XXIV

Když se Vronskij díval na balkóně u Kareninových na hodinky, byl tak znepokojen a zabrán do svých myšlenek, že sice viděl ručičky na ciferníku, ale nepochopil, kolik je vlastně hodin. Vyšel na silnici a opatrně se prodíral blátem ke své kolesce. Tolik překypoval citem k Anně, že ani nepomyslil, kolik je hodin a zda mu ještě zbývá čas na Brjanského. Jak se často stává, zůstala mu jen vnější schopnost něco si pamatovat, ukazující, co a v jakém pořadí má udělat. Šel ke kočímu, který klímal na kozlíku pod hustou lípou ve stínu, už dlouhém, se zájmem se díval na duhová mračna mušek, vířících nad statnými koňmi, až nakonec vzbudil kočího, naskočil do kolesky a dal se vézt k Brjanskému. Sotvaže ujeli nějakých sedm verst, vzpamatoval se natolik, že pohlédl na hodinky a uvědomil si, že je půl šesté a že zmeškal.

Toho dne bylo několik závodů: dostihy tělesné stráže, pak důstojnický závod na dvě versty, na čtyři versty a závod, který měl jet Vronskij. Svůj závod ještě mohl stihnout, ale kdyby jel k Brjanskému, přijede v poslední chvíli, když už bude přítomen celý dvůr. To bylo zlé. Avšak slíbil Brjanskému, že k němu přijede, a proto se rozhodl jet dál. Kočímu nařídil, aby koně nešetřil.

Přijel k Brjanskému, zdržel se u něho pět minut a ujížděl zpátky. Rychlá jízda ho uklidnila. Vše, co ho na jeho vztahu k Anně tísnilo, všecku nejistotu, která zbyla po jejich rozmluvě, všecko pustil z hlavy. S rozkoší a vzrušením teď myslil na dostihy, na to, že přece přijede včas, a chvílemi v jeho představách vzplanula jasným světlem předtucha štěstí, které mu přinese schůzka dnes v noci.

Vědomí, že dostihy se blíží, ho uchvacovalo stále víc, čím dál a dál se nořil do jejich ovzduší, když předjížděl kočáry, jedoucí z letovisek a z Petrohradu na dostihy.

V bytě už bylo prázdno, všichni odešli na dostihy a lokaj na něho čekal u vrat. Zatímco se Vronskij převlékal, sdělil mu lokaj, že už začal druhý závod, že se na něho bylo ptát mnoho pánů a dvakrát sem přiběhl hoch ze stájí.

Vronskij se klidně převlékl (nikdy nechvátal ani nepozbýval rozvahy) a dal se zavézt k barákům. Od baráků už bylo vidět moře kočárů, chodců, vojáků obklopujících závodiště i tribuny hemžící se lidmi. Asi se konal druhý závod, protože ve chvíli, kdy Vronskij vcházel do baráku, slyšel zvonění. U stájí potkal Machotinova bělonohého ryzáka Gladiátora. Gladiátor měl oranžovou, modře zdobenou čabraku, v jejímž modrém lemování vypadaly jeho uši obrovské. Zrovna ho vedli na závodiště.

„Kde je Curd?“ zeptal se Vronskij štolby.

„Ve stáji. Sedlá.“

Frou-Frou v otevřeném stání už byla osedlána. Chystali se ji vyvést.

„Nejdu pozdě?“

„All right! All right! Všecko v pořádku,“ pravil Angličan. „Jen račte být klidný.“

Vronskij ještě jednou přelétl zrakem nádherné, milé tvary koně, chvějícího se po celém těle, jen stěží se odpoutal od té podívané a vyšel z baráku. Dojel k tribunám v nejpříhodnější chvíli, aby na sebe neupozornil. Právě končil závod na dvě versty a všecky zraky byly upřeny na kavalergardistu vpředu a husara osobní stráže vzadu, kteří s vypětím posledních sil pobízeli koně a dojížděli k cíli. Zprostředka i z obvodu kruhu se všecko tlačilo k cíli a kavalergardistická skupina vojáků a důstojníků vyjadřovala hlasitým voláním radost z očekávaného vítězství svého velitele a kolegy. Vronskij nenápadně vešel mezi hlouček takřka v okamžiku, kdy se ozvalo zvonění ohlašující konec závodu a kdy urostý kavalergardista, celý zablácený, dojel jako první, spustil se do sedla a povolil otěže svému šedivému, až do tmava zpocenému, těžce oddychujícímu hřebci.

