IV

Osobní věc, kterou se Levin v duchu obíral za rozhovoru s bratrem, byla: jednou loni přijel na sena, nějak se rozčilil na správce a pak použil svého uklidňujícího prostředku – půjčil si od sekáče kosu a začal sekat.

Ta práce se mu tak zalíbila, že pak kosil ještě několikrát. Pokosil celou louku před domem a letos si už zjara umiňoval, že bude sekat společně s rolníky celé dny. Když přijel bratr, byl na váhách, zda má chodit na sena, či ne. Styděl se nechávat bratra celé dny samotného a bál se, aby se mu nesmál. Ale když se teď prošel po louce, vzpomněl si na zážitky ze senoseče a už se téměř rozhodl, že na sena půjde. A po rozčilující rozmluvě s bratrem si opět vzpomněl na své předsevzetí.

Viděl, že potřebuje fyzickou práci, jinak s ním za chvíli nebude k vydržení, a rozhodl se, že na senách bude pracovat, i když se bude cítit nesvůj před bratrem a před lidmi ze vsi.

Navečer šel Konstantin Levin do kanceláře, udělil pracovní rozkazy a poslal vzkaz do okolních vesnic, odkud měli být na zítřek svoláni sekáči. Chtěl kosit na Kalinové louce, největší a nejlepší.

„A mou kosu pošlete laskavě k Titovi, ať ji naklepá a zítra přinese. Možná že budu taky sekat,“ řekl a snažil se při tom neupadnout do rozpaků.

Správce se usmál a pravil:

„K službám.“

Večer při čaji to Levin sdělil i bratrovi.

„Zdá se, že počasí vydrží. Zítra začneme kosit.“

„Ta práce se mi moc líbí,“ řekl Sergej Ivanovič.

„Mně hrozně. Sám jsem se někdy přidal k sekáčům a zítra chci sekat celý den.“

Sergej Ivanovič vztyčil hlavu a zvědavě pohlédl na bratra.

„Jak to? Stejně jako sedláci, celý den?“

„Ano, je to moc příjemné,“ pravil Levin.

„Je to výborný tělocvik, jenomže to sotva vydržíš,“ s naprostou vážností řekl Sergej Ivanovič.

„Zkoušel jsem to. Nejdřív to jde ztěžka, ale pak se člověk vpraví. Myslím, že nezůstanu pozadu…“

„Vida! Ale řekni mi, jak se na to dívají sedláci? Asi se smějí, že pán blázní.“

„Ne, nemyslím. Ale je to taková veselá a přitom těžká práce, že člověk nemá na přemýšlení kdy.“

„Ale jak budeš s nimi obědvat? Poslat ti tam Château-Lafit a pečenou krůtu, to by se dvakrát nehodilo.“

„Ne, ale až budou mít přestávku, přijedu domů.“

Příští ráno vstal Levin časněji než jindy, avšak různé starosti v hospodářství ho zdržely, a když přijel k louce, šli už sekáči druhým pokosem. Už z kopce se jeho zrakům otevřela stinná, již posekaná část louky s šedavými pokosy a černými hromádkami kabátů, jež sekáči odložili na místě, kde začali první pokos.

Jak přijížděl blíž, viděl sekáče jdoucí za sebou v dlouhé řadě a různě se rozhánějící kosami. Někteří měli kabáty, jiní jen košile. Napočítal jich dvaačtyřicet.

Zvolna se sunuli po nerovné louce dole, kde byla stará hráz. Levin poznal některé své sedláky. Byl tu starý Jermil v dlouhatánské bílé košili sehnutý, mávající kosou; byl tu mladý chasník Vaška, bývalý Levinův kočí, ten rozmáchle zabíral každý řádek. Byl zde i Tit, který Levina zaučoval v kosení, malý, hubený sedláček. Šel vzpřímen v čele a kosa mu v rukou jen hrála, když pokládal svůj široký pokos.

Levin sesedl z koně, uvázal ho u cesty, a už tu byl Tit, který vytáhl z křoví druhou kosu a podával mu ji.

„Máte ji připravenou, pane. Jako břitva, ta seká sama,“ řekl. S úsměvem smekl čepici a podával Levinovi kosu.

Levin si vzal kosu a zkoušel ji. Sekáči, hotoví s pokosem, zpocení a veselí, vycházeli jeden po druhém na cestu, šklebili se a zdravili pána. Všichni se na něho dívali, ale nikdo nepromluvil až do chvíle, dokud nepřišel velký staroch se svraštělým bezvousým obličejem v kabátku z ovčí kůže a neoslovil ho.

„Tak pane, dal jste se na vojnu, musíte bojovat. Koukejte, ať nám stačíte!“ řekl a Levin uslyšel mezi sekáči potlačovaný smích.

„Budu se snažit,“ řekl. Stoupl si za Tita a čekal, kdy začnou.

„Tak koukejte,“ opakoval starý.

Tit udělal Levinovi místo a Levin pak šel za ním. Byla to nízká tráva při cestě, a protože Levin už dávno nekosil a byl stísněn pohledy, které se na něho upíraly, kosil v prvních chvílích špatně, třebaže se hodně oháněl. Za ním se ozývaly hlasy.

„Má ji špatně nasazenou, kosiště je moc vysoko, hele, jak se musí ohýbat,“ řekl jeden.

