XXVII

„Kdyby nebylo škoda toho všeho, co jsem si pořídil… však to dalo nějakou práci… nechal bych toho, všecko bych to prodal a jel bych jako Nikolaj Ivanyč… poslechnout si Helenu,“ řekl statkář a moudrý starý obličej se mu rozjasnil v příjemném úsměvu.

„Ale přece toho nechcete nechat,“ řekl Nikolaj Ivanovič Svijažskij, „tak to asi má nějaký smysl.“

„Má to jediný smysl, že bydlím doma a hospodařím si na svém. A pak, člověk ještě pořád doufá, že lidi přijdou k rozumu. Věřil byste, takhle je to samé opilství a neplecha. Všecko si rozdělili a teď kde nic tu nic, ani kobyla, ani kráva. Takový chalupník scípá hlady, ale kdybyste ho najal do služby, bude koukat, kde by vám udělal škodu, a ještě vás požene k smírčímu soudci.“

„Však byste si taky stěžoval,“ řekl Svijažskij.

„Já že bych si stěžoval? Nikdy! To by bylo nějakých řečí, darmo by mě to mrzelo. Tuhle si v dílně sebrali zálohu a šli si po svých. A smírčí soudce? Ten je osvobodil. Jenom okrskový soud a starosta to všecko jakžtakž drží. Ten každého seřeže po starodávnu. Ale jinak, to aby člověk rovnou všeho nechal a utekl kraj světa!“

Statkář si Svijažského zřejmě dobíral, ale Svijažskij se nezlobil, naopak, patrně ho to bavilo.

„Ale my přece hospodaříme bez takových opatření,“ řekl s úsměškem.

„Já, Levin i tady pán.“ Ukázal na druhého statkáře.

„Ano, Michailovi Petroviči to jde, ale jen se zeptejte jak. Copak je to racionální hospodářství?“ řekl statkář. Zjevně stavěl na odiv slovo „racionální“.

„Já hospodařím docela jednoduše,“ pravil Michail Petrovič. „Chválabohu. Hlavně aby byly na podzim peníze na daně. Sedláci za mnou přijdou a prosí: Vzácný pane, buďte od té dobroty, pomozte nám! Jsou to samí sousedi, tak se nad nimi ustrnu, dám jim na první třetinu, ale řeknu jim rovnou: Tak ne abyste, hoši, zapomněli. Já jsem vám pomohl a vy mi taky pomozte, až budu potřebovat, až budem sít oves nebo o senách anebo o žních. No, a přitom si smluvíme, kolik má kdo odpracovat. Jistě se i mezi nimi najdou nepoctivci, to je pravda.“

Levin ty patriarchální způsoby dávno znal a teď na sebe se Svijažským mrkli a Levin Michaila Petroviče přerušil, obraceje se opět ke statkáři s šedivým knírem.

„Co tedy soudíte?“ zeptal se. „Jak bychom dnes měli hospodařit?“

„Inu stejně, jako to dělá Michail Petrovič. Buď nechat půdu sedlákům za polovic sklizně, anebo ji propachtovat. To by šlo, jenže se tím maří celkově bohatství říše. Jestli mi pozemek vynášel za nevolnictví a při správném hospodaření devětkrát tolik, co se zaselo, pak při pachtu za polovic úrody vynese třikrát tolik. Osvobození rolnictva Rusko zničilo!“

Svijažskij pohlédl rozesmátýma očima na Levina, a dokonce nenápadně udělal výsměšný posunek; ale Levinovi nebylo na statkářových slovech nic k smíchu, chápal je lépe, než chápal Svijažského. Z toho, co statkář dále uvedl na důkaz, že Rusko bylo osvobozením rolníků zničeno, se dokonce mnohé věci zdály Levinovi velmi správné, byly mu nové a nedaly se vyvrátit. Statkář patrně vyslovoval vlastní názor, což je tak vzácné, názor, k němuž nedospěl proto, že by si přál nějak zaneprázdnit nečinnou mysl. Nikoli, byl to názor vzešlý z jeho životních podmínek, vypěstovaný venkovskou samotou a promyšlený ze všech hledisek.

