V

„Je to trošku neslušné, ale tak roztomilé, že mám sto chutí to vyprávět,“ řekl Vronskij s rozesmátýma očima. „Nebudu nikoho jmenovat.“

„Ale já budu hádat, tím líp.“

„Tak poslouchejte. Jedou dva veselí mladí muži…“

„Zajisté důstojníci od vašeho pluku?“

„Neříkám důstojníci, prostě dva mladí muži, kteří právě vydatně posvačili…“

„Přeloženo: popili.“

„Možná. Jedou na oběd ke kamarádovi, v té nejlepší náladě. A najednou vidí, jak je předjíždí drožka, a v té sedí hezká dáma, ohlíží se, kyne jim a směje se – aspoň se jim to zdá. To se ví, jedou za ní. Uhánějí o sto pryč. K jejich úžasu dává kráska zastavit zrovna před domem, kam mají namířeno. Kráska vybíhá do nejvyššího patra. Mladí muži vidí jen rudé rtíky pod krátkým závojíčkem a rozkošné malé nožky.“

„Vypravujete to tak procítěně, až se mi zdá, že jste byl jeden z těch dvou.“

„A co jste mi říkala před chvilkou? No tak, mladí muži jdou ke kamarádovi, ten dává oběd na rozloučenou. Tady možná skutečně trochu přeberou, jak už to při obědech na rozloučenou chodívá. A u oběda se vyptávají, kdo to bydlí nahoře tady v domě. Nikdo neví, jenom sluha jejich hostitele na otázku, zda nahoře bydlí mamzelky, odpovídá, že těch je tu moc. Po obědě se mladí muži odeberou k hostiteli do pánského pokoje a napíšou neznámé dopis. Napsali vášnivý dopis, vyznání, a sami nesou ten dopis nahoru, aby mohli vysvětlit všecko, co by snad z dopisu nebylo dost jasné.“

„Proč mi vypravujete takové hanebnosti? Řekněte!“

„Zazvoní. Přijde děvče, mladí muži odevzdají psaní a ujišťují děvče, že jsou oba tak zamilováni, že v tu chvíli zemřou tady na prahu. Děvče nic nechápe a dohaduje se s nimi. Najednou se objeví pán, licousy jako jitrničky, červený jako rak, prohlásí, že v domě kromě jeho ženy nikdo nebydlí, a oba je vyhodí.“

„Odkud víte, že má licousy jako jitrničky, jak říkáte?“

„Jen poslouchejte. Dnes jsem je byl smiřovat.“

„A jak to dopadlo?“

„To je to nejzajímavější. Zjistilo se, že je to šťastný manželský párek, titulární rada a paní titulární radová. Pan rada podává stížnost a já dělám prostředníka, a jakého! Ujišťuji vás, že Talleyrand je proti mně hotová nula.“

„A v čem je potíž?“

„Tak poslouchejte… Omluvili jsme se jak náleží: Zoufáme si, prosíme, aby nám bylo odpuštěno to nešťastné nedorozumění. Titulární rada s jitrničkami pomalu měkne, ale taky chce vyslovit své city, a jakmile je začíná vyslovovat, hned se začíná vztekat a být hubatý, a já zas musím uplatňovat všechen svůj diplomatický um. Souhlasím, že jejich jednání bylo nepěkné, ale račte laskavě přihlédnout k tomu, že šlo o nedorozumění, a k jejich mládí. Kromě toho se mladí páni zrovna předtím posilnili. Chápete. Litují z duše a prosí za odpuštění. Titulární rada opět zjihne: Souhlasím, Milosti, a milerád odpustím, ale uvažte, že má žena, má žena, slušná žena, je vystavena obtěžování, sprostotám a drzostem všelijakých kluků, rošťá… A víte, teď je ten kluk při tom, a já je mám udobřit. Zase použiji diplomacie a zase, jakmile má být všecko skončeno, začne se můj titulární rada vztekat, rudne, jitrničky se mu nadouvají, a já se zas rozplývám v diplomatických finesách.“

„Ach, to vám musím povědět!“ se smíchem se obrátila Betsy k dámě, která vešla do lóže. „On mě tak pobavil.“

„Bonne chance¹,“ dodala, podala Vronskému volný prst, kterým nedržela vějíř, a pohybem ramenou setřásla povytažený živůtek tak, aby byla dokonale nahá, až půjde dopředu k rampě, do světla plynových lustrů a před zraky všech.

Vronskij jel do Francouzského divadla, kde se opravdu měl setkat s velitelem pluku, který nevynechal ve Francouzském divadle ani jedno představení. Chtěl si s ním promluvit o svém smiřovacím jednání, které ho zaměstnávalo a bavilo už třetí den. Do věci byl zapleten Petrickij, kterého měl rád, a druhý byl roztomilý hoch a výborný kamarád, který nedávno přišel k pluku, mladý kníže Kedrov. Ale především se to dotýkalo zájmů pluku.

Oba byli ve škadroně Vronského. Úředník, titulární rada Venden, navštívil velitele pluku a stěžoval si mu na důstojníky, kteří urazili jeho ženu. Jeho mladá žena, jak Venden vyprávěl – byli svoji půl roku –, byla s matkou v kostele, ale najednou se jí udělalo nevolno, protože je v jiném stavu, takže už nevydržela stát a jela domů první drožkou, která se jí namanula. Tu ji začali pronásledovat důstojníci, mladá paní se polekala, takže se jí ještě přitížilo, a vyběhla po schodech domů. Venden se potom vrátil z úřadu, slyšel zvonění a nějaké hlasy, šel do předsíně, a tam uviděl opilé důstojníky s dopisem a vyhodil je. Žádal, aby byli přísně potrestáni.

„Ne, říkejte si co chcete,“ řekl velitel pluku Vronskému, kterého si pozval, „Petrickij začíná být nemožný. Nemine týdne, aby nedošlo k nějakému skandálu. Ten úředník to nenechá jen tak, on to požene výš.“ Vronskij viděl, jak nepěkná je celá věc a že o souboji tu nemůže být ani řeči, že je nutno učinit vše, aby se titulární rada obměkčil a věc byla ututlána. Velitel pluku si pozval Vronského právě proto, že ho znal jako slušného a rozumného člověka, a především jako člověka, jemuž je čest pluku nade vše. Porokovali a usoudili, že Petrickij a Kedrov by měli jít s Vronským k titulárnímu radovi a omluvit se. Velitel i Vronskij, oba si uvědomovali, že jméno Vronského a titul křídelního pobočníka jistě značnou měrou přispějí k tomu, aby se pan titulární rada obměkčil. A tyto dva prostředky vskutku částečně zapůsobily; ale výsledek zůstal nejistý, jak také Vronskij vyprávěl Betsy.

Když Vronskij přijel do Francouzského divadla, odešel s velitelem do foyeru a pověděl mu o svém zdaru či nezdaru. Po zralé úvaze se velitel pluku rozhodl, že z případu nebude vyvozovat důsledky, ale potom se pro zábavu začal Vronského vyptávat na podrobnosti celého jednání a dlouho se prohýbal smíchy, když Vronskij líčil, jak se titulární rada uklidňoval a najednou se znova rozhorloval při vzpomínce na všechny podrobnosti a jak se Vronskij, lavírující při posledním smířlivém slově, dával na ústup a postrkoval Petrického před sebe.

„Zpropadená historie, ale k popukání. Přece se Kedrov nebude s tím pánem střílet! Tak se hrozně rozčiloval?“ se smíchem se ptal znovu a znovu. „Co dnes říkáte Clairové? Úžasná!“ prohlásil o nové francouzské herečce. „Člověk ji může vidět každý den, a pokaždé je jiná. Tohle dovedou jenom Francouzi.“