„Musí víc tlačit na patku,“ řekl druhý.

„To nic, však do toho přijde,“ pokračoval starý. „Hele, jak se do toho dal… Ale moc zabírá, to bude za chviličku uondaný… Nic naplat, hospodář, dělá na svém! Ale hele, co nechává stát trávy! Za to našinec dostával na hřbet.“

Nyní už byla tráva měkčí a Levin sice poslouchal, ale neodpovídal, jen se snažil kosit co nejlépe, a postupoval za Titem. Postoupili asi o sto kroků. Tit pořád šel bez zastávky a nebylo na něm znát nejmenší únavu. Ale na Levina už padl strach, že nevydrží, tak byl unaven.

Cítil, že mává kosou s vypětím posledních sil, a už se odhodlal, že Tita požádá, aby zůstal stát. Ale v té chvíli se Tit zastavil sám, shýbl se, utrhl si chomáč trávy, otřel kosu a začal ji brousit. Levin se narovnal v zádech, vydechl a ohlédl se. Za ním šel rolník, který byl asi rovněž unaven, protože ani nedošel až k němu, ale zůstal stát a brousil si kosu. Tit nabrousil kosu sobě i Levinovi a dali se znova do práce.

Podruhé to bylo stejné. Tit pracoval plnou parou, bez zastávky a neúnavně. Levin šel za ním, dbal, aby nezůstal pozadu, a bylo to pořád těžší a těžší. Nastával okamžik, kdy cítil, že už nemá sil, ale v téže chvíli Tit zůstal stát a brousil kosu.

Tak udělali první pokos. A ten první pokos se Levinovi zdál obzvlášť těžký; zato když došli na konec a Tit si hodil kosu na rameno a šel volným krokem po stopách, které v posečené řadě zanechaly jeho podpatky, šel Levin svou řadou zrovna tak. Přestože se mu pot po tváři jen řinul a kapal mu z nosu, přestože měl záda mokrá, jako by se byl vymáchal ve vodě, bylo mu tuze hezky. Zvlášť ho blažilo vědomí, že vydrží.

Jen to mu kalilo radost, že jeho pokos nevypadal pěkně. Budu se méně rozhánět rukou, spíš musím pracovat celým trupem, myslil si, když porovnával Titův pokos, rovný jako podle pravítka, s vlastním rozházeným a křivým pokosem.

Jak si Levin všiml, šel Tit v prvním pokose zvlášť rychle, neboť zřejmě chtěl pána vyzkoušet, a ten pokos byl hodně dlouhý. Dál už to bylo snazší, ale přesto se Levin musel tužit, aby nezůstal pozadu za sekáči.

Na nic nemyslil, nic si nepřál, jen aby nezůstal pozadu a aby pracoval co nejlépe. Slyšel jen svištět kosy a viděl před sebou vzpřímenou postavu Titovu, jak se vzdaluje, prohnutý posečený půlkruh, stébla trávy a korunky květů, zvolna a vlnitě klesající pod ostřím kosy, a před sebou konec pokosu, kde bude odpočinek.

Nevěděl, co to je a odkud, ale v nejlepší práci najednou ucítil v rozpálených zpocených ramenou příjemný chládek. Pohlédl na oblohu, když Tit brousil kosu. Přihnalo se těžké, nízko visící mračno a rozpršelo se ve velkých krůpějích. Někteří sekáči si šli pro kabáty. Jiní, stejně jako Levin, jenom radostně kroutili rameny při vítaném osvěžení.

Ještě pokos, ještě a ještě. Dlouhé i krátké pokosy, s pěknou i se špatnou trávou. Levin docela ztratil pojem času a naprosto nevěděl, zda je pozdě, či brzo. V jeho práci se teď dála změna, která mu působila nesmírnou rozkoš. Mezi prací míval okamžiky, kdy zapomínal, co dělá, práce mu šla hravě a právě v těch okamžicích se mu pokos dařil skoro jako Titovi, byl rovný a pěkný. Ale jakmile si uvědomil, co dělá, a chtěl to udělat co nejlépe, už pociťoval všechnu namáhavost práce a pokos dopadal nepěkně.

Když dokončili ještě jeden pokos, chtěl Levin jít zase zpátky, ale Tit zůstal stát, pak šel ke starému a cosi mu potichu říkal. Oba se podívali na slunce. O čem mluví a proč Tit nezačíná další pokos? Levina v té chvíli nenapadlo, že kosí nepřetržitě už dobré čtyři hodiny a měli by se nasvačit.

„Svačina, pane,“ řekl starý.

„Už? Tak dobrá, jdem svačit.“

Levin svěřil kosu Titovi a společně s rolníky, kteří si šli ke kabátům pro chleba, zamířil dlouhým posečeným lánem přes pokosy skropené deštěm k svému koni. Teprve teď si uvědomil, že špatně předvídal počasí a déšť mu smáčí seno.

„Seno se zkazí,“ řekl.

„Nic nevadí, milostpane. Když prší, sekat, když je pěkně, kopit!“ ozval se starý.

Levin odvázal koně a jel domů na svačinu.

Sergej Ivanovič teprve vstával. Levin se napil kávy, a než se bratr ustrojil a přišel do jídelny, zase odjel na louku.