„Jde o to, račte rozumět, že veškerý pokrok se uskutečňuje pouze mocí,“ říkal s patrnou snahou ukázat, že nepostrádá vzdělání. „Vezměte si reformy Petrovy, Kateřininy nebo Alexandrovy. Vezměte si evropské dějiny. Tím spíš se to týká pokroku v zemědělství. Například brambory. I pěstování brambor se u nás zavádělo násilím. Ani primitivním oradlem se přece neoralo odjakživa. Také bylo možná zavedeno za údělných knížat, ale jistě bylo zavedeno násilím. Za našich časů jsme my statkáři měli za nevolnictví hospodářství zdokonalené. Sušárny, fukary, rozvážení mrvy i všecko nářadí, všecko jsme zaváděli z titulu své moci, a sedláci nejdřív vzdorovali a pak nás napodobili. Dnes, prosím, když bylo nevolnictví zrušeno, vzali nám moc, a naše hospodářství, které už dosáhlo vysoké úrovně, musí klesnout k zcela divošskému, primitivnímu stavu. Tak aspoň soudím.“

„Ale pročpak? Když je racionální, můžete si najmout dělníky,“ řekl Svijažskij.

„Nemám dnes takovou pozici. Jakpak budu hospodařit, račte dovolit?“

Tu ji máme, pracovní sílu, hlavní článek hospodářství, pomyslil si Levin.

„S najatými dělníky.“

„Dělníci nechtějí pracovat pořádně a s pořádným nářadím. Náš zemědělský dělník má jedinou starost, opít se jako zvíře, a v opilství vám zničí všecko, co mu svěříte. Koně přespříliš napojí, potrhá pěkný postroj, kolo s obručí vymění a propije, a do mlátičky vám hodí hřebík, aby se polámala. Hnusí se mu všecko, co není po jeho. Proto všeobecná úroveň hospodářství klesla. Pozemky zpustly, zarostly plevelem nebo přišly do rukou sedlákům, a výnos je sotva poloviční. Národní bohatství se ztenčilo. Kdyby se bylo udělalo totéž, jenže uvážlivě…“

A začal rozvíjet svůj návrh na osvobození rolníků, při kterém měly být odstraněny tyto nesnáze.

Levina to nezajímalo, ale když statkář domluvil, vrátil se k jeho první tezi a obrátil se ke Svijažskému, jehož chtěl přimět, aby odpovědně vyslovil svůj názor.

„To, že úroveň hospodářství klesá a že při našich vztazích k dělníkům nemáme možnost racionálně a výhodně hospodařit, je úplně pravda,“ řekl.

„Nemyslím,“ namítl Svijažskij už vážně, „jenom vidím, že ne­umíme hospodařit a že hospodářství, jaké jsme měli za nevolnictví, nebylo příliš pokročilé, ale naopak příliš zaostalé. Nemáme stroje ani dobrý tažný dobytek, nemáme pořádnou správu ani neumíme počítat. Zkuste se hospodáře zeptat, a nebude vědět, co by mu vyneslo a co nikoli.“

„Italské účetnictví,“ ironicky prohodil statkář. „Ať počítáte, jak chcete, když vám lidi všecko pokazí, stejně nebudete mít zisk.“

„Proč by měli všecko pokazit? Mizernou mlátičku, ruský žentourek vám rozbijí, ale mou parní mlátičku by nerozbili. Utahanou ruskou herku vám zkazí, ale pořiďte si percheronské koně, nebo aspoň voroněžské tahouny, a ty vám nezkazí. A tak je to se vším. Musíme úroveň zemědělství zvyšovat.“

„Jen kdyby bylo z čeho, Nikolaji Ivanoviči. Vám je hej, ale já abych vydržoval syna na univerzitě a ti mladší studují na gymnáziu. Já percheronské koně kupovat nemohu.“

„Ale od toho máme banky.“

„Abych přišel na buben? Ne, pěkně děkuju!“

„Nesouhlasím s tím, že je nutné a možné úroveň zemědělství ještě zvýšit,“ řekl Levin. „Věnuji se tomu, mám i prostředky, ale nic jsem nedokázal. Komu by prospěly banky, nevím. Já aspoň, kdykoli jsem investoval peníze do hospodářství, vždycky jsem prodělal, ať šlo o dobytek, nebo stroje.“

„To je pravda,“ přitakal statkář s šedivým knírem, a dokonce se potěšeně zasmál.

„A nejsem sám,“ pokračoval Levin. „Mohu se odvolat na všechny statkáře, kteří hospodaří racionálně. Až na malé výjimky všichni prodělávají. No řekněte, vynáší vám vaše hospodářství?“ pravil Levin a v tu chvíli na Svijažském postřehl kradmý výraz úleku, který na něm pozoroval, kdykoli chtěl vniknout za předpokoje jeho duševního světa.

Kromě toho nebyla od Levina ta otázka zcela poctivá. Před malou chvílí mu hostitelka při čaji říkala, že si letos v létě pozvali z Moskvy německého znalce účetnictví, který jim za pět set rublů odměny provedl vyúčtování a zjistil, že jejich statek vykazuje ročně ztrátu přes tři tisíce rublů. Nepamatovala se kolik přesně, ale Němec to prý vypočítal snad na desetinu kopejky.

