II

V prvních červnových dnech se přihodila nemilá věc. Chůva a hospodyně Agafja Michajlovna nesla do sklepa skleničku čerstvě naložených hub, uklouzla, upadla a vymkla si ruku v zápěstí. Přijel mladičký, nedávno dostudovaný lékař ze samosprávy. Prohlédl ruku, řekl, že není vykloubená, přiložil na ni obklad, zůstal pak k obědu, při kterém patrně vychutnával požitek z rozpravy se slavným Sergejem Ivanovičem Koznyšovem, a aby projevil svůj osvícený názor na věci, vykládal mu všecky klepy z okresu a stěžoval si na bídný stav zemstevního samosprávního zřízení. Sergej Ivanovič pozorně poslouchal, vyptával se, podnícen novým posluchačem se rozhovořil a vyřkl několik trefných, pádných poznámek, jež mladý lékař ocenil, až se nakonec docela rozjařil. Bratr už to znal, Sergej Ivanovič vždy po duchaplné, živé rozmluvě míval takovou náladu. Po lékařově odjezdu chtěl Sergej Ivanovič jít na ryby. Rád chodil na ryby a skoro si na tom zakládal, že může mít rád takovou hloupou zábavu.

Konstantin Levin měl jet na pole a louky, a tak nabídl bratrovi, že ho sveze v kabrioletu.

Bylo ono roční období na přelomu jara a léta, kdy už víme, jaká bude letošní úroda, kdy začínají starosti s osevem na příští rok a blíží se sena, kdy žita vymetala a šedozelené, nenalité, ještě lehké klasy se vlní ve větru, kdy zelený pozdní oves s roztroušenými trsy žluté trávy tu a tam stébluje, kdy raná pohanka se už rozrůstá a zakrývá zemi, kdy úhory, zdusané dobytkem na kámen, úhory s ponechanými cestami, na které se nemůže s rádlem, jsou zorány do poloviny; kdy hromady přischlé vyvezené mrvy voní za svítání zároveň s medyňkem a při dolním toku čeká na kosu nedozírné moře chráněných luk s černavými stonky vypletého šťovíku.

Byla to doba, kdy v zemědělství nastává krátký oddech, než začnou žně, rok co rok se opakující, rok co rok volající do práce všechen lid. Úroda byla bohatá a nastaly slunné, horké letní dny s krátkými nocemi, kdy padala rosa.

K lukám se muselo lesem. Sergej Ivanovič se neustále obdivoval kráse lesa utopeného v listí, ukazoval bratrovi starou lípu ztemnělou ve stínu, pestřící se žlutými palisty a užuž rozkvétající, ukazoval mu mladé letorosty, svítící jako smaragd. Konstantin Levin nerad mluvil a nerad slyšel o přírodních krásách. Slova mu byla něčím, co ubíralo na kráse tomu, co viděl. Přitakával bratrovi, ale bezděčně začal myslit na jiné věci. Když vyjeli z lesa, jeho pozornost cele upoutal úhor na pahorku, tu a tam porostlý žlutou trávou, jinde zdusaný a rozrytý do čtverců, místy zanesený mrvou, místy už zoraný. Přes úhor táhla řada vozů. Levin si spočítal vozy a byl potěšen, že se vyveze všecko, co je třeba, a při pohledu na luka se jeho myšlenky obrátily k senoseči. O senách ho to vždycky bralo zvlášť za srdce. Když dojeli k louce, zastavil koně.

Dole na hustém travním podrostu dosud ležela jitřní rosa a Sergej Ivanovič, aby se neurousal, požádal bratra, aby ho dovezl přes louku až k vrbovému křoví, kde brali okouni. Levinovi sice bylo líto, že si zničí trávu, ale přesto vjel na louku. Vysoká tráva se měkce ovíjela kolem kol i nohou koně a semena zůstávala na mokrých špicích a hlavách.

Bratr si připravil rybářské pruty a sedl si do křoví, Levin odvedl koně, uvázal ho a vešel do obrovského, nehybného šedozeleného moře. Hedvábná tráva s dozrávajícími semeny mu na zaplavovaných místech sahala až po pás.

Přešel louku napříč, a když vyšel na cestu, potkal dědu s naběhlým okem, nesoucího rojáček s včelami.

„Copak? Tos je našel, Fomiči?“ zeptal se Levin.

„Kdepak našel, Konstantine Mitriči! Taktak se dohlídám těch svejch. Uletěl mi druhák… Ještě že ho dohonili kluci, co ořou na vašem. Vypřáhli a jeli…“

„Co myslíš, Fomiči, máme už začít sekat, nebo máme počkat?“

„Inu! Já bych řek, že se má počkat až na Petra a Pavla. Ale u vás vždycky začínáte síct dřív. Inu, pánbůh požehnej, tráva je pěkná. Dobytek se bude mít dobře.“

„A co počasí, co myslíš?“

„Jak pánbůh dá. Třeba to vydrží.“

Levin šel k bratrovi. Ryby nebraly, ale Sergej Ivanovič se nenudil a zdál se být v nejrůžovější náladě. Levin viděl, že je rozjařen hovorem s lékařem a chtěl by si popovídat. Ale Levin chtěl naopak co nejrychleji domů, aby dal svolat sekáče na zítřek a rozřešil tak silné pochybnosti, které měl o senoseči.

„Tak pojedem,“ řekl.

„Kam máš naspěch? Pojď si ještě sednout. Ale ty jsi celý urousaný! Neberou, ale stejně je to hezké. Každý lov má svůj půvab, protože člověk přijde do styku s přírodou. Ta ocelová voda je nádherná! Tyhle nízké břehy mi vždycky připomínají jednu hádanku, neznáš ji? Tráva povídá vodě: půjdem se toulat, budem se houpat.“

„Tu hádanku neznám,“ ponuře odpověděl Levin.