XX

Vronskij byl ubytován v prostorném a čistém čuchonském stavení, rozděleném na dvě části. Petrickij s ním bydlel i v táboře. Spal, když Vronskij a Jašvin vešli dovnitř.

„Vstávej, dost už toho spaní,“ řekl Jašvin, šel za přepážku a lomcoval rozcuchaným Petrickým, který spal s nosem zabořeným do polštáře.

Petrickij najednou vyskočil a vkleče se rozhlédl.

„Byl tady tvůj bratr,“ řekl Vronskému. „Vzbudil mě, aby ho kat spral, říkal, že ještě přijde.“ Petrickij znovu padl na polštář a natahoval si pokrývku. „Dej pokoj, Jašvine!“ zlobil se na Jašvina, který mu chtěl pokrývku stáhnout. „Nech mě!“ Otočil se a otevřel oči. „Radši mi řekni, co mám pít. Mám tak ošklivo v ústech, že…“

„Vodka je nejlepší,“ zabručel Jašvin. „Těreščenko! Vodku pro pána a kyselé okurky!“ zavolal. Zřejmě rád poslouchal vlastní hlas.

„Vodku, myslíš? Nebo co?“ zeptal se Petrickij. Šklebil se a mhouřil oči. „Dáš si taky? S tebou se napiju! Vronskij, dáš si?“ Petrickij vstal a zahalil se do tygří pokrývky.

Objevil se ve dveřích přepážky, zdvihl ruce a zanotoval francouzsky „Byl jednou jeden král v Thule“.

„Budeš pít, Vronskij?“

„Dej pokoj,“ řekl Vronskij a už si bral kabát, který mu sluha podával.

„Kampak?“ zeptal se ho Jašvin. „A koleskou,“ dodal, když spatřil přijíždějící kolesku taženou trojspřežím.

„Do stájí a pak ještě musím za Brjanským kvůli koním,“ řekl Vronskij.

Vronskij opravdu měl podle slibu jet k Brjanskému, který bydlil deset verst1 od Petěrgofu, a dovézt mu peníze za koně, a také to mínil stihnout. Ale kolegové hned poznali, že nejede jen tam.

Petrickij zpíval dál, mrkal a špulil rty, jako by chtěl říci: Brjanskij, Brjanskij, však to známe!

„Ať nepřijdeš pozdě!“ řekl Jašvin pouze a hleděl změnit předmět rozhovoru. „Co můj ryzák, jak si vede?“ zeptal se na prostředního, kterého Vronskému prodal. Přitom se díval oknem ven.

„Počkej!“ vykřikl Petrickij, když už Vronskij odcházel. „Tvůj bratr ti tu nechal psaní a lístek. Počkej, kam jsem to dal?“

Vronskij zůstal stát.

„No tak, kam jsi to dal?“

„Kam? To jest otázka!“ řekl Petrickij slavnostně a přejel si ukazováčkem čelo.

„Tak přece mluv, neblázni!“ s úsměvem pravil Vronskij.

„V krbu jsem netopil. Musí to být někde tady.“

„Nech už těch řečí! Kde máš to psaní?“

„Ne, na mou duši jsem zapomněl. Nebo se mi to všecko zdálo? Počkej, počkej! Jenom se nezlob! Kdybys vypil čtyři láhve jako já včera, zapomněl bys, kde ležíš. Počkej, hned si vzpomenu!“

Petrickij šel za přepážku a lehl si na postel.

„Moment! Takhle jsem ležel, on stál tadyhle. Tak, tak… Už to mám!“ A Petrickij vyndal psaní, které měl schováno pod slamníkem.

Vronskij si vzal dopis i lístek od bratra. Bylo to přesně, co očekával – matčin dopis, plný výčitek, že za ní nepřijel, a psaníčko od bratra, který ho přesvědčoval, že si spolu musí promluvit. Vronskij věděl, že to zase bude stará písnička. Co je jim po tom? Složil dopisy a zastrčil si je mezi knoflíky u kabátu, aby si je cestou přečetl pozorněji. V síňce potkal dva důstojníky, jeden byl od nich, druhý od jiného pluku.

Byt Vronského byl stálým dostaveníčkem všech důstojníků. „Kampak?“

„Musím do Petěrgofu.“

„A je už kůň z Carského tady?“

„Je, ale ještě jsem ho neviděl.“

„Machotinův Gladiátor prý kulhá.“

„Nesmysl! Ale jak pojedete v tomhle blátě?“ řekl druhý důstojník.

„Ó moji zachráncové!“ zavolal na oba Petrickij, před kterým už stál sluha s vodkou a kyselou okurkou na podnose. „Tady Jašvin mi doporučuje, abych pil na spravení chuti.“

„No, vy jste nám včera dali,“ pravil jeden z příchozích, „celou noc jste nás nenechali spát.“

„Ne, ale jak jsme skončili!“ vyprávěl Petrickij. „Volkov si vylezl na střechu a že prý je mu smutno. Povídám: hudbu sem a pohřební pochod! A tak vám usnul na střeše za zvuků smutečního pochodu.“

„Rozhodně si dej vodku a pak sodovku a hodně citrónu,“ řekl Jašvin, který stál za Petrickým jako matka, která dává dítěti lék, „a pak teprve trochu šampaňského, tak jednu lahvičku.“

„To zní rozumně. Počkej, Vronskij, pojď se napít.“

„Ne, mějte se dobře, pánové, dnes nepiju.“

„Abys moc nevážil? Tak budem pít sami. Kdepak je sodovka a citrón?“

„Vronskij!“ zavolal na něj kdosi, když už vycházel do síňky.

„Co je?“

„Měl by ses dát ostříhat, nebo tě ty tvoje vlasy budou tížit, hlavně na pleši.“

Vronskij vskutku začínal předčasně plešatět. Vesele se zasmál, až mu zasvítily zuby, narazil si čepici na lysinu, vyšel ven a nasedl do kolesky.

„Do stájí!“ řekl a už si chtěl vyndat dopisy a přečíst si je, ale pak se rozmyslil, nechtěl se rozptylovat, dokud si neprohlédne koně. Až potom!


  1. Starší ruská délková míra (cca 1 km). Pozn. red. ↩︎