XXXIII

Kitty se seznámila i s paní Stahlovou a ta známost zároveň s přátelským vztahem k Váreňce na ni měla mocný vliv, a nejen to, utěšovala ji v jejím zármutku. Nalezla útěchu v tom, že nová známost jí odhalila zcela nový svět, který neměl nic společného s její minulostí, svět ušlechtilý a krásný, z jehož výše mohla na celou minulost shlížet klidně. Poznala, že kromě života pudového, jemuž se dosud poddávala, existuje život duchovní. Ten život se zjevoval v náboženství, avšak to náboženství nemělo nic společného s tím, které znala Kitty od dětství a které se projevovalo hrubou mší a nešporami v útulku pro vdovy, kde jste se mohli setkat se známými, a memorováním církevně slovanských textů za dozoru důstojného pána. Toto bylo náboženství ušlechtilé a tajemné, související s množstvím krásných myšlenek a citů, náboženství, ve které můžeme nejen věřit, poněvadž je nám uloženo, ale které můžeme milovat.

Kitty to vše nepoznala ze slov. Madame Stahlová s ní hovořila jako s rozmilým dítětem, v kterém láskyplně spatřujeme vzpomínku na vlastní mladost, a jen jedinkrát se zmínila, že útěchu v každém lidském žalu skýtá jen láska a víra a že pro Kristův soucit s námi není žalů nicotných, a pak hned začala o něčem jiném. Ale Kitty v každém jejím hnutí, v každém slově, v každém jejím – jak říkala – nebeském pohledu a především v celém jejím životním příběhu, který znala od Váreňky, ve všem poznávala, „co je důležité“ a co až dosud neznala.

Ale třebaže byla madame Stahlová ušlechtilé povahy, třebaže celý její příběh byl tak dojemný a její řeč ušlechtilá a něžná, Kitty v ní bezděčně postřehla rysy, které ji mátly. Všimla si, když se jí madame Stahlová vyptávala na její rodinu, že se pohrdavě usmála, což bylo v rozporu s křesťanskou dobrotou. Když se pak u ní sešla s katolickým duchovním, všimla si ještě, že madame Stahlová pečlivě ukrývá tvář ve stínu dál od lampy a podivně se usmívá. Aťsi byly ty dva postřehy bezvýznamné, přece ji to mátlo a začala o madame Stahlové pochybovat. Ale zato Váreňka, osamělá, bez příbuzných a bez přátel, Váreňka, která zažila trpké zklamání, si nic nepřála, ničeho nelitovala, Váreňka byla dokonalost, o které Kitty mohla jen nesměle snít. Na Váreňce poznala, že stačí zapomenout na sebe a mít rád jiné lidi, a člověk bude klidný, šťastný a dokonalý. A taková chtěla být Kitty. Když teď jasně pochopila, na čem nejvíc záleží, nespokojila se pouhým nadšením, ale ihned se z celé duše oddala novému životu, který se před ní objevil. Podle Váreňčina vyprávění o tom, co činí madame Stahlová i ostatní, jež jmenovala, si Kitty už zosnovala plán, jak bude napříště žít. Ať bude žít kdekoli, bude stejně jako neteř paní Stahlové Aline, o které jí Váreňka mnoho vyprávěla, vyhledávat nešťastníky, podle svých sil jim pomáhat, rozdávat evangelia, číst z evangelia nemocným, zločincům, umírajícím. Zvlášť nápad se čtením evangelia, jak jej prováděla Aline, Kitty okouzloval. Ale to všecko byly tajné sny, o kterých se nezmiňovala ani matce, ani Váreňce.

Zatím Kitty čekala, až nastane čas, kdy bude v širokém měřítku uskutečňovat své plány, ale ovšem i zde v lázních, kde bylo tolik lidí chorých a nešťastných, snadno našla příležitost uplatnit své nové zásady, v nichž si brala příklad z Váreňky.

Paní kněžna pozorovala zpočátku jen tolik, že na Kitty má mocný vliv její engouement, jak tomu říkala, v paní Stahlové a zejména ve Váreňce. Viděla, že si Kitty bere z Váreňky příklad nejen v její činnosti, ale že bezděčně napodobuje i její chůzi, mluvu a mžourání očima. Ale pak kněžna zpozorovala, že dcera prožívá nezávisle na tomto okouzlení nějaký vážný duševní přerod.

Kněžna viděla, že Kitty si po večerech čítá ve francouzském evangeliu, které dostala od paní Stahlové, což dříve nedělávala; že se vyhýbá jejich společnosti a schází se s pacienty, nad kterými drží Váreňka ochrannou ruku, zvlášť s chudobnou rodinou nemocného malíře Petrova. Kitty si patrně zakládala na tom, že v této rodině koná povinnosti milosrdné sestry. To všecko bylo pěkné a kněžna nic nenamítala, tím spíš, že Petrovova paní byla zcela řádná žena a že princezna, které neušla Kittina činnost, ji chválila a říkala jí anděl útěchy. To všecko by bylo docela pěkné, kdyby se to nepřehánělo. Kněžna však viděla, že dcera upadá do extrému, a také jí to říkala.

