XIX

Chyba, jíž se Alexej Alexandrovič dopustil tím, když před setkáním s ženou nepomyslil na možnost, že její lítost bude upřímná, on jí odpustí, ale ona nezemře – tato chyba se mu za dva měsíce po návratu z Moskvy projevila v celé své síle. Ale chybu, které se dopustil, nezavinilo jen to, že nepomyslil na takovou možnost, nýbrž i skutečnost, že až do chvíle, kdy se setkal s umírající ženou, neznal sebe sama. U lůžka nemocné ženy poprvé v životě podlehl onomu zjihlému soucitu, který v něm budilo utrpení jiných lidí a za který se dřív stydíval jako za nebezpečnou slabost. A útrpnost s ní, výčitky svědomí, že si přál její smrt, a především blažící vědomí, že odpustil, to všecko způsobilo, že náhle pocítil úlevu ve vlastním utrpení, a nejen to, nabyl i duševního klidu, který dosud nepoznal. Náhle cítil, že to, co bylo zdrojem jeho utrpení, stalo se mu zdrojem duchovní radosti, co se zdálo neřešitelné, pokud odsuzoval, vyčítal a nenáviděl, bylo najednou prosté a jasné, když odpouštěl a miloval.

Odpustil ženě a litoval ji pro její utrpení a pokání. Odpustil Vronskému a litoval ho, zejména po tom, co se doslechl o jeho zoufalém činu. I syna litoval více než předtím a vyčítal si teď, že se mu příliš málo věnoval. Ale k novorozenému malému děvčátku choval jakýsi zvláštní cit, byla to nejen útrpnost, ale i něha. Zprvu se věnoval jen ze soucitu té slaboučké novorozené holčičce, která nebyla jeho dcerou a byla za matčiny nemoci zanedbávána a patrně by byla zemřela, kdyby se o ni nebyl postaral – a pak ani sám nevěděl, jak to přišlo, ale zamiloval si ji. Chodil několikrát za den do dětského pokoje a dlouho tam sedával, takže kojná a chůva, které před ním zpočátku měly trému, si na něho zvykly. Někdy se vydržel celou půlhodinu mlčky dívat na spící šafránově červenou, boubelatou svraštělou tvářičku dítěte, sledovat pohyby zamračeného čela a buclaté ručky se zaťatými prsty, a pozorovat, jak si dítě mne hřbetem ruky oči a kořen nosu. Zvlášť v takových chvílích se Alexej Alexandrovič cítil dokonale klidný a usmířený a neviděl na své situaci nic mimořádného, nic, co by se mělo změnit.

Ale jak čas ubíhal, viděl Alexej Alexandrovič stále jasněji, že mu nebude dopřáno v této situaci setrvat, třeba se mu dnes jevila tak přirozenou. Tušil, že kromě blahodárné duchovní síly, která usměrňuje jeho duši, existuje jiná, hrubá, stejně mocná, ne-li ještě mocnější síla, která řídí jeho život, a že tato síla mu neposkytne žádoucí pokorný klid. Tušil, že všichni na něho pohlížejí v tázavém údivu, že mu nerozumějí a cosi od něho očekávají. Zvlášť ostře pociťoval vratkost a nepřirozenost svého vztahu k ženě.

Když pominula přecitlivělost způsobená hrozící smrtí, začal pozorovat, že se ho Anna bojí, těžce nese jeho přítomnost a nedokáže se mu podívat přímo do očí. Jako by mu chtěla cosi říci a neodvážila se; jako by rovněž tušila, že tento jejich vzájemný poměr nemůže dlouho trvat, a proto od něho cosi očekávala.

Koncem února se Annina novorozená dcera, taktéž jménem Anna, roznemohla. Alexej Alexandrovič se stavil ráno v dětském pokoji, nařídil, aby se poslalo pro lékaře, a pak odjel na ministerstvo. Po práci se vrátil kolem čtvrté hodiny domů. V předpokoji uviděl švarného premovaného lokaje v medvědí pelerínce, který držel bílý dámský plášť z americké kožešiny.

„Kdo je tu?“ zeptal se Alexej Alexandrovič.

„Paní kněžna Jelizaveta Fjodorovna Tverská,“ odpověděl lokaj a Alexejovi Alexandroviči se zdálo, že se při tom usmívá.

Po celý ten krušný čas Karenin pozoroval, že jeho známí ze společnosti, zvláště ženy, jeví zvýšený zájem o něho i jeho manželku. Pozoroval na všech těch známých jakousi stěží potlačovanou radost, stejnou radost, jakou viděl na očích advokátovi a teď zas lokajovi. Všichni byli jako u vytržení, jako by chystali nějakou svatbu. Kdykoli se s ním potkali, ptali se s těžce potlačovanou radostí na jeho zdraví.

