XXIII
Vronskij přetančil s Kitty několik kol valčíku. Po valčíku šla k matce, a sotva prohodila několik slov s Nordstonovou, už pro ni přišel Vronskij na první čtverylku. Při čtverylce nebylo řečeno nic významného, mluvilo se nesouvisle o manželích Korsunských, jež Vronskij velmi poutavě líčil jako roztomilé čtyřicetileté děti, mluvilo se o příštím veřejném divadelním představení, a jen jednou ji za řeči ťal do živého, když se zeptal, zdaje tu Levin, a dodal, že se mu velice líbil. Ale Kitty si od čtverylky ani víc neslibovala. Se zatajeným dechem čekala na mazurku. Zdálo se jí, že při mazurce se musí vše rozhodnout. To, že ji při čtverylce nepožádal o mazurku, ji neznepokojovalo. Byla přesvědčena, že mazurku tančí s ním stejně jako na všech předchozích plesech, a odřekla pěti tanečníkům tvrdíc, že je zadána. Celý ples až do poslední čtverylky byl pro Kitty čarovným snem radostných barev, zvuků a pohybů. Netančila jen, když se cítila příliš unavena a chtěla si odpočinout. Ale když tančila poslední čtverylku s jedním z nudných mládenců, kterého nemohla odmítnout, náhodou se octla vis-à-vis Vronskému a Anně. Nesetkala se s Annou od svého příchodu na ples a teď ji náhle opět spatřila v podobě zcela nové a nečekané. Postřehla u ní známky vzrušení úspěchem, rys, který sama tak dobře znala. Viděla, že Anna je zpita vínem nadšeného obdivu, jejž vzbuzuje. Znala ten pocit, znala jeho příznaky a viděla je na Anně – viděla chvějivý, planoucí jas v očích i úsměv štěstí a vzrušení, v kterém se jí bezděčně vlnily rty, viděla i výraznou grácii, přesnost a lehkost pohybů.
Kdo? Takto se v duchu tázala. Všichni, či jeden? Ani nepomohla ztrápenému mladíkovi, s kterým tančila, navázat rozhovor, jehož nit ztratil a nemohl najít, navenek se podřizovala hlasitým, veselým povelům Korsunského, řadícího tanečníky do grand rond1 a zase do chaîne2, a jen pozorovala a srdce se jí svíralo stále víc. Ne, tu ženu neopojilo nadšení davu, ale obdiv jediného muže. A ten jediný? Je to snad on? Pokaždé, když mluvil s Annou, radostněji zajiskřilo v očích a blažený úsměv jí zvlnil rudé rty. Patrně se přemáhala, aby na sobě nedala znát radost, ale přesto se jí zračila ve tváři. Ale co on? Kitty se na něho podívala a zhrozila se. To, co tak jasně viděla v zrcadle Annina obličeje, zpozorovala i na něm. Kam se poděly jeho vždy klidné, vyrovnané způsoby a bezstarostně klidný výraz? Ne, nyní pokaždé, když se obracel k Anně, schyloval trochu hlavu, jako by jí chtěl padnout k nohám, a v jeho pohledu byla jen pokora a strach. Nechci vás urazit, zdál se pokaždé mluvit jeho pohled, ale chci se zachránit, a nevím jak. V obličeji měl výraz, jaký u něho Kitty nikdy dřív nespatřila.
Hovořili o společných známých, byla to naprosto nezávazná rozmluva, ale Kitty se zdálo, že každé vyřčené slovo rozhoduje o jejich i o jejím osudu. A kupodivu, třebaže skutečně mluvili o tom, jak k smíchu je Ivan Ivanovič se svou franštinou a že si Jelecká mohla najít lepší partii, měla pro ně ta slova zvláštní význam a cítili to stejně jako Kitty. Celý ples, celý svět se v Kittině duši obestřel mlhou. Jen škola přísné výchovy, kterou prošla, jí dodávala mysli a přiměla ji, aby činila, co se od ní žádalo, to jest aby tančila, odpovídala na otázky, hovořila, dokonce aby se usmívala. Ale než začala mazurka, když už rozestavovali židle a některé páry se ubíraly z malých sálů do sálu velkého, jeden okamžik padlo na Kitty zoufalství a hrůza. Odmítla pět tanečníků a teď neměla s kým tančit mazurku. Ani nemohla doufat, že by ji někdo vyzval, právě proto, že měla příliš velké společenské úspěchy a nikomu by ani na mysl nepřišlo, že by dosud nebyla zadána. Měla by říci matce, že se necítí dobře, a odjet domů, ale k tomu neměla dost sil. Byla zdrcená.
