XV

V ulicích ještě bylo prázdno. Levin zamířil k paláci Ščerbackých. Hlavní vrata byla zamčena a všechno spalo. Šel nazpět, vrátil se do hotelového pokoje a objednal si kávu. Sklepník mající denní službu, už ne Jegor, mu ji donesl. Levin se s ním chtěl dát do řeči, ale někdo zazvonil a sklepník odešel. Levin se pokusil upít kávy a vložil si do úst kus housky, ale jeho ústa vůbec nevěděla, co s houskou mají dělat. Vyplivl ji, vzal si kabát a šel zase ven. Táhlo na desátou, když přišel podruhé k domu Ščerbackých.

V domě teprve vstávali a kuchař šel na nákup. Levin musel nějak přečkat ještě alespoň dvě hodiny.

Celou tu noc a ráno žil Levin naprosto podvědomě a připadal si naprosto mimo podmínky materiálního bytí. Nejedl celý den, nespal dvě noci, strávil dvě hodiny neoblečen na mraze a cítil se nejen svěží a zdráv jako nikdy, ale cítil se naprosto nezávislý na těle, pohyboval se, aniž musel namáhat svalstvo, a cítil, že by dnes dokázal cokoliv. Byl přesvědčen, že by vzlétl vzhůru nebo by pohnul rohem domu, kdyby na to přišlo. Prochodil zbytek času po ulicích a neustále se díval na hodinky a rozhlížel se na všecky strany.

A co viděl tenkrát, to už pak neviděl nikdy. Děti jdoucí do školy, siví holubi, kteří slétli ze střechy na chodník, bílé žemličky sypané moukou, které vyložila neviditelná ruka – to vše ho zvlášť dojalo. Ty žemličky, holubi a dva chlapci byli nadpozemské bytosti. Vše se událo zároveň. Hošík přiběhl k holubovi a s úsměvem se podíval na Levina. Holub zatloukl křídly a uletěl, jen se zaleskl v slunci mezi sněhovým popraškem, který se tetelil ve vzduchu, a v té chvíli zavanula oknem vůně pečeného chleba a kdosi vyložil žemličky. To všecko dohromady bylo tak nesmírně hezké, že se Levin zasmál a zaslzel radostí. Udělal velkou okliku přes Novinářskou uličku a Kislovku, vrátil se opět do hotelu, sedl si, dal před sebe hodinky a čekal, až bude dvanáct. Vedle v pokoji se mluvilo o nějakých strojích a o podvodu a kdosi tam kašlal, asi teprve vstával. Ti lidé si neuvědomili, že ručička se už blíží k dvanáctce. Ručička už ukazovala dvanáct. Levin vyšel před hotel. Drožkáři asi všecko věděli. Se šťastnými tvářemi obklopili Levina, hádali se mezi sebou a o překot nabízeli své služby. Levin nechtěl žádného zkrátit, a proto slíbil ostatním, že s nimi taky někdy pojede, jednoho si najal a dal se odvézt ke Ščerbackým. Drožkář vypadal opravdu krásně se svým límcem košile, vyhrnutým přes kabát a napjatým na silném, tuhém červeném krku. Měl vysoké pohodlné saně, na jakých Levin už později nikdy nejel, a kůň byl pěkný a neměl stání, ale přece se nehnul z místa. Drožkář věděl, kde Ščerbackých bydlí. Zvlášť uctivě vzepjal ruce do oblouku, křikl „prr“ a zarazil koně přímo u vchodu. Portýr Ščerbackých nejspíš všecko věděl. Bylo to znát z jeho usměvavých očí i jak řekl: „To jste u nás dlouho nebyl, Konstantine Dmitriči!“

Nejenže všecko věděl, ale patrně v duchu jásal a měl co dělat, aby svou radost nedal najevo. Když mu Levin pohlédl do milých starých očí, dokonce si v tom okamžiku uvědomil ještě cosi nového ve svém štěstí.

„Panstvo je vzhůru?“

„Račte dál! A tohle mi tu nechte,“ řekl s úsměvem portýr, když se chtěl Levin vrátit pro čepici. To znělo významně.