Přítomnost kněžny Tverské byla Alexejovi Alexandroviči nemilá jednak pro vzpomínky s ní související, jednak ji vůbec neměl v lásce. Šel rovnou do dětského pokoje. V prvním dětském pokoji byl Serjoža. Skoro ležel na stole, cosi kreslil a vesele žvatlal. Anglická vychovatelka, která za Anniny nemoci vystřídala Francouzku, seděla se svým háčkováním vedle chlapce. Teď rychle vstala, uklonila se a dloubla Serjožu.

Alexej Alexandrovič pohladil syna po hlavě, odpověděl vychovatelce na otázku po ženině zdraví a zeptal se, co lékař říkal dítěti.

„Lékař říkal, že to není nic vážného, a předepsal koupele, milostpane.“

„Ale ona má pořád bolení,“ pravil Alexej Alexandrovič. Poslouchal, jak dítě ve vedlejším pokoji křičí.

„Myslím, že kojná není dobrá,“ osmělila se Angličanka.

„Proč myslíte?“ Alexej Alexandrovič se zarazil.

„Takhle to bylo u hraběnky Paulové, milostpane. Dítě léčili a pak se přišlo na to, že má prostě hlad. Kojná neměla dost mléka, milostpane.“

Alexej Alexandrovič se zamyslil, chvilku stál a pak vešel do dalších dveří. Děvčátko odvracelo hlavičku, kroutilo se kojné v náručí a nechtělo ani plný prs, ani nechtělo ztichnout přes všecko chlácholení kojné a chůvy, které se nad ním skláněly.

„Pořád to není lepší?“ zeptal se Alexej Alexandrovič.

„Slečinka je moc neklidná,“ šeptem odpověděla chůva.

„Miss Edwardová říká, že snad kojná nemá mléko.“

„Taky si myslím, Alexeji Alexandroviči.“

„Ale proč to neřeknete?“

„A komu to mám říct? Anna Arkaďjevna pořád stůně,“ mrzutě zabručela chůva.

Chůva byla starou služebnicí v domě. A v jejích prostých slovech viděl Alexej Alexandrovič narážku na své postavení.

Dítě křičelo ještě hlasitěji, až se zalykalo a chroptělo. Chůva mávla rukou, šla k děcku, vzala je kojné z náručí a nosila je po pokoji, aby je uspala.

„Musíme požádat lékaře, aby kojnou prohlédl,“ řekl Alexej Alexandrovič.

Zdravě vyhlížející, nafintěná kojná se polekala, že bude propuštěna. Bručela si něco pod nos a zapínajíc si velký prs, pohrdavě se usmála, jak někdo může pochybovat, že by měla dost mléka. I v tomto úsměvu shledal Alexej Alexandrovič výsměch svému postavení.

„Chudinka děcko!“ řekla chůva konejšící dítě a dál je nosila po pokoji.

Alexej Alexandrovič se posadil na židli a s trpitelským smutným výrazem se díval na chůvu, chodící sem a tam.

Když dítě konečně ztichlo, když je uložili do hluboké postýlky a chůva mu narovnala polštář a odešla od něho, Alexej Alexandrovič vstal a s námahou, po špičkách k němu přistoupil. Chvíli se mlčky a stále tak smutně díval na dítě. Ale vtom se mu ve tváři objevil úsměv, který mu zahýbal vlasy a zvlnil pokožku na čele, a Alexej Alexandrovič zase tak tiše vyšel z pokoje.

V jídelně zazvonil a nařídil sluhovi, aby se zase poslalo pro lékaře. Mrzel se na ženu, že se nestará o to rozkošné dítě, a ve své rozmrzelosti neměl chuť jít za ní a také by se nerad setkal s kněžnou Betsy. Ale žena by se mohla podivit, proč se u ní nestavil jako jindy, proto se přemohl a zamířil do ložnice. Když se blížil po měkkém koberci ke dveřím, mimoděk zaslechl rozhovor, který slyšet nechtěl.

„Kdyby neměl odjet, chápala bych váš odmítavý postoj a jeho také. Ale váš muž musí být nad to povznesen,“ pravila Betsy.

„Nedělám to kvůli muži, ale kvůli sobě. Nemluvte tak!“ rozčileně odpovídala Anna.