Šla co nejdál do malého salónku a klesla do křesla. Vzdušná sukně se zvedla kolem útlé postavy jako obláček; obnažená, štíhlá, něžná dívčí ruka, bezmocně svěšená, utonula v záhybech růžové tuniky; v druhé držela Kitty vějíř a rychlými, prudkými pohyby si jím ovívala rozpálenou tvář. Byla jako motýlek, který usedl na stéblo a užuž chce rozepnout duhová křídla a zase vzlétnout, ale přitom jí strašlivé zoufalství svíralo srdce.
Snad se mýlí, snad se nic nestalo?
A opět vzpomínala na vše, co viděla.
„Kitty, co to má znamenat?“ ozvala se hraběnka Nordstonová, která neslyšně došla po koberci až k ní. „Nechápu.“
Kitty škubla dolním rtem. Rychle vstala.
„Kitty, ty netančíš mazurku?“
„Ne, ne,“ řekla Kitty a hlas se jí třásl v pláči.
„On ji přede mnou požádal o mazurku,“ řekla Nordstonová. Dobře věděla, že Kitty pochopí, kdo je on a ona. „Řekla: copak netančíte s princeznou Ščerbackou?“
„Ach, mně je to jedno!“ odpověděla Kitty.
Nikdo než ona sama nechápal, co se jí přihodilo, nikdo nevěděl, že včera odmítla člověka, kterého možná měla ráda, a že ho odmítla proto, že věřila v jiného.
Hraběnka Nordstonová vyhledala Korsunského, s kterým tančila mazurku, a kázala mu, aby šel pro Kitty.
Kitty tančila v prvním páru a naštěstí nemusela mluvit, protože Korsunskij neustále pobíhal po celém sále a udílel pokyny. Vronskij a Anna seděli takřka naproti ní. Viděla je svým bystrým zrakem, viděla je i zblízka, kdykoli se setkali při tanci, a čím déle je pozorovala, tím nabývala větší jistoty, že její neštěstí je dovršeno. Viděla, že se oba v tom nabitém sále cítí sami. A v tváři Vronského, vždy tak pevné a sebevědomé, viděla výraz rozpaků a pokory, jako se tváří chytrý pes, když se proviní.
Anna se usmívala a úsměv přecházel na něho. Upadla v zamyšlení a Vronskij zvážněl. Jakási nadpřirozená síla přitahovala Kittiny zraky k Anninu obličeji. Anna byla rozkošná ve svých jednoduchých černých šatech, rozkošné byly její oblé paže s náramky, rozkošná byla pružná šíje se šňůrou perel, kadeřavé vlasy zcuchaného účesu, svižně graciézní pohyby malých nohou a rukou, rozkošná byla i ta spanilá tvář ve svém oživení; ale v jejím rozkošném půvabu bylo cosi děsivého a krutého.
Kitty ji pozorovala ještě s větším zalíbením než předtím a stále víc a více trpěla. Cítila, jak je zdeptána a její tvář to prozrazovala. Když se s ní Vronskij setkal při mazurce, ani ji hned nepoznal, tolik se změnila.
„Nádherný ples!“ řekl jí, aby vůbec něco řekl.
„Ano,“ odvětila.
Když Anna uprostřed mazurky opakovala složitou figuru, nově vynalezenou Korsunským, stoupla si doprostřed kruhu, pobídla dva pány a vyzvala jednu dámu a Kitty. Kitty se k ní blížila s ustrašeným pohledem. Anna se na ni podívala přimhouřenýma očima, stiskla jí ruku a usmála se. Ale když zpozorovala, že ta odpověděla na úsměv jen výrazem zoufalství a úžasu, otočila se k ní zády a dala se vesele do řeči s druhou dámou.
Ano, má v sobě něco cizího, ďábelského a rozkošného, řekla si Kitty.
Anna nechtěla zůstat na večeři, ale hostitel ji začal přemlouvat.
„Prosím pěkně, Anno Arkaďjevno,“ domlouval jí Korsunskij a vsunul si její obnaženou paži pod rukáv fraku. „Kdybyste věděla, jaký mám nápad pro kotilión! Un bijou3!“
A zvolna kráčel kupředu, chtěl ji odvést. Pán domu se souhlasně usmíval.
„Ne, nezůstanu,“ usmála se Anna. A přestože se usmála, Korsunskij a hostitel poznali z jejího rozhodného tónu, že nezůstane.
„Ne, beztak jsem v Moskvě tančila na jediném vašem plese víc než v Petrohradě za celou sezónu,“ řekla Anna, ohlížejíc se po Vronském, který stál vedle ní. „Musím si odpočinout před cestou.“
„Určitě jedete už zítra?“ zeptal se Vronskij.
„Asi ano,“ odpověděla Anna jako překvapená smělou otázkou. Avšak nezadržitelný chvějící záblesk očí a úsměvu ho sežehl, když to říkala.
Anna Arkaďjevna na večeři nezůstala a odjela.