XXVI

Vztahy mezi Alexejem Alexandrovičem a ženou byly navenek stejné jako dříve. S tím rozdílem, že Karenin byl ještě víc zaneprázdněn než dříve. Stejně jako léta minulá odjel počátkem jara do ciziny do lázní, aby upevnil své zdraví, každoročně podlamované namáhavou zimní prací, a jako obyčejně se v červenci vrátil a se zvýšenou energií se neprodleně pustil do obvyklé práce. Jeho žena odjela jako obyčejně na letní byt, kdežto on zůstal v Petrohradě.

Od oné rozmluvy po večírku u kněžny Tverské nikdy s Annou nemluvil o svém podezření ani žárlivosti a jeho obvyklý tón, kterým jako by někoho posměšně napodoboval, se při jeho nynějším vztahu k ženě dokonale hodil. Byl k ženě o něco chladnější. Jako by s ní byl jen poněkud nespokojen, protože se vyhnula onomu prvnímu večernímu rozhovoru. V jeho vztahu k ní byl nádech rozmrzelosti, ale nic více. „Nechtěla sis se mnou vážně promluvit,“ tak asi ji v duchu oslovoval, „tím hůř pro tebe. Teď už mě budeš prosit, ale já s tebou nebudu chtít mluvit,“ říkal si v duchu jako člověk, který by se marně snažil uhasit oheň, rozzlobil by se na své marné úsilí a řekl by: „Dobře ti tak! Za to uhoříš!“

Ten člověk, rozumný a vytříbený ve věcech služebních, nechápal, jak je takový vztah k ženě nesmyslný. Nechápal, protože ho příliš děsilo, že by si měl uvědomit svou nynější situaci, a uzavřel, uzamkl a zapečetil ve svém nitru přihrádku, v které choval své city k rodině, to jest k ženě a k synovi. Kdysi pozorný otec začal koncem zimy jednat se synem zvlášť chladně a stejně posměvačně jako s ženou. „Á mladý muži!“ oslovoval ho.

Alexej Alexandrovič si myslil a říkal, že ještě nikdy neměl tolik práce v úřadě jako letos. Ale nepřiznal si, že letos si tu práci sám vynalézá, že je to jeden z prostředků, jak neotvírat přihrádku, kde ležely city k ženě a k rodině i myšlenky na ně, tím hrozivější, čím déle tam ležely. Kdyby byl někdo měl právo zeptat se Alexeje Alexandroviče, co soudí o chování své ženy, jemný, mírný Alexej Alexandrovič by nebyl odpověděl, jen by se byl na tazatele velice rozhněval. Proto se tvářil tak hrdě a přísně, kdykoli byl tázán, jak se daří ženě. Nechtěl na chování a city své ženy myslit a opravdu si o tom nic nemyslil.

Alexej Alexandrovič měl stálý letní byt v Petěrgofu a obvykle tam žila v létě i Její hraběcí Milost Lydie Ivanovna jako Annina sousedka a pravidelně se s ní stýkala. Letos hraběnka Lydie Ivanovna nechtěla v Petěrgofu bydlit, ani jednou Annu nenavštívila a naznačila Kareninovi, jak je nevhodné, že se Anna spřátelila s Betsy a s Vronským. Alexej Alexandrovič ji přísně zarazil, vyslovil myšlenku, že jeho žena je povznesena nad jakékoli podezření, a od té doby se hraběnce vyhýbal. Nechtěl vidět a ani neviděl, že ve společnosti se už na jeho ženu dívají skrz prsty, nechtěl chápat ani nechápal, proč žena zvlášť naléhá, aby se mohla přestěhovat do Carského, kde bydlila Betsy a odkud bylo blízko k ležení pluku Vronského. Nedovolil si na to myslit a také na to nemyslil; ale třebaže si to nikdy nepřiznal ani nepojal podezření, a tím méně měl důkazy, přece jen věděl nepochybně, že je podváděný manžel a byl hluboce nešťastný.

Kolikrát si Alexej Alexandrovič za osm let šťastného rodinného života říkával při pohledu na nevěrné ženy a oklamané manžely: „Jak to mohlo dojít tak daleko? Proč nerozřeší tu nemožnou situaci?“ Ale když teď pohroma padla na jeho hlavu, neuvažoval, jak situaci rozřešit, ba co víc, vůbec o ní nechtěl vědět, nechtěl o ní vědět právě proto, že byla příliš děsivá, příliš nezvyklá.

Po svém návratu z ciziny byl Alexej Alexandrovič na letním sídle dvakrát. Jednou přijel k obědu, podruhé strávil večer s hosty, ale ani jednou nezůstal přes noc, jak to obvykle dělával v minulých letech.

Toho dne, kdy se konaly dostihy, měl Alexej Alexandrovič plno práce; ale udělal si přesný rozvrh a rozhodl se, že brzo poobědvá, pak hned pojede na letní sídlo k ženě a odtamtud na dostihy, kde bude přítomen dvůr a kde by měl být také. U ženy se staví proto, že se rozhodl navštěvovat ji jednou týdně, poněvadž tak velí slušnost. Kromě toho měl ženě ten den odevzdat dle ustáleného pořádku k patnáctému peníze na domácnost.