Hřebec usilovně dusal kopyty, až konečně zpomalil rychlý běh svého velkého těla, zatímco důstojník se rozhlédl kolem sebe jako člověk procitlý po těžkém spánku a namáhavě se usmál. Obklíčil ho zástup kolegů i důstojníků odjinud.

Vronskij se úmyslně vyhýbal vybrané velkosvětské společnosti, která se zdrženlivě i nenuceně pohybovala a domlouvala před tribunami. Zjistil, že je tam Kareninová i Betsy a žena jeho bratra, a schválně k nim nešel, aby se nerozptyloval. Jenže ustavičně potkával známé a ti ho zastavovali, podrobně mu vykládali o předchozích závodech a vyptávali se, proč se opozdil.

Ve chvíli, kdy byli vítězové pozváni do lóže, kde dostávali ceny, a všecko se hrnulo tam, přistoupil k Vronskému jeho starší bratr Alexandr, plukovník s náramenními šňůrami, menší a stejně sporý jako Alexej, jenže hezčí a ruměnější, se zarudlým nosem a upřímným pijáckým obličejem.

„Dostal jsi moje psaní?“ řekl. „Člověk tě jakživ nesežene.“

Třebaže Alexandr Vronskij žil zhýrale a opíjel se, což se o něm vědělo, měl dokonale vybrané způsoby.

Když teď s bratrem mluvil o věci pro něho značně nepříjemné, věděl, že na ně asi budou upřeny četné zraky, a proto se tvářil usměvavě, jako by s bratrem nezávazně žertoval.

„Dostal, a vážně nechápu, proč ty si děláš starosti,“ řekl Alexej.

„Dělám si starosti, protože jsem teď byl upozorněn, že tu nejsi a že jsi byl v pondělí viděn v Petěrgofu.“

„Jsou věci, do kterých mohou mluvit jen ti, kdo jsou na nich přímo zainteresováni, a věc, s kterou si děláš takové starosti, je toho druhu…“

„Ano, ale pak člověk nemá sloužit u pluku, nemá…“

„Prosím tě, nepleť se do toho, víc od tebe nechci.“

Alexej Vronskij zbledl v zamračeném obličeji a vystouplá dolní čelist sebou škubla, což se mu stávalo málokdy. Jako člověk předobrého srdce se málokdy zlobil, ale když se zlobil, až se mu třásla brada, byl nebezpečný, jak Alexandr Vronskij dobře věděl. Alexandr se vesele usmál.

„Jenom jsem ti chtěl dát dopis od máti. Odpověz jí a nerozčiluj se před dostihy. Bonne chance¹,“ dodal s úsměvem a vzdálil se.

Ale vzápětí Vronského opět zadrželo přátelské oslovení.

„Nechceš se znát k přátelům! Buď zdráv, mon cher!“ spustil Oblonskij. I zde uprostřed petrohradské nádhery se skvěl růžovým obličejem a učesanými lesklými licousy stejně jako v Moskvě. „Včera jsem přijel a budu velice rád svědkem tvého triumfu. Kdy se uvidíme?“

„Přijď zítra do kasina,“ řekl Vronskij, se slovy omluvy mu stiskl rukáv svrchníku a zamířil doprostřed závodiště, kam už byli vyváděni koně pro velký závod s překážkami.

Zpocené, vyčerpané koně, kteří už měli závod za sebou, vedli štolbové domů a k nastávajícímu závodu se objevovali jeden za druhým noví, čerství, většinou angličtí koně v čabrakách, se svými vpadlými břichy vypadající jako obrovští ptáci. Vpravo byla prováděna nádherná štíhlá Frou-Frou, která přešlapovala na pružných, dosti dlouhých pérujících spěnkách. Opodál sundávali čabraku ušatému Gladiátorovi. Velké, krásné, zcela pravidelné tvary hřebce s nádherným zadkem a neobyčejně krátkými spěnkami, posazenými přímo nad kopyty, mimoděk upoutávaly pozornost Vronského. Chtěl jít k svému koni, ale opět ho zdržel známý.

„Á, tamhle je Karenin!“ řekl mu ten známý. „Hledá ženu a ona je na tribuně uprostřed. Neviděl jste ji?“

„Ne, neviděl,“ odpověděl Vronskij, ani se nepodíval na tribunu, kde měla být Kareninová, a přistoupil k svému koni.

