XV

Sluky obvykle táhly opodál nad řekou v nízkém osikovém lese. Když tam dojeli, Levin vystoupil a zavedl Oblonského do cípu mechovité, bahnité paseky, z které už sešel sníh. Sám se vrátil na druhý konec k dvěma srostlým břízám, opřel pušku o vidlici suché dolní větve, svlékl si kabát a vyzkoušel si, zda může volně pohybovat rukama.

Šedivá stará Laska, která jim byla v patách, si ostražitě sedla proti němu a našpicovala slechy. Slunce klesalo za vysoký les a břízky, roztroušené mezi osikami, se v záři večerních červánků ostře rýsovaly svými převislými větvemi a nalitými pupenci, které se měly užuž rozpuknout.

Z hustého lesa, kde ještě ležel sníh, sotva slyšitelně tekly klikaté, úzké praménky vody. Drobné ptactvo švitořilo a občas některé ptáče přelétlo ze stromu na strom.

V okamžicích naprostého ticha bylo slyšet šelest loňského listí, které se zachvívalo rozmrzající půdou a rašícími travinami.

„Ejhle! Člověk slyší a vidí, jak roste tráva!“ řekl si Levin, když zahlédl, jak se pohnul mokrý osikový list břidlicové barvy vedle jehličky mladé trávy. Stál, naslouchal a díval se dolů, na vlhkou mechovitou půdu, na větřící Lasku, na moře holých lesních vrcholků, které se před ním prostíralo pod kopcem, hleděl na tmavnoucí oblohu, posetou bílými proužky oblaků. Vysoko nad vzdáleným lesem přelétl jestřáb zvolna mávající křídly; jiný zrovna tak prolétl stejným směrem a zmizel. Ptáci v houštině švitořili stále hlasitěji a horlivěji. Poblíž zahoukal výr, Laska se zachvěla, opatrně postoupila o několik kroků a s hlavou na stranu poslouchala. Za řekou se ozvala kukačka. Dvakrát zakukala obyčejným hlasem, ale pak zachrčela, začala mít naspěch a už byla v koncích.

„Vida! Už tu máme kukačku!“ řekl Oblonskij, který vystoupil z křoví.

„Ano, slyším,“ odpověděl Levin. Nerad porušoval lesní ticho svým hlasem, který teď byl jemu samému nepříjemný. „Teď už se brzo dočkáme.“

Postava Stěpana Arkaďjiče opět zmizela za křovím a Levin viděl jen jasný plamínek sirky, vzápětí vystřídaný rudým uhlíkem cigarety a modrým kouřem.

Cvak! Cvak! Cvakly kohoutky, jak je Stěpan Arkaďjič natahoval.

„Kdopak to křičí?“ upozorňoval Levina na táhlé vřeštění. Bylo to, jako když dovádivé hříbě řehtá tenkým hláskem.

„Ale, to nevíš? To je zajíc, samec. Ale už buď zticha! Slyšíš, už letí!“ skoro vykřikl Levin a natáhl kohoutky.

V dálce se ozval slabý hvizd a přesně do obvyklého taktu, lovci tak známého, zaznělo po dvou vteřinách druhé a třetí hvízdnutí a po třetím už bylo slyšet chrčení.

Levin se podíval doprava, doleva a už se před ním na špinavě modré obloze, nad osikami, nad něžnými splývavými výhony osikových vrcholků objevil letící pernatec. Letěl rovnou k němu, chrčivé zvuky, jako když se trhá tuhá tkanina, se blížily a ozvaly se mu přímo nad uchem. Bylo už vidět dlouhý píchák a krk a ve chvíli, kdy Levin zalícil, šlehl za křovím, kde stál Oblonskij, rudý blesk. Pták se spustil dolů jako střela a opět se vznesl. Opět šlehl blesk a třeskla rána. Pták zatřepetal křídly, jako by se snažil udržet ve vzduchu, až strnul, na okamžik zůstal bez hnutí a pak těžce dopadl na bahnitou půdu.

