XXI

„Jdu pro tebe. Dnes ti to prádlo trvalo nějak dlouho,“ řekl Petrickij. „Tak co, hotovo?“

„Ano, hotovo,“ odpověděl Vronskij, usmívaje se jen očima, a kroutil si konečky kníru tak opatrně, jako by byl uvedl své záležitosti do takového pořádku, že by jej každý smělejší a rychlejší pohyb mohl zničit.

„Ty po tomhle vždycky vypadáš jako po koupeli,“ řekl Petrickij. „Já jdu od Gricky (tak říkali veliteli pluku), čekají tě tam.“

Vronskij neodpovídal, jen se díval na kolegu, ale myslil na něco jiného.

„To vyhrávají u něho?“ pravil, když k němu dolétly povědomé zvuky bručivých trub, polek a valčíků. „Co se tam oslavuje?“

„Je tu Serpuchovskoj.“

„Ale! To jsem ani nevěděl.“

Vronskému zasvitl v očích ještě živější úsměv.

Když už si jednou řekl, že je šťasten ve své lásce, když už jí obětoval svou ctižádost – či alespoň se do té role vžil –, nemohl už ani závidět Serpuchovskému, ani se na něho zlobit, že přijel k pluku a nepřišel nejdříve k němu. Serpuchovskoj byl dobrý přítel a Vronského těšilo, že je zde.

„Jsem velice rád.“

Velitel pluku Ďomin obýval velký panský dům. Celá společnost se shromáždila na prostorném dolním balkóně. Na dvoře Vronskému ihned padli do očí zpěváci v halenách, stojící u soudku s vodkou, a statná postava rozjařeného velitele, obklopeného důstojníky. Velitel sestoupil na první balkónový schůdek, a aby překřičel hudbu, vyhrávající Offenbachovu čtverylku, cosi hlasitě rozkazoval a kynul vojákům stojícím opodál. Hlouček vojáků, rotmistr a několik poddůstojníků přistoupilo spolu s Vronským k balkónu. Velitel pluku se vrátil ke stolu a pak opět vyšel s pohárem na schůdky a pronesl přípitek. „Na zdraví našeho bývalého kolegy a statečného generála, knížete Serpuchovského! Hurá!“

Za velitelem pluku vyšel s pohárem v ruce i usměvavý Serpuchovskoj.

„Ty pořád mládneš, Bondarenko,“ obrátil se k čackému růžolícímu délesloužícímu rotmistrovi, který stál zrovna před ním.

Vronskij neviděl Serpuchovského tři roky. Serpuchovskoj za tu dobu zmužněl, dal si narůst licousy, ale byl pořád stejně štíhlý a překvapoval ani ne tak krásnou, jako jemnou a ušlechtilou tváří i postavou. Jedinou změnou, kterou na něm Vronskij zpozoroval, byl tichý, neustálý jas, který se rozhostí ve tvářích lidem majícím úspěch a jistým, že všichni ten úspěch uznávají. Vronskij ten jas znal a rázem jej postřehl na Serpuchovském.

Jak Serpuchovskoj sestupoval po schodech, uviděl Vronského. Obličej se mu rozzářil v radostném úsměvu. Pohodil hlavou a pozvedl číši Vronskému na pozdrav, zároveň dávaje tím gestem na srozuměnou, že musí jít nejprve k rotmistrovi, který stál v pozoru a už našpulil rty k políbení.

„Tady ho máme!“ zvolal velitel pluku. „A Jašvin mi říkal, že máš špatnou náladu.“

Serpuchovskoj políbil junáka rotmistra na vlhké svěží rty a otíraje si ústa šátkem přistoupil k Vronskému.

„To mám radost!“ řekl a odváděl ho stranou.

„Ujměte se ho!“ zavolal na Jašvina, ukázal na Vronského a sestoupil dolů mezi vojáky.

„Proč jsi včera nebyl na dostizích? Myslil jsem, že tě tam uvidím,“ řekl Vronskij a prohlížel si Serpuchovského.

„Přijel jsem, ale pozdě. Promiň,“ dodal a obrátil se k pobočníkovi. „Dejte laskavě mým jménem nalít vojákům, kolik na každého připadne.“

Chvatně vytáhl z náprsní tašky tři storublové bankovky a začervenal se.

„Vronskij! Sníš si něco nebo budeš pít?“ ptal se Jašvin. „Hej, dones sem panu hraběti jídlo! A tady máš, pij.“

Pitka u velitele pluku trvala dlouho.