„Ano, ale není možné, abyste se nechtěla rozloučit s člověkem, který se chtěl kvůli vám zastřelit…“

„Právě proto nechci.“

Alexej Alexandrovič se s polekaným a provinilým výrazem zarazil a chtěl se nenápadně vzdálit. Ale uvážil, že by to bylo nedůstojné, znova se obrátil, zakašlal a ubíral se k ložnici. Hlasy zmlkly a on vstoupil.

Anna v šedém županu seděla na pohovce. Husté, na ježka ostříhané černé vlasy jí trčely na kulaté hlavě. Jako vždy, když spatřila muže, z její tváře náhle zmizela živost; svěsila hlavu a nepokojně se ohlédla po Betsy. Betsy, oblečená podle nejnovější módy, v kloboučku, který se jí vznášel kdesi nad hlavou jako stínítko na lampě, v šedomodrých šatech s nápadnými šikmými pruhy na živůtku z jedné strany a na sukni ze strany druhé, seděla vedle Anny, držela vysokou plochou postavu hezky zpříma, jen hlavu trochu nachýlila a přivítala Karenina škodolibým úsměvem.

„Ach!“ řekla v líčeném údivu. „Jsem velice ráda, že jste doma. Nikde se neukážete a už jsem vás neviděla, co se Anna rozstonala. Všecko jsem slyšela… jak jste starostlivý. Ano, jste úžasný manžel!“ pravila s významným laskavým pohledem, jako by mu udílela řád za ušlechtilé chování k ženě.

Karenin se chladně uklonil, políbil ženě ruku a tázal se, jak se jí daří.

„Myslím, že je to lepší,“ odpověděla, uhýbajíc před jeho pohledem.

„Ale máte nějak horečnatou barvu,“ poznamenal Karenin s důrazem na slově „horečnatou“.

„Příliš jsme se rozpovídaly,“ prohodila Betsy, „jsem si vědoma, že to ode mne bylo sobecké, a už jdu.“

Vstala. Ale Anna náhle zrudla a prudce ji uchopila za ruku.

„Ne, zůstaňte ještě, prosím. Musím vám říci… Vlastně ne, vám,“ obrátila se ke Kareninovi a ruměnec jí zaplavil šíji a čelo. „Nechci a nemohu před vámi dělat žádné tajnosti.“

Alexej Alexandrovič zalupal prsty a svěsil hlavu.

„Betsy říkala, že hrabě Vronskij se k nám chtěl přijít rozloučit před odjezdem do Taškentu.“ Nedívala se na muže a patrně spěchala, aby už všecko vyslovila, i když jí to bylo tolik zatěžko. „Řekla jsem, že ho nemohu přijmout.“

„Řekla jste, má drahá, že to bude záležet na Alexejovi Alexandroviči,“ opravila ji Betsy.

„Ale ne, nemohu ho přijmout a ani to k ničemu ne…“ Vtom se zarazila a tázavě pohlédla na muže (nedíval se na ni). „Zkrátka nechci…“

Alexej Alexandrovič přisedl k ní a chtěl ji vzít za ruku.

V prvním popudu rychle uhnula jeho zvlhlé ruce s velkými naběhlými žilami, která hledala ruku její; ale pak mu ji s patrným sebezapřením stiskla.

„Velice vám děkuji za důvěru, ale…,“ řekl a pln rozpaků a nevole cítil, že věc, kterou si může snadno a jasně rozhodnout sám před sebou, nemůže posoudit před kněžnou Tverskou, jež mu byla ztělesněním hrubé síly – síly, která měla řídit jeho život před tváří společnosti a bránila mu, aby se oddal svému citu lásky a odpuštění. Zarazil se a hleděl na kněžnu Tverskou.

„Tak se mějte hezky, drahoušku,“ řekla Betsy a vstala. Políbila Annu a odešla. Alexej Alexandrovič ji vyprovázel.

„Alexeji Alexandroviči! Znám vás jako skutečně ušlechtilého člověka,“ začala Betsy. Zůstala stát v malém salónku. Ještě jednou stiskla Kareninovi ruku. „Jsem cizí osoba, ale mám ji tolik ráda a tolik si vážím vás, že se vám osměluji dát radu. Přijměte ho. Alexej Vronskij je zosobněná čest a odjíždí do Taškentu.“

„Děkuji vám, Jasnosti, za vaši účast i radu. Ale otázku, zda může, či nemůže někoho přijmout, si žena rozhodne sama.“

Prohlásil to podle zvyku důstojně, povytáhl přitom obočí a vzápětí ho napadlo, že slova mohou být jakákoli, ale jeho situace důstojnost postrádá. A viděl to z potlačovaného, zlého a škodolibého úsměvu, s kterým na něho Betsy pohlédla, když tu větu pronesl.