„Snad nešla vedle?“ zvolal Stěpan Arkaďjič, kterého nebylo pro kouř vidět.

„Tamhle je!“ řekl Levin a ukázal na Lasku, která nastražila jeden slech, a vrtíc konečkem vztyčeného huňatého prutu, pomalu, jako by si chtěla prodloužit celý požitek a jako by se usmívala, aportovala pánovi úlovek. „No, jsem rád, že se ti povedlo,“ řekl Levin, ale přitom ho jímala závist, že sluku se nepodařilo střelit jemu.

„Z pravé hlavně šla vedle, to je ostuda,“ ozval se Stěpan Arkaďjič a nabíjel si pušku. „Psst… Zase letí.“

Vskutku se ozvalo pronikavé pískání, rychle jedno za druhým. Dvě hravé sluky, které se honily a nekvokaly, jenom pískaly, přiletěly rovnou nad hlavy našich lovců. Ozvaly se čtyři výstřely, sluky se prudce obrátily jako vlaštovky a zmizely z dohledu.

Lov byl znamenitý. Oblonskij sestřelil ještě dva kusy a Levin dva, z nichž jeden nenašel. Už se stmívalo. Jasná stříbřitá Venuše nízko na západě už svítila a něžně se třpytila za břízkami, a vysoko na východě už blikal svými rudými světly ponurý Arcturus. Levin lovil zrakem hvězdy Velkého vozu, který měl nad hlavou, a zase je ztrácel. Sluky už nelétaly. Avšak Levin si řekl, že ještě počkají, až Venuše, viditelná pod březovou větví, vystoupí nad ni a až bude všude jasně vidět hvězdy Velkého vozu. Venuše už vystoupila nad větev, celý Velký vůz s ojem už bylo vidět na temně modré obloze, ale Levin pořád ještě čekal.

„Neměli bychom už jít?“ řekl Stěpan Arkaďjič.

V lese už bylo ticho, ani ptáče se nepohnulo.

„Ještě počkáme,“ řekl Levin.

„Jak chceš.“ Stáli teď asi patnáct kroků od sebe.

„Stivo!“ náhle, znenadání pravil Levin. „Pročpak mi neřekneš, jestli se tvoje švagrová vdala anebo kdy se bude vdávat?“

Levin si připadal tak jistý a klidný, že žádná odpověď, jak myslil, by ho nemohla rozrušit. Ale vůbec se nenadál toho, co mu Stěpan Arkaďjič odpověděl.

„Ani nepomýšlela, ani nepomýšlí na vdavky, ale je vážně nemocná a doktoři ji poslali do ciziny. Skoro se obávají o její život.“

„Co to říkáš?“ zvolal Levin. „Vážně nemocná? Co je jí? Jak se…“

Ve chvíli, kdy takto rozmlouvali, zastříhala Laska slechy, dívala se nahoru k obloze a káravě na ně.

Teď se zrovna potřebují bavit, myslila si nejspíš. A tamhle letí sluka… Už je tady, však to povídám. Ještě ji propasou…

Ale v tom okamžení najednou oba zaslechli pronikavý hvizd, který je zrovna švihl přes ucho, oba se najednou chopili pušek, šlehly dva blesky a dvě rány třeskly v jediném okamžení. Sluka ve výši rázem složila křídla a padla do houští, až se pod ní prohnuly tenké větve.

„Výborně! Ta bude společná!“ zvolal Levin a běžel s Laskou do houští hledat sluku. Ach ano, copak to bylo za nepříjemnou věc? Už ví, Kitty stůně… Jakáž pomoc, je mu jí líto…

„Á našla jsi! Hodná,“ řekl, vzal Lasce z huby teplou sluku a uložil ji do brašny, skoro plné. „Mám, Stivo!“ zavolal.