Pilo se hodně. Houpali a vyhazovali do vzduchu Serpuchovského a provolávali mu slávu. Potom houpali velitele pluku. Potom před zpěváky tančil sám velitel s Petrickým. Potom velitel už trošku ochabl, sedl si na dvoře na lavičku a jal se Jašvinovi dokazovat přednosti Ruska před Pruskem, najmě v útoku jezdectva, a hýření na chvilku ustalo. Serpuchovskoj si šel umýt ruce do šatny a našel tam Vronského. Vronskij se poléval studenou vodou. Svlékl si kabátec, nastavil červený zarostlý krk pod pramen vody z umyvadla a omýval si krk i hlavu oběma rukama. Když se opláchl, přesedl k Serpuchovskému. Posadili se na malou pohovku a rozpředla se mezi nimi debata, pro oba velmi zajímavá.

„Věděl jsem o tobě všecko od ženy,“ pravil Serpuchovskoj. „Jsem rád, že jste se často vídali.“

„Přátelí se s Varjou a to jsou jediné ženy v Petrohradě, které rád vidím,“ s úsměvem odpověděl Vronskij.

Usmíval se, neboť tušil, na jaké téma se rozmluva zaměří, a to ho těšilo.

„Jediné?“ s úsměvem opáčil Serpuchovskoj.

„Já jsem také o tobě věděl, ale nejen od tvé ženy,“ pravil Vronskij a k narážce Serpuchovského se tvářil přísně a odmítavě. „Tvůj úspěch mě velice těšil, ale nijak mě nepřekvapil. Čekal jsem ještě víc.“

Serpuchovskoj se usmál. Zřejmě ho těšilo, když měl o něm někdo takové mínění, a neměl za nutné se tím nějak tajit.

„Já jsem naopak, upřímně to přiznávám, čekal méně. Ale jsem rád, moc a moc rád. Jsem ctižádostivý, je to má slabá stránka a přiznávám se k tomu.“

„Možná že by ses nepřiznal, kdybys neměl úspěch,“ prohodil Vronskij.

„Nemyslím,“ řekl Serpuchovskoj a opět se usmíval. „Netvrdím, že by se bez toho nedalo žít, ale člověku by bylo smutno. Zajisté se mohu mýlit, ale zdá se mi, že mám určité schopnosti k oboru, který jsem si zvolil, a že jakákoli moc v mých rukou, bude-li, bude lepší než by byla v rukou četných jistých osob,“ pln zářivého vědomí úspěchu pravil Serpuchovskoj. „A proto oč jsem tomu blíž, o to jsem spokojenější.“

„Snad je to u tebe takové, ale ne u všech. Taky jsem si to myslíval, ale teď žiju a shledávám, že nemá cenu žít jen pro tohle,“ řekl Vronskij.

„Vida, vida!“ se smíchem se ozval Serpuchovskoj. „Však jsem ti říkal hned na začátku, že jsem o tobě slyšel, jak jsi odmítl… To víš, že jsem ti to schvaloval. Ale musíme při všem volit vhodný způsob. A já si myslím, že tvé jednání samo o sobě bylo správné, jenže jsi nepostupoval, jak bys měl.“

„Už se stalo a víš přece, že se nikdy nezříkám toho, co jsem udělal. A pak je mi báječně.“

„Ano, báječně – na nějaký čas. Ale to tě neuspokojí. Tvému bratrovi nic neříkám. Je to milé děcko stejně jako tenhle náš hostitel. Slyšíš ho!“ dodal, když se venku ozvalo „hurá“. „Jemu je veselo, ale tebe to neuspokojí.“

„Netvrdím, že by mě to uspokojovalo.“

„A nejde jen o to. Takové lidi, jako jsi ty, potřebujeme.“

„Kdo je potřebuje?“

„Kdo? Veřejnost. Rusko potřebuje lidi, potřebuje stranu, nebo jinak všecko je a bude v pekle.“

„Jak to myslíš? Bertěněvovu stranu proti ruským komunistům?“

„Ne,“ řekl Serpuchovskoj a zaškaredil se, že může být podezírán z takové hlouposti. „To jsou samé žvásty. Vždycky to bylo a bude. Žádní komunisté neexistují. Ale intrikáni si vždycky musí vynalézt škodlivou, nebezpečnou stranu. To už je starý trik. Ne, potřebujeme vládnoucí stranu nezávislých lidí, jako jsme my dva.“

„Ale pročpak?“ Vronskij jmenoval několik osob, které byly u moci. „Pročpak ti nejsou nezávislí?“

„Jen proto, že nejsou anebo nebyli od narození majetkově nezávislí, neměli jméno, neměli tak blízko k slunci, kdežto my jsme se v jeho blízkosti narodili. Dají se získat buď penězi, nebo lichocením. A aby se udrželi, musí si vymýšlet směr. Uskutečňují pak nějakou myšlenku, bojují za hnutí, v které sami nevěří a které přináší zlo. A celé to hnutí není než prostředek k získání erárního bytu a služného ve výši tolik a tolik. Když jim vidíš do karet, o nic jiného jim nejde. Snad jsem horší a hloupější než oni, ačkoli nevím, proč bych měl být horší. Ale dozajista mám velkou přednost, že se totiž nedám tak snadno koupit. A takových lidí je zapotřebí víc než kdy jindy.“

Vronskij poslouchal pozorně, ale nezajímal ho ani tolik obsah slov, jako Serpuchovského postoj k věci. Chystal se už k boji s vládnoucími osobnostmi a měl v těch kruzích své sympatie i antipatie. Ale pro Vronského existovaly jen zájmy švadrony. Vronskij také pochopil, jak mnoho může Serpuchovskoj dokázat při své nesporné schopnosti promýšlet a chápat věci, při své moudrosti a řečnickém nadání, tak zřídka se vyskytujícím v prostředí, v kterém žije. A třebaže se za to styděl, jímala ho závist.