„Komu mám pána ohlásit?“ ptal se sluha.

Sluha byl sice mladý a náležel k novému šviháckému typu sluhy, ale byl to velice dobrý a správný člověk a také všecko chápal.

„Paní kněžně… Knížeti… Slečně…,“ koktal Levin.

První, koho potkal, byla mademoiselle Linon. Kráčela sálem a obličej i lokýnky jí jen zářily. Sotva se s ní dal do řeči, když za dveřmi zašustil šat, mademoiselle Linon zmizela jeho očím a zachvátil ho pocit radostné bázně, že štěstí je nablízku. Mademoiselle Linon měla najednou naspěch, opustila Levina a zamířila k druhým dveřím. Jen odešla, už se ozvaly na parketách rychlé, svižné kroky, a jeho štěstí, jeho život, on sám, to nejlepší, co v něm bylo, co hledal a po čem toužil tak dlouho – rychle, rychle se blížilo k němu. Nešla, ale hnala ji k němu neviditelná síla.

Viděl jen její upřímné jasné oči, poplašené stejnou radostí lásky, kterou překypovalo i jeho srdce. Ty oči zářily blíž a oslňovaly ho světlem lásky. Zůstala stát vedle něho, až se ho dotýkala. Její ruce se zdvihly a položily se mu na ramena.

Udělala všecko, co mohla – odevzdaně přiběhla k němu, nesmělá i rozradostnělá. Objal ji a přitiskl jí rty na ústa, prahnoucí po jeho polibku.

Také celou noc nespala a celé dopoledne na něho čekala. Matka a otec ovšem souhlasili a byli šťastní, že je šťastná ona. Čekala na něho. Chtěla mu říci první o svém a o jeho štěstí. Chystala se, že ho přivítá sama, a měla z toho nápadu radost, ale přitom se bála a styděla a sama nevěděla, co udělá. Slyšela ho přicházet a mluvit a čekala za dveřmi, až odejde mademoiselle Linon. Mademoiselle Linon odešla. Kitty už se nerozmýšlela, neuvažovala co a jak, šla k němu a udělala, co udělala.

„Půjdem k mamá!“ řekla a vzala ho za ruku. Dlouho nemohl promluvit a nebylo to ani tak z obavy, že by slovy zlehčil svůj vznešený cit, jako proto, že pokaždé, když chtěl něco říci, cítil, že místo slov mu vyhrknou slzy štěstí. Uchopil ji za ruku a políbil ji.

„Je to skutečně pravda?“ konečně ze sebe vypravil zastřeným hlasem. „Neodvažuji se věřit, že mě miluješ!“

Usmála se, že jí tyká a že na ni pohlédl tak plaše.

„Ano!“ řekla významně a zvolna. „Jsem tak šťastná!“

Vedla ho za ruku do salónu. Jakmile je kněžna spatřila, začala prudce oddychovat, dala se do pláče a hned zas do smíchu, pak se k nim rozběhla tak energicky, že by to Levin od ní nečekal, objala mu hlavu, políbila ho a smáčela mu tváře slzami.

„Tak už je všecko hotovo. Mám radost. Musíš ji mít hodně rád. Mám radost… Kitty!“

„To jste se rychle dohodli!“ řekl starý kníže a snažil se vypadat lhostejně. Ale Levin si všiml, že má zamžené oči, když se k němu otočil.

„Dávno, vždycky jsem tomu přál!“ Vzal Levina za ruku a přitáhl ho k sobě. „Ještě tenkrát, když si to fanfárum umanulo…“

„Tatínku!“ vykřikla Kitty a zacpala mu ústa.

„No, už jsem zticha! Mám velkou, velkou ra… Bože, já jsem ale hloupý…“

Objal Kitty, políbil ji na tvář, na ruku, zase na tvář a udělal jí křížek.

A Levina zaplavil nový cit lásky k tomu člověku, kdysi cizímu, ke starému knížeti, když se díval, jak mu Kitty dlouho a něžně líbá kyprou ruku.