V

V čekárně věhlasného petrohradského advokáta bylo plno, když tam Karenin vstoupil. Tři dámy – stará paní, mladá paní a obchodnická panička – a tři páni, německý bankéř s nádherným prstenem, vousatý obchodník a nazlobený úředník v uniformovaném fraku a s řádovým křížem na krku, čekali patrně už dlouho. Dva koncipienti psali u stolu, až pera skřípala. Psací náčiní, na které si Alexej Alexandrovič tolik potrpěl, bylo velice pěkné, to mu neušlo. Jeden z koncipientů, aniž se namáhal vstát, přimhouřil oči a zlostně se k němu obrátil.

„Co je libo?“

„Potřeboval bych mluvit s advokátem.“

„Pan šéf nemá čas,“ přísně odpověděl koncipient, ukázal perem na čekající klientelu a psal dál.

„Nemohl by si vyšetřit volnou chvilku?“ řekl Karenin.

„Nemá nikdy čas, je pořád zaneprázdněn. Račte počkat.“

„Tak mu laskavě odevzdejte mou navštívenku,“ pravil Alexej Alexandrovič důstojně, když viděl, že je nucen prozradit své inkognito.

Koncipient vzal navštívenku, jejíž obsah zřejmě neschvaloval, a odešel do vedlejší místnosti.

Alexej Alexandrovič v zásadě souhlasil s veřejným soudnictvím, ale v jistých detailech jeho praxe u nás nesouhlasil zcela, a to z vyšších služebních hledisek jemu známých, a zavrhoval je, pokud vůbec mohl zavrhnout něco, co nejvyšší moc schválila. Celý jeho život plynul v administrativní činnosti, a když tedy s něčím nesouhlasil, byl nesouhlas zmírněn vědomím, že omylům se nelze vyhnout a každá věc se dá napravit. V novém soudním zřízení neschvaloval poměry mezi advokáty. Ale dosud neměl s advokáty co činit, a proto je odmítal jen teoreticky; nyní však byl jeho zamítavý postoj posílen nepříjemným dojmem, kterým na něho působila advokátova čekárna.

„Pan šéf hned přijde,“ hlásil koncipient. A vskutku se za dvě minuty objevila ve dveřích vytáhlá postava starého právníka, který byl u advokáta na poradě, i advokát sám.

Advokát byl malý, podsaditý, plešatý muž s tmavým nazrzlým vousem, hustým světlým obočím a klenutým čelem. Byl vyšňořený jako ženich, od nákrčníku a dvojitého řetízku až po lakové střevíce. Měl chytrý venkovský obličej, ale vyparádil se jako hejsek bez kouska vkusu.

„Račte,“ obrátil se advokát ke Kareninovi. Zamračen pustil Karenina napřed a zavřel dveře.

„Není libo?“

Ukázal na křeslo u psacího stolu zavaleného papíry a sám se posadil na předsednické místo, zamnul si malé ruce s krátkými prsty porostlými bílými chloupky a naklonil hlavu na stranu. Ale sotvaže se v té póze uklidnil, přelétl nad stolem mol. Advokát kupodivu rychle rozpřáhl ruce, chytil mola a zaujal dřívější pózu.

„Než začnu o svém případu,“ pravil Alexej Alexandrovič, který s údivem sledoval advokátovy pohyby, „musím upozornit, že případ, o kterém chci s vámi jednat, musí zůstat v tajnosti.“

Sotva patrný úsměv naježil advokátovi převislé nazrzlé kníry.

„Byl bych špatný advokát, kdybych neuměl zachovávat svěřená tajemství. Ale přejete-li si potvrzení…“

Karenin mu pohlédl do tváře a viděl, že chytré šedé oči se smějí a snad už všecko vědí předem.

„Znáte mé jméno?“ pokračoval Alexej Alexandrovič.

„Znám vás i vaši prospěšnou,“ advokát zase chytil mola, „činnost, jako ji konečně zná každý Rus,“ pravil s úklonou.

Alexej Alexandrovič vzdychl a sbíral odvahu. Ale když se konečně odhodlal, pokračoval svým pisklavým hlasem už směle, plynně a s důrazem na určitých slovech.

„Mám to neštěstí,“ začal, „že jsem oklamaný manžel a chtěl bych zákonitou cestou přerušit s ženou styky, totiž rozvést se, ale přitom tak, aby syn nezůstal matce.“

Advokátovy šedé oči se bránily smíchu, ale přece skákaly nezkrotnou radostí, a Alexej Alexandrovič viděl, že to není jen radost člověka, který dostal výhodnou zakázku, nikoli – byla tu vítězosláva a nadšení, byl tu záblesk, podobný zlověstnému záblesku, který Alexej Alexandrovič vídal v očích své ženy.

„Přejete si mou pomoc při rozvodu?“

„Ba právě, ale musím vás upozornit, že možná zneužiji vaší laskavé pozornosti. Přišel jsem k vám jen na předběžnou poradu. Přeji si rozvod, ale jde mi o to, jakou formou může být proveden. Není vyloučeno, že tato forma nebude odpovídat mým požadavkům, a pak bych upustil od zákonné žaloby.“

„Ó, to je tak vždycky,“ pravil advokát, „a vždycky to záleží na vás.“

Advokát sklopil oči k nohám Alexeje Alexandroviče, neboť cítil, že projevem své nezkrotné radosti by se mohl klienta nemile dotknout. Podíval se na mola, který mu prolétl před nosem, ale nechytil ho z úcty k postavení Alexeje Alexandroviče.