„Il ne faut jamais rien outrer,“¹ říkala jí.

Ale dcera jí ani neodpovídala, jen si v duchu říkala, že nelze mluvit o extrému, jde-li o křesťanské skutky. Přeháníme snad, když následujeme učení, které nám velí, udeří-li nás kdo ve tvář, nastavit i druhou, a dát i košili, berou-li nám plášť? Ale kněžně se ty extrémy nelíbily a ještě méně se jí líbilo, že jí Kitty – to cítila – nechce otevřít své srdce.

Kitty opravdu před matkou skrývala své nové názory a city. Neskrývala je proto, že by si matky nevážila, že by ji nemilovala, ale jen proto, že to byla její matka. Byla by se spíš svěřila komukoli jinému než matce.

„Anna Pavlovna už u nás nějak dlouho nebyla,“ řekla jednou kněžna, míníc paní Petrovovou. „Zvala jsem ji. Ale jí se snad u nás nelíbí.“

„Ne, to jsem nepozorovala, mamá,“ pravila Kitty s uzarděním.

„Už jsi u nich dávno nebyla?“

„Chceme si zítra udělat výlet do hor.“

„Proč ne, jen jeďte,“ řekla paní kněžna. Dívala se dceři do rozpačitého obličeje a byla by ráda uhádla příčinu jejích rozpaků.

Téhož dne přišla k obědu Váreňka a oznámila, že Anna Pavlovna se rozmyslila a nechce zítra jet do hor. A kněžna si všimla, že Kitty zase zrudla.

„Kitty, neměla jsi s Petrovovými nějakou nepříjemnost?“ ptala se kněžna, když osaměly. „Proč už k nám paní neposílá děti a přestala k nám chodit?“

Kitty odpověděla, že spolu nic neměly a že naprosto nechápe, co se na ní Anně Pavlovně najednou znelíbilo. Mluvila úplnou pravdu. Nevěděla, proč se k ní Anna Pavlovna chová jinak než dřív, ale tušila to. Tušila něco, co nemohla říci matce, co neřekla ani sobě. Byla to jedna z věcí, které víme, ale které nemůžeme říci ani sobě samým; takový máme strach, abychom se nezmýlili, taková by to byla hanba.

Znova a znova si probírala ve vzpomínkách celý svůj vztah k té rodině. Vzpomínala, jaká naivní radost se zračila Anně Pavlovně v dobráckém boubelatém obličeji při každém shledání; vzpomínala na jejich tajné rozpravy o pacientovi, na spiklenecké úmluvy, jak ho vytrhnout z práce, kterou měl zakázánu, a odvést ho na procházku; na přítulnost nejmladšího hošíka, který jí říkal „moje Kitty“ a nešel bez ní spát. Jak bylo všecko hezké! Pak si vzpomněla na přespříliš hubenou postavu Petrova s jeho dlouhým krkem a v hnědém kabátě; na jeho řídké kučeravé vlasy, tázavé modré oči, které ji první dobu děsily, i na jeho bolestné úsilí vypadat před ní svěže a čile. Vzpomínala, jak se první dobu snažila přemoci odpor, který k němu cítila jako ke všem souchotinářům, i jak usilovně přemítala, co mu řekne. Vzpomínala na plachý, zjihlý pohled, kterým ji sledoval, i na zvláštní pocit útrpnosti, tísně a pak vědomí vlastní dobrotivosti, které při tom měla. Jak to všecko bylo hezké!

Ale všecko to bylo jen první dobu. Nyní, před několika dny se najednou všecko pokazilo. Anna Pavlovna vítala Kitty s falešnou vlídností a bez ustání pozorovala ji i muže.

Snad k ní Anna Pavlovna neochladla proto, že se vždycky tak dojemně radoval z jejího příchodu?

Ano, vzpomínala, vypadalo to od Anny Pavlovny nějak nepřirozeně a vůbec se to nesrovnávalo s její dobrotou, když předevčírem řekla mrzutě: „Vidíte, pořád čekal na vás, nechtěl si bez vás vzít kávu, třebaže je hrozně zesláblý.“

A možná jí bylo také nemilé, když mu Kitty podala pléd. Je to všecko tak prosté, ale on to přijal tak nešikovně, tak dlouho děkoval, až Kitty byla celá nesvá. A pak ta její podobizna, která se mu tak podařila. A hlavně ten pohled, rozpačitý a něžný! Ano, ano, je to tak, opakovala si Kitty s hrůzou. Ne, to není možné, nesmí to být! Takový chudák, říkala si vzápětí.

Ty pochybnosti jí kalily radost z nového života.