Ovládaje své myšlení jako vždy, rozmyslil si tohle všecko, co se týkalo ženy, ale nedovolil svým myšlenkám, aby se jí zabývaly dále.

Dopoledne byl velmi zaměstnán. Minulého dne mu hraběnka Lydie Ivanovna poslala brožuru slavného cestovatele po Číně, dlícího v Petrohradě, a žádala ho v dopise, aby přijal tohoto cestovatele, muže v mnohém ohledu velmi zajímavého a užitečného. Alexej Alexandrovič nestačil brožuru přečíst večer a dočítal ji ráno. Pak se dostavily strany, začalo podávání zpráv, návštěvy, jmenování, propuštění, rozdílení odměn, penzí a služného, korespondence – zkrátka každodenní práce, jak tomu říkal Alexej Alexandrovič, práce, která zabírala tolik času. Pak přišla věc soukromá, návštěva lékaře a prokuristy. Prokurista mnoho času nezabral. Jenom Alexeji Alexandroviči odevzdal potřebné peníze a podal mu stručnou zprávu o stavu financí, který nebyl nejlepší, neboť se letos při častém cestování vydalo víc, takže vznikl schodek. Avšak lékař, věhlasný petrohradský lékař, který byl přítelem Alexeje Alexandroviče, mu zabral hodně času. Karenin ho dnes ani nečekal a byl překvapen jeho příchodem a ještě více tím, že se ho dopodrobna vyptal na jeho zdravotní stav, vyšetřil mu plíce, proklepal ho a ohmatal mu játra. Alexej Alexandrovič nevěděl, že věrná přítelkyně Lydie Ivanovna zpozorovala, že Alexej Alexandrovič na tom letos není se zdravím valně, a požádala lékaře, aby šel pacienta prohlédnout. „Udělejte to pro mne,“ řekla lékaři Její Milost.

„Udělám to pro Rusko, Milosti,“ odvětil lékař.

„Je to neocenitelný člověk!“ pravila hraběnka.

Lékař byl s Alexejem Alexandrovičem velice nespokojen. Shledal, že játra jsou značně zduřelá, trávení zhoršené, a že lázně nijak nepomohly. Předepsal pacientovi co nejvíc pohybu, co nejméně duševní námahy, a především mu zakázal jakékoli rozčilení, což bylo pro Alexeje Alexandroviče stejně nemožné, jako kdyby nesměl dýchat. Odjel a v Alexeji Alexandroviči zanechal nemilé vědomí, že je to s ním nějak špatné a nedá se to nijak napravit.

Cestou od Alexeje Alexandroviče narazil lékař u vchodu na Sljudina, kterého dobře znal. Byl to hospodářský správce Alexeje Alexandroviče. Studovali s lékařem na univerzitě, a třebaže se málo stýkali, měli k sobě vzájemnou úctu a byli zadobře, a proto by lékař nebyl nikomu upřímně svěřil svůj názor na pacienta, jen Sljudinovi.

„Jsem tak rád, že jste se na něho byl podívat,“ řekl Sljudin. „Je nějak špatný a myslím… Jak to vypadá?“

„Jak to vypadá?“ řekl lékař a mezitím kynul přes Sljudinovu hlavu svému kočímu, aby mu připravil povoz. „Takhle,“ řekl doktor. Vzal do bílých rukou prst glazé rukavičky a napjal jej. „Nenapínejte strunu a zkuste ji přetrhnout, půjde to těžko. Ale napněte ji na nejvyšší možnou míru a přitlačte na ni plnou vahou prstu. Struna praskne. A on je při své pracovní horlivosti a svědomitosti napjat na nejvyšší stupeň. Přitom je zde vedlejší tlak, a to silný,“ uzavřel doktor s obočím významně povytaženým. „Jedete na dostihy?“ dodal, když sestupoval ke kočáru. „Ano, zajisté, zabírá to mnoho času,“ odpověděl, ačkoli dobře neslyšel, co mu Sljudin říká.

Po lékaři, který zabral tolik času, přišel slavný cestovatel a Alexej Alexandrovič uplatnil brožuru právě dočtenou i své dřívější znalosti v tomto oboru, takže cestovatele ohromil hlubokými znalostmi i velkorysými osvícenými názory.

Zároveň s cestovatelem byl ohlášen gubernský maršálek šlechty, který přijel do Petrohradu a s kterým si Alexej Alexandrovič potřeboval promluvit. Po jeho odjezdu chtěl dodělat každodenní práci se správcem a ještě měl jet ve vážné, důležité věci k jisté vlivné osobnosti. Alexej Alexandrovič se vrátil až k páté hodině, to jest k obědu, poobědval se správcem a vyzval ho, aby s ním jel na letní sídlo a na dostihy.

Aniž si to uvědomoval, vyhledával teď Alexej Alexandrovič stále příležitost, aby měl při každém setkání s ženou třetí osobu jako svědka.