VIII

Když profesor odešel, obrátil se Koznyšov k bratrovi.

„To jsem rád, žes přijel. Zdržíš se dlouho? Co hospodářství?“

Levin věděl, že staršího bratra hospodářství málo zajímá a že se ho zeptal jen z blahovůle, proto mu řekl jen o prodeji pšenice a o penězích.

Chtěl bratrovi povědět, že se hodlá oženit, a požádat ho o radu, dokonce to bylo jeho pevné rozhodnutí. Ale když ho uviděl a vy­slechl jeho rozpravu s profesorem, když potom uslyšel ten bezděčně protektorský tón, kterým se ho bratr vyptával na hospodářství (statek po matce měli společně a Levin spravoval oba podíly), cítil najednou, že jaksi nemůže před bratrem začít o své ženitbě. Tušil, že se bratr na to bude dívat jinak, než by si on přál.

„A jak to vypadá v samosprávě?“ tázal se Koznyšov, neboť se o samosprávu živě zajímal a přikládal jí velký význam.

„Ale vážně nevím…“

„Jak to? Přece jsi členem výboru?“

„Ne, už nejsem. Poděkoval jsem se,“ odvětil Konstantin Levin, „a ž nejezdím na schůze.“

„Škoda!“ prohodil Sergej Ivanovič a zachmuřil se.

Levin na svou omluvu začal vykládat, co se dělo na schůzích u nich v okrese.

„To je tak vždycky!“ přerušil ho Koznyšov. „My Rusové to jinak nedovedeme. Snad je to i naše dobrá vlastnost, tato schopnost vidět vlastní chyby, ale přeháníme, těšíme se z ironie, pro kterou nikdy nejdeme daleko. Řeknu ti jenom tolik: kdyby tytéž výsady, jako je naše zemstevní zřízení, byly poskytnuty jinému evropskému národu, Němci a Angličané by z nich vytvořili svobodu, ale my se jenom smějeme.“

„Ale co se dá dělat?“ provinile se ozval Levin. „Byl to můj poslední pokus. A snažil jsem se poctivě. Nejde to. Nedokážu to.“

„Ne že bys to nedokázal. Ale díváš se na věc nesprávně.“

„Možná,“ zkroušeně odpověděl Levin.

„Víš, co je nového? Nikolaj je zas tady.“

Nikolaj byl vlastní, starší bratr Konstantina Levina a nevlastní bratr Sergeje Ivanoviče, ztracená existence, většinu svého majetku promrhal, pohyboval se v prapodivné špatné společnosti a rozešel se s oběma bratry.

„Co to říkáš?“ s hrůzou zvolal Levin. „Jak to víš?“

„Prokofij ho zahlédl na ulici.“

„Tady v Moskvě? Kde je? Víš to?“ Levin vstal, jako by chtěl užuž odejít.

„Neměl jsem ti to říkat.“ Sergej Ivanovič zavrtěl hlavou nad tím, že mladší bratr je tak rozčilen. „Zjišťoval jsem si, kde bydlí, a poslal jsem mu jeho směnku na Trubina, kterou jsem zaplatil. Tohle mi odpověděl.“

Sergej Ivanovič vytáhl psaníčko, které leželo pod těžítkem, a podal je bratrovi.

Levin si přečetl, co tu bylo napsáno zvláštním, důvěrně známým písmem: „Uctivě prosím, abyste mi dali pokoje. Je to jediná věc, kterou žádám od svých draze milovaných bratří. Nikolaj Levin.“

Levin si to přečetl a se sklopenou hlavou, psaníčko v ruce, stál před Sergejem.

Zápasil sám se sebou. Byl by teď rád na nešťastného bratra zapomněl a přitom si byl vědom, že by to byla ohavnost.

„Chce mě zřejmě urazit,“ pokračoval Sergej Ivanovič, „jenže mě urazit nemůže a já bych mu z té duše rád pomohl, ale vím, že to nesmím udělat.“

„Ano, ano,“ opakoval Levin. „Chápu tvůj vztah k němu a vážím si toho. Ale půjdu k němu.“

„Jdi, chceš-li, ale neradil bych ti to,“ řekl Sergej. „Pokud jde totiž o mne, nemám obav, on tě se mnou neznesváří. Ale v tvém vlastním zájmu ti radím, abys tam raději nechodil. Není mu pomoci. Ostatně dělej, jak rozumíš.“

„Snad mu opravdu není pomoci, ale cítím, zvlášť v dané chvíli… no, ale to je něco jiného… cítím, že bych neměl klid.“

„Inu, tohle nechápu,“ pravil Sergej Ivanovič. „Chápu jen tolik,“ dodal. „Má to být cvičení v pokoře. Od té doby, co Nikolaj dospěl k takovým koncům, dívám se už jinak a shovívavěji na to, čemu se říká ničemnost… Víš, co udělal…“

„Ach to je hrozné, hrozné!“ opakoval Levin.

Chtěl se vypravit k bratrovi hned, jakmile dostal od Koznyšovova lokaje adresu, ale pak se rozmyslil a řekl si, že odloží návštěvu na večer. Aby byl duševně klidný, musel nejprve vyřídit věc, pro kterou do Moskvy přijel. Jel od bratra do úřadu k Oblonskému, poptal se na Ščerbacké a rozjel se tam, kde podle slov Stěpana Arkaďjiče mohl najít Kitty.