„Ačkoli znám v hlavních rysech zákonná ustanovení v té věci,“ pokračoval Alexej Alexandrovič, „rád bych znal vůbec ony formy, jakými se záležitosti tohoto druhu vyřizují v praxi.“

„Přejete si,“ aniž zvedl oči, s jistým požitkem vpadl advokát do tónu svého klienta, „abych vám vyložil, jakými způsoby lze vaše přání realizovat.“

A když Alexej Alexandrovič souhlasně přikývl, advokát pokračoval a jen tu a tam vzhlédl letmo na klientův obličej, pokrytý skvrnami ruměnce.

„Rozvod podle našich zákonů,“ řekl s jemným nádechem nelibosti vůči našim zákonům, „je možný, jak víte, v těchto případech… Počkejte!“ obrátil se ke koncipientovi, který strčil hlavu do dveří, ale přece jen vstal, řekl mu několik slov a opět usedl. „V těchto případech: tělesné vady manželů, dále nezvěstnost po dobu pěti let,“ řekl a zvedl krátký zarostlý prst, „dále cizoložství (toto slovo vyslovil s patrným požitkem). Tyto případy dále dělíme (zvedal tlusté prsty dál, ačkoli případy a další dělení zřejmě nemohly být klasifikovány společně) na: tělesné vady manžela nebo manželky, dále cizoložství manžela nebo manželky.“ Protože se mu už k počítání nedostávalo prstů, nechal ruku klesnout a pokračoval: „To je pohled teoretický, ale domnívám se, že jste mě ráčil vyhledat proto, abyste se dověděl něco o praktickém užití. A proto vám musím vzhledem k předchozímu sdělit, že všechny případy rozvodů se nakonec omezují na tyto důvody… Tělesné vady tu nejsou, pokud rozumím? Ani nezvěstnost?“

Alexej Alexandrovič přikývl na souhlas.

„Tyto důvody: cizoložství jednoho z manželů a usvědčení žalované strany podle vzájemné dohody, a bez takovéto dohody usvědčení neúmyslné. Musím připomenout, že poslední případ se v praxi zřídka vyskytuje,“ dodal advokát, letmo pohlédl na Karenina a zmlkl jako prodavač pistolí, který vylíčil přednosti té i oné zbraně a nyní čeká, co si kupující vybere. Avšak Alexej Alexandrovič mlčel, a proto advokát pokračoval: „Nejobvyklejší a nejjednodušší rozumný důvod je podle mého názoru cizoložství po vzájemné dohodě. Nedovolil bych si tento výraz, kdybych mluvil s člověkem nevzdělaným,“ připojil, „ale myslím, že mi rozumíte.“

Alexej Alexandrovič však byl tak rozrušen, že hned nepochopil, proč je cizoložství po vzájemné dohodě rozumné, a jeho pohled vyjádřil tyto rozpaky. Ale advokát mu přispěchal na pomoc.

„Lidé nadále nemohou spolu žít, to je daný fakt. A jestliže se v tom oba shodují, pak na podrobnostech a formální stránce nezáleží. Přitom je to nejjednodušší a nejspolehlivější způsob.“

Alexej Alexandrovič teď dokonale porozuměl. Měl však požadavky náboženské, které mu bránily, aby použil takového prostředku.

„To v daném případě nepřichází v úvahu,“ řekl. „Je zde možný jediný způsob: usvědčení neúmyslné, doložené dopisy, které mám k dispozici.“

Při zmínce o dopisech sevřel advokát rty a jemně, soucitně opovržlivě zasykl.

„Račte rozumět,“ začal. „O takových případech rozhodují, jak víte, církevní úřady. A důstojní arcikněží si v těchto věcech libují v nejmenších podrobnostech,“ vykládal s úsměvem, svědčícím o pochopení pro vkus arcikněží. „Dopisy mohou být bezesporu částečným důkazem. Ale důkazy musí být provedeny cestou přímou, totiž výpovědí svědků. Vůbec, poctíte-li mě svou důvěrou, přenechte mi volbu prostředků, jichž má být použito. Účel světí prostředky.“

„Když je to takové…,“ začal Karenin a náhle zbledl, ale v té chvíli advokát vstal a šel ke dveřím, protože koncipient ho zase vyrušil.

„Řekněte jí, že nejsme na trhu!“ pravil a vrátil se k Alexeji Alexandroviči.

Když se vracel na místo, nenápadně chytil dalšího mola. Můj ryps¹ bude v létě vypadat, pomyslil si chmurně.

„Ráčil jste tedy říci…,“ začal znovu.

„Oznámím vám své rozhodnutí písemně,“ řekl Alexej Alexandrovič, vstal a chytil se stolu. Chvilku stál mlčky, a pak dodal: „Mohu tedy z vašich slov učinit závěr, že rozvod je možný. Také bych vás prosil, abyste mi sdělil, jaké jsou vaše podmínky.“

„Možné je všecko, když mi poskytnete úplnou volnost jednání,“ vyhnul se advokát přímé odpovědi. „Kdy asi dostanu od vás zprávu?“ otázal se. Už mířil ke dveřím a oči i lakové botky se mu jen blýskaly.

„Do týdne. A sdělte mi laskavě, zda se ujmete tohoto případu a za jakých podmínek.“

„Milerád, prosím.“

Advokát se uctivě poklonil, propustil klienta, a jakmile osaměl, oddal se svému radostnému pocitu. Bylo mu najednou tak veselo, že proti svým zásadám slevil smlouvající paničce a přestal chytat moly, neboť definitivně usoudil, že na příští zimu si musí pořídit na nábytek nové aksamitové potahy, jako to má Sigonin.