XXIII

V pondělí bylo pravidelné zasedání komise z 2. června. Karenin vešel do zasedací síně, pozdravil členy a předsedu jako obvykle, usedl na své místo a položil ruku na připravené listiny, které měl před sebou. Mezi listinami byly údaje, které potřeboval, i náčrt prohlášení, jež hodlal učinit. Údaje vlastně ani nepotřeboval. Všecko si pamatoval a nepokládal za nutné opakovat si v duchu, co má říci. Věděl: až nastane pravá chvíle a až před sebou uvidí tvář svého odpůrce, marně usilujícího o lhostejný výraz, vyplyne jeho projev sám sebou lépe, než by si jej teď dokázal připravit. Cítil, že obsah jeho řeči je tak závažný, že každé slovo bude významné. Ale když poslouchal obvyklý referát, tvářil se naprosto nevinně a krotce. Při pohledu na jeho bílé ruce s naběhlými žílami, tak něžně ohmatávající dlouhými prsty oba okraje bílého listu papíru, který měl před sebou, při pohledu na jeho unaveně schýlenou hlavu by nikoho nenapadlo, že se teď z jeho úst pořinou slova, která způsobí strašnou bouři, až budou členové křičet jeden přes druhého a předseda bude všechny volat k pořádku. Když referát skončil, Alexej Alexandrovič svým tichým vysokým hlasem oznámil, že by rád přednesl svůj názor na otázku národnostních menšin. Všechna pozornost se obrátila k němu. Alexej Alexandrovič si odkašlal. O svého soupeře ani pohledem nezavadil, ale vybral si, jak to činil při každém projevu, první osobu sedící před ním, malého tichého stařečka, který v komisi nikdy neměl vlastní mínění. Alexej Alexandrovič začal vykládat své názory. Když došel k základnímu, organickému zákonu, soupeř vyskočil a začal odporovat. Stremov, taktéž člen komise a také zasažený na nejcitlivějším místě, se začal ospravedlňovat, takže to bylo bouřlivé zasedání. Avšak Alexej Alexandrovič zvítězil a jeho návrh byl schválen. Byly jmenovány tři nové komise a druhý den se v jistých petrohradských kruzích nemluvilo o ničem jiném než o tomto zasedání. Karenin měl dokonce větší úspěch, než očekával.

Když se Alexej Alexandrovič nazítří v úterý ráno vzbudil, s potěšením si vzpomněl na včerejší vítězství a neubránil se úsměvu, třebaže chtěl vypadat lhostejně, když se mu chtěl přednosta zalichotit a sděloval mu, co všecko se povídá o posledním zasedání komise.

Při jednání s přednostou Alexej Alexandrovič docela zapomněl, že je dnes úterý, den, kdy se měla na jeho pokyn vrátit Anna Arkaďjevna, a proto byl udiven a nemile překvapen, když mu sluha ohlásil její příjezd.

Anna přijela do Petrohradu časně ráno. Protože poslala telegram, přijel pro ni kočár, a Alexej Alexandrovič tedy mohl o jejím příjezdu vědět. Ale když přijela, nešel ji přivítat. Bylo jí řečeno, že ještě dlí ve svém pokoji a má jednání s přednostou kanceláře. Vzkázala muži, že přijela, šla do svého budoáru a rozbalovala zavazadla očekávajíc, že k ní přijde. Ale uběhla hodina, a pořád nešel. Pod záminkou, že chce něco zařídit, šla do jídelny a mluvila schválně hlasitě, doufajíc, že sem přijde. Ale neukázal se, ačkoli slyšela, jak došel ke dveřím pracovny, když vyprovázel přednostu. Věděla, že podle svého zvyku brzo odejde do úřadu, a byla by se s ním ráda setkala ještě předtím, aby už měla jistotu, jak to s nimi vypadá.

Přešla sál a rázně zamířila k němu. Když vstoupila k němu do pracovny, měl už na sobě uniformu, jako když je na odchodu. Seděl opřen lokty o stolek a zasmušile zíral před sebe. Uviděla ho dřív nežli on ji a pochopila, že přemýšlí o ní.

Jakmile ji spatřil, chtěl vstát, ale rozmyslil se, pak se prudce začervenal, což Anna u něho ještě nikdy neviděla, rychle vstal a šel jí naproti, ale nedíval se jí do očí, nýbrž výš, na čelo a na účes. Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a vybídl ji, aby usedla.

„Jsem velmi rád, že jste přijela.“ Sedl si vedle ní a patrně chtěl něco říci, ale hlas se mu zadrhl. Několikrát chtěl začít a pokaždé se zarazil. Přestože se Anna na setkání duševně připravovala, nutila se k pohrdání a chtěla ho obviňovat, nevěděla teď, co by mu řekla, a bylo jí ho líto. Proto mlčení trvalo dosti dlouho. „Serjoža je zdráv?“ řekl, a aniž počkal na odpověď, dodal: „Dnes nebudu obědvat doma a teď už musím jet.“

„Chtěla jsem jet do Moskvy.“

„Ne, udělala jste velice dobře, že jste přijela,“ pravil a opět se odmlčel.

Když viděla, že muž není s to promluvit, začala sama.

„Alexeji Alexandroviči,“ řekla, podívala se na něho a nesklopila oči před jeho zrakem, upřeným na její účes, „jsem hříšná a špatná žena, ale jsem stejná, jako jsem byla, jak jsem vám to řekla tenkrát, a přijela jsem vám říci, že nemohu nic změnit.“

„Na to jsem se vás netázal,“ řekl a náhle jí rozhodně a nenávistně pohlédl přímo do očí, „to jsem stejně očekával.“ V hněvu měl zřejmě opět v moci všechny své schopnosti. „Ale jak jsem vám tehdy řekl a napsal,“ pokračoval řezavým vysokým hlasem, „opakuji i nyní, že není mou povinností to vědět. Ignoruji to. Všechny ženy nejsou tak hodné jako vy, aby měly tolik naspěch a honem honem sdělovaly svým manželům tak příjemnou zprávu.“ Zvlášť zdůraznil slovo „příjemnou“. „Ignoruji to, dokud se o tom neví ve společnosti, dokud nebylo pošpiněno mé jméno. A proto vás pouze upozorňuji, že naše vztahy musí zůstat stejné jako dřív, a jen v případě, že byste se kompromitovala, byl bych nucen sáhnout k jistým opatřením, abych obhájil svou čest.“

„Ale naše vztahy nemohou být takové jako dřív,“ bázlivě začala Anna, ustrašeně na něho hledíc.

Když opět spatřila ta klidná gesta a uslyšela ten pronikavý, dětský, výsměšný hlas, odpor k němu potlačil dřívější soucit a už se jen bála, ale chtěla si stůj co stůj udělat jasno ve své situaci.

„Nemohu být vaší ženou, když jsem…,“ začala.

Ošklivě, studeně se zasmál.

„Způsob života, