Jiní lidé si naopak toužebně přejí objevit vlastnosti, kterými nad nimi šťastný sok zvítězil, a třeba jim srdce usedá, hledají na něm jen vlastnosti dobré. K takovým lidem náležel Levin. Ale poznal snadno, v čem je kouzlo Vronského. Zrovna to bilo do očí. Vronskij byl menší, statný brunet hezkého, dobromyslného, nesmírně klidného obličeje a pevného výrazu. Na jeho tváři i postavě od černých, krátce ostříhaných vlasů a čerstvě oholené brady až po volnou, zbrusu novou uniformu bylo vše jednoduché a přitom půvabné. Vronskij pustil dámu napřed, přistoupil ke kněžně a potom ke Kitty.

Jak se k ní blížil, zasvitly mu hezké oči zvlášť něžně, s blaženým, sotva patrným a skromně vítězným úsměvem (tak se zdálo Levinovi) se nad ní uctivě, opatrně sklonil a podával jí malou, ale širokou ruku.

Když pozdravil všecky přítomné a prohodil několik slov, posadil se, ale ani jednou nepohlédl na Levina, který z něho oka nespustil.

„Dovolte, abych vás seznámila,“ pravila kněžna a pokynula k Levinovi. „Konstantin Dmitrič Levin. Hrabě Alexej Kirillovič Vronskij.“

Vronskij vstal, přátelsky pohlédl Levinovi do očí a stiskl mu ruku.

„Letos v zimě jsem s vámi měl obědvat, nemýlím-li se,“ řekl se svým prostým upřímným úsměvem, „ale vy jste pak náhle odjel na venkov.“

„Konstantin Dmitrič pohrdá městem a nenávidí je i nás, městské obyvatele,“ přisadila si hraběnka Nordstonová.

„Má slova na vás asi mocně působí, že si je tak dobře pamatujete,“ ozval se Levin a vtom si uvědomil, že už to jednou řekl, a zrudl.

Vronskij pohlédl na Levina i na hraběnku Nordstonovou a usmál se.

„Vy žijete trvale na venkově?“ zeptal se. „V zimě tam musí být nuda.“

„Není, máme-li práci, a člověk se ani nemůže sám se sebou nudit,“ ostře pravil Levin.

„Mám venkov rád,“ řekl Vronskij. Všiml si Levinova tónu, ale tvářil se, že ho nevnímá.

„Ale doufám, Milosti, že byste nikdy nechtěl žít na venkově trvale,“ poznamenala hraběnka Nordstonová.

„Nevím, nezkoušel jsem tam zůstat delší dobu. Zažil jsem zvláštní pocit,“ pokračoval. „Nikde se mi tak nestýskalo po venkově, po našem ruském venkově s lýčenými střevíci a sedláčky, jako když jsem strávil s matkou zimu v Nice. Nice je sama o sobě nezajímavá, jak víte. Však Neapol a Sorrento člověka baví jen krátkou dobu. A právě tam vám zvlášť tane na mysli Rusko, jmenovitě ruský venkov. Zrovna jako když…“

Za řeči se obracel ke Kitty i k Levinovi, střídavě upíral svůj klidný, přátelský pohled na jednoho a na druhého a zřejmě mluvil, co ho právě napadlo.

Když zpozoroval, že hraběnka Nordstonová chce něco říci, zarazil se v půli věty a pozorně ji vyslechl.

Rozhovor neumlkal ani na okamžik, takže stará kněžna, mající pro případ, že by se nedostávalo námětů, v zásobě dva těžké kalibry, totiž klasické a reálné vzdělání a všeobecnou vojenskou povinnost, ani s nimi nemusela vyrukovat, a hraběnka Nordstonová se nedostala k tomu, aby pozlobila Levina.

Levin chtěl a přitom nemohl zasáhnout do rozmluvy. Co chvíli si říkal, že už půjde, ale neodcházel, jako by na něco čekal.

Přišla řeč na točící se stolky, na duchy a hraběnka Nordstonová, věřící ve spiritismus, vyprávěla o divech, které viděla.

„Ach Milosti, příště mě určitě vezměte s sebou, moc vás prosím! Nikdy jsem neviděl nic nadobyčejného, ačkoli se po tom všude pídím,“ s úsměvem řekl Vronskij.

„Dobře, příští sobotu,“ odpověděla hraběnka. „Ale co vy, Konstantine Dmitriči, věříte tomu?“ zeptala se Levina.

„Proč se ptáte? Přece víte, co odpovím.“

„Ale chci slyšet váš názor.“

„Můj názor je, že ty otáčející se stolky dokazují, že takzvané vzdělané vrstvy na tom nejsou o nic lépe než venkovský lid. Ten věří v uhranutí, uřknutí, čáry a kouzla, a my zas…“

„Tedy nevěříte?“

„Nemohu věřit, paní hraběnko.“

„Ale když jsem to sama viděla?“

„Selky taky vykládají, jak na vlastní oči viděly plivníka…“

„Myslíte tedy, že nemluvím pravdu?“

A nevesele se zasmála.

„Ale ne, Mášo, Konstantin Dmitrič jenom říká, že nemůže věřit,“ ozvala se Kitty. Styděla se za Levina. Uvědomil si to, rozčilil se ještě víc a chtěl odpovědět, ale Vronskij se svým upřímným, veselým úsměvem přispěchal na pomoc, když už rozhovor málem začínal být nepříjemný.

„Vůbec ani nepřipouštíte možnost?“ otázal se. „Pročpak? Připouštíme existenci elektřiny, kterou neznáme. Proč by nemohla existovat nová, nám dosud neznámá síla, která…“

„Když byla objevena elektřina,“ prudce vpadl Levin, „byl objeven pouze jev a nebylo známo, odkud pochází a co působí, a uplynula staletí, než se začalo uvažovat o jeho využití. Ale spiritisté naopak začali tím, že stolky jim píšou a duchové k nim přicházejí, a teprve potom začali vykládat, že je to neznámá síla.“

Vronskij Levinovi pozorně naslouchal, jako poslouchal vždy, a zřejmě ho zajímalo, co říká.

„Ano, jenže spiritisté říkají: dnes nevíme, jaká je to síla, ale síla tu je a působí za těch a těch podmínek. A je na učencích, aby probádali, v čem ta síla záleží. Ne, nevidím důvod, proč by to nemohla být nová síla, jestliže…“

„Ale proto,“ přerušil ho Levin, „že u elektřiny, kdykoli budete třít pryskyřici srstí, pokaždé nastane určitý jev, kdežto zde to není pokaždé, čili to není přírodní úkaz.“

Vronskij patrně cítil, že debata nabývá rázu na salón příliš vážného, proto neodporoval, ale hleděl zavést řeč jinam, i usmál se vesele a otočil se k dámám.

„Že bychom to hned zkusili, paní hraběnko?“ začal. Avšak Levin chtěl dopovědět, co si myslí.

„Myslím,“ pokračoval, „že ten pokus spiritistů vysvětlovat zázraky nějakou novou silou je nanejvýš nezdařilý. Mluví přímo o síle duchovní a chtěli by ji založit na materiálním pokusu.“

Všichni čekali, kdy už přestane, a Levin to cítil.

„Ale já si myslím, že by z vás bylo výborné médium,“ řekla hraběnka Nordstonová. „Vyznačujete se jistou exaltací.“

Levin pootevřel ústa, chtěl něco říci, ale zrudl a neřekl nic. „Pojďte, slečno, zkusíme to s tím stolkem, prosím,“ řekl Vronskij. „Dovolíte, Jasnosti?“

A Vronskij vstal a ohlížel se po stolku.

Kitty vstala od stolečku, a jak šla kolem Levina, jejich pohledy se setkaly. Bylo jí ho ze srdce líto tím spíš, že ho litovala v neštěstí, které sama zavinila. Můžete-li odpustit, odpusťte mi, pravil její pohled, jsem tak šťastná.

Nenávidím všecky, i vás i sebe, odpovídal jeho pohled. A Levin si užuž bral klobouk. Ale osud mu nebyl příznivý. Společnost se zrovna chtěla uvelebit kolem stolku a Levin se měl k odchodu, když tu vešel starý kníže a sotva pozdravil dámy, už se hrnul k Levinovi.

„Ale!“ spustil radostně. „Kdypak jsi přijel? Ani jsem nevěděl, žes tady. Velice mě těší, že vás vidím.“

Starý kníže Levinovi jednou tykal, podruhé vykal. Objal ho a zabrán do hovoru ani nevnímal Vronského, který vstal a klidně vyčkával, až ho kníže osloví.

Kitty tušila, jak asi Levina skličuje otcova vlídnost po všem, co se stalo. Rovněž jí neušlo, jak chladně otec odpověděl konečně Vronskému na pozdrav a jak Vronskij na něho pohlédl v přátelském údivu a přes všechnu snahu nemohl pochopit, jak a čím si zasloužil takovou nepřízeň. Kitty se začervenala.

„Jasnosti, pusťte Konstantina Dmitriče k nám,“ škemrala hraběnka Nordstonová. „Chceme udělat pokus.“

„Jaký pokus? Hýbat stoly? Promiňte, dámy a pánové, ale myslím, že hra na prstýnky by byla zábavnější,“ pravil starý kníže a díval se na Vronského, poněvadž tušil, že je to jeho nápad. „Na prstýnky, to aspoň má jakýs takýs smysl.“

Vronskij s údivem spočinul na knížeti svým pevným pohledem, jemně se usmál, a ihned se s hraběnkou Nordstonovou rozhovořil o velkém plese, který se měl konat příští týden.

„Doufám, že přijdete také?“ obrátil se ke Kitty.

Jakmile se starý kníže otočil jinam, Levin nenápadně odešel a jeho posledním dojmem z celého večera byl usměvavý, blažený Kittin výraz, když odpovídala Vronskému na otázku, týkající se plesu.