Při zmínce o výnosnosti hospodářství Svijažských se statkář usmál. Nejspíš věděl, jaký zisk může mít soused maršálek.

„Možná že nevynáší,“ odvětil Svijažskij. „To jenom svědčí o tom, že jsem buď špatný hospodář, anebo že vydávám kapitál na zvýšení renty.“

„Och jé, renta!“ polekal se Levin. „Snad ji mohou mít v Evropě, kde se půda zlepšila vynaloženou prací, ale u nás se všecka půda vynaloženou prací zhoršuje, totiž vymrskává se, takže tu není žádná renta.“

„Jak to, že není? To je zákon.“

„Pak jsme mimo zákon. Renta nic nevyřeší, ale naopak všecko zkomplikuje. Ne, řekněte mi, jak může být nauka o rentě…“

„Nemáte chuť na kyselé mléko? Mášo, pošli nám sem kyselé mléko nebo maliny,“ obrátil se Svijažskij k ženě. „Letos nám maliny vydržely úžasně dlouho.“

A Svijažskij v nejlepším rozmaru vstal, zřejmě pokládaje rozmluvu za ukončenou, zrovna když se Levin domníval, že teprve začala.

Když Levin takto přišel o společníka, pokračoval v hovoru se statkářem. Snažil se mu dokázat, že všechny obtíže plynou z toho, že nechceme poznat vlastnosti a zvyky našeho dělníka; ale jako všichni lidé svérázně a osamoceně hloubající ani statkář nechtěl mít porozumění pro cizí názory a byl zvlášť zaujat názory vlastními. Trval na tom, že ruský sedlák je hovado a libuje si v hovadství, a aby se toho zbavil, že je třeba moci, jenže tu nemáme; musí mít nad sebou karabáč, ale my jsme už tak liberální, že jsme tisíciletý karabáč najednou vyměnili za jakési advokáty a vězení, v nichž se darebné smradlavé chásce dává dobrá polévka a vypočítávají se jí krychlové stopy vzduchu.

„Proč myslíte,“ snažil se Levin vrátit k původní otázce, „že bychom nemohli nalézt takový poměr k pracovní síle, aby práce byla produktivní?“

„S ruskými lidmi to nikdy nedokážete! Chybí nám autorita!“ odpověděl statkář.

„Jakpak by se daly vytvořit nové podmínky?“ ozval se Svijažskij. Napil se kyselého mléka a teď si zapálil cigaretu a opět zasáhl do debaty. „Všecky možné vztahy k pracovní síle byly určeny a prozkoumány,“ řekl. „Pozůstatek primitivismu, prvobytně pospolná rolnická obec se vzájemným ručením se rozpadá sama sebou, nevolnictví bylo zrušeno, zbývá jen svobodná práce a její formy jsou určité a hotové a musíme je přijmout. Podruh, nádeník, farmář – a tomu se nevyhnete.“

„Ale Evropa není s těmi formami spokojena.“

„Není a hledá nové. A pravděpodobně najde.“

„Vždyť o tom právě mluvím,“ řekl Levin. „A proč bychom neměli taky hledat?“

„Protože by to bylo totéž, jako si vymýšlet nové způsoby stavby železnic. Jsou už hotové, už byly objeveny.“

„A jestli se nám nehodí, jestli jsou hloupé?“ namítl Levin.

A opět postřehl v očích Svijažského výraz úleku.

„Ovšem: utlučeme je čepicemi, objevili jsme, co Evropa hledá! To všecko znám, ale promiňte mi, znáte všecko, co bylo v Evropě vykonáno v dělnické otázce?“

„Ne, znám to špatně.“

„Ta otázka dnes zaměstnává největší duchy v Evropě. Směr Schultze-Delitschův… Pak celá ta obrovská literatura o dělnické otázce nejliberálnějšího směru lassallovského… Mylhúzské zřízení… to už je fakt, jak jistě víte.“

„Mám o tom představu, ale velice mlhavou.“

„To jen tak říkáte. Jistě to všecko znáte zrovna tak dobře jako já. Nejsem ovšem profesor sociologie, ale zajímalo mě to, a jestli se o to zajímáte, opravdu se do toho pusťte.“

„Ale k čemu dospěli?“

„Promiňte…“

Statkáři vstali. Svijažskij opět Levina zarazil v jeho nepříjemném zvyku nahlížet, co je za předpokoji jeho duševního světa, a šel vyprovodit hosty.