Než si prohlédl sedlo, které potřebovalo cosi opravit, už byli závodníci pozváni k lóži, aby si vytáhli čísla a nastoupili. Sedmnáct důstojníků se s vážným, přísným, často i bledým obličejem sešlo u lóže a rozebrali si čísla. Vronskij si vytáhl číslo sedm. Ozvalo se: „Nasednout!“

Vronskij cítil, že je i s ostatními jezdci středem pozornosti, středem, k němuž jsou upřeny zraky všech, a pln napětí, při kterém se obvykle pohyboval pomalu a klidně, přistoupil k svému koni. Curd si pro větší slávu dostihů vzal parádní oblek: upjatý černý tříčtvrteční kabát, naškrobený tuhý límeček, který mu podpíral tváře, černý tvrdý klobouk a vysoké jezdecké boty. Byl klidný a důstojný jako vždy a sám držel za obě otěže koně, před kterým stál. Frou-Frou se chvěla jako v zimnici. Oko plné ohně šilhalo po Vronském. Vronskij strčil prst pod podpěnku. Kůň zašilhal ještě víc, vycenil zuby a schlípil uši. Angličan zkřivil rty, měl to být úsměv nad tím, že Vronskij zkouší, jak koně osedlal.

„Nasedněte, budete klidnější.“

Vronskij se naposledy rozhlédl po svých soupeřích. Věděl, že za jízdy je už neuvidí. Dva už jeli napřed ke startu. Galcin, jeden z nebezpečných soupeřů Vronského a jeho přítel, přešlapoval kolem hnědého hřebce, který k sobě nechtěl jezdce pustit. Maličký husar osobní stráže v úzkých jezdeckých kalhotách cválal po anglickém vzoru shrben na krupě² jako kocour. Kníže Kuzovlev seděl celý bledý na své čistokrevné klisně z grabovského hřebčince a Angličan ji vedl za uzdu. Vronskij i všichni jeho kamarádi znali Kuzovleva a jeho zvláštnůstky, totiž „slabé“ nervy a nemožnou ješitnost. Věděli, že se všeho bojí, že se bojí jezdit na vojenském koni. Ale teď právě proto, že se bál, že lidé sázeli krk a že u každé překážky stál lékař a lazaretní vůz s červeným křížem a milosrdnou sestrou, právě proto se odhodlal jet. Jejich zraky se setkaly a Vronskij na něho vlídně a povzbudivě mrkl. Jen jednoho člověka neviděl, svého největšího soupeře Machotina na Gladiátorovi.

„Neukvapujte se,“ řekl Curd Vronskému, „a pamatujte na jednu věc: nezadržujte koně u překážek a nepobízejte ho, ať si rozhodne sám, co má dělat.“

„Dobře, dobře,“ řekl Vronskij a chopil se otěží.

„Podle možnosti hleďte být v čele. Ale až do poslední chvíle neztrácejte hlavu, i kdybyste zůstával pozadu.“

Než se kůň vůbec hnul, stoupl si Vronskij mrštným, prudkým pohybem do zoubkovaného ocelového třmene a lehce a přitom pevně vsedl do vrzavého koženého sedla. Přidržel nohou pravý třmen, navyklým pohybem srovnal mezi prsty dvojité otěže, a Curd koně pustil. Frou-Frou jako by nevěděla, kterou nohou vykročit, až se konečně dala do pohybu jako na pérách, otěže se napínaly pod dlouhou šíjí a jezdec se jí houpal na pružném hřbetě. Curd šel za ním a přidával do kroku. Rozčilený kůň napínal otěže z té i z oné strany, aby jezdce oklamal, a Vronskij se ho marně pokoušel slovy i rukou uchlácholit.

Už se blížili k hrázi a mířili ke startu. Mnoho závodníků bylo napřed, mnoho vzadu, když vtom Vronskij uslyšel, jak za ním někdo cválá blátem, a už ho předjel Machotin na svém ušatém Gladiátorovi s bílýma nohama. Machotin vycenil v úsměvu bílé zuby, ale Vronskij po něm zlostně loupl očima. Nikdy ho neměl příliš rád, ale teď ho považoval za nejnebezpečnějšího soupeře a mrzelo ho, že Machotin ho předjel a zbytečně mu rozohnil koně. Frou-Frou vymrštila levou nohu ke cvalu, udělala dva skoky a podrážděna napjatými otěžemi přešla do trhaného klusu, až se jezdec natřásal v sedle. I Curd se zamračil a takřka poskokem běžel za Vronským.