„Přece mi k tomu chybí to hlavní,“ odpověděl, „chybí mi touha po moci. Kdysi jsem ji míval, ale to už je pryč.“

„Promiň, ale není to pravda,“ s úsměvem řekl Serpuchovskoj. „Ne, ne, je to pravda! Dnes,“ dodal Vronskij, aby nebyl neupřímný.

„Ano, je to pravda dnes, to je jiná věc. Jenže to dnes nebude trvat věčně.“

„Možná,“ odvětil Vronskij.

„Ty říkáš možná,“ pokračoval Serpuchovskoj, jako by mu četl myšlenky, „ale já ti říkám, že určitě. A proto jsem se s tebou chtěl setkat. Jednal jsi správně. To chápu, ale nesmíš v tom setrvat. Jenom od tebe chci, abys mi nechal volnou ruku. Neprotežuji tě… Ačkoli proč bych tě neměl protežovat? Tys mě protežoval tolikrát! Doufám, že naše přátelství je nad to povzneseno. Ano,“ pravil a usmál se na něho něžně jako žena. „Nech mi volnost jednání, vystup z vojska, a já už ti něco najdu.“

„Ale rozuměj, já nechci nic, než aby všecko zůstalo při starém,“ namítl Vronskij.

Serpuchovskoj vstal a stoupl si proti němu.

„Říkáš, aby všecko zůstalo při starém. Rozumím, co to znamená. Ale poslyš, jsme stejně staří, tys možná co do počtu měl víc žen než já.“ Serpuchovskoj dával úsměvem i posunky najevo, že se Vronskij nemusí obávat, že se opatrně a jemně dotkne choulostivé otázky. „Ale já jsem ženatý a věř mi: když poznáš jen vlastní ženu (jak kdosi napsal), kterou miluješ, poznáš lépe všecky ženy, než kdybys jich měl tisíce.“

„Hned přijdem!“ zavolal Vronskij na důstojníka, který nahlédl do pokoje a zval je k veliteli pluku.

Vronskij by teď rád vyslechl Serpuchovského do konce a byl zvědav, co mu řekne.

„Povím ti, jaký mám na to názor. Ženy jsou největší kámen úrazu v činnosti člověka. Je těžké milovat ženu a něco dělat. Existuje jediný způsob, jak pohodlně, bez překážek milovat, a to je manželství. Jak bych… jak bych ti tak řekl, co myslím…,“ uvažoval Serpuchovskoj, neboť měl v oblibě různá přirovnání, „počkej, počkej! Ano, jako můžeme nést fardeaul¹ a dělat něco rukama, jedině když máme toto fardeau přivázané na záda – a to je manželství. Uvědomil jsem si to, když jsem se oženil. Najednou jsem měl volné ruce. Ale kdybys chtěl vláčet celé to fardeau bez manželství, budeš mít tak plné ruce, že nic nedokážeš. Vezmi si Mazankova nebo Krupova. Zničili si kariéru kvůli ženám.“

„Ale jakým ženám!“ řekl Vronskij. Vzpomněl si na Francouzku a na herečku, s nimiž měli poměr oba zmínění muži.

„Tím hůř, čím má žena pevnější společenskou pozici. To je stejné, jako kdybys už nejenom vlekl fardeau v rukou, ale rval je z rukou někomu jinému.“

„Tys nikdy nemiloval,“ ozval se Vronskij tiše. Díval se před sebe a myslil na Annu.

„Snad. Ale vzpomeň si, co jsem ti říkal. A ještě něco. Ženy jsou vždycky praktičtější než muži. My děláme z lásky cosi nesmírného, ale ony jsou všecky přízemní.“

„Hned, hned!“ obrátil se k lokajovi, který vstoupil do pokoje. Avšak lokaj je nepřišel zase pozvat, jak se domníval. Přinesl Vronskému dopis.

„To vám přišlo od paní kněžny Tverské.“

Vronskij otevřel dopis a zrudl.

„Rozbolela mě hlava, půjdu domů,“ řekl Serpuchovskému.

„Tak se měj hezky. A necháš mi volnou ruku?“

„Pak si pohovoříme, vyhledám tě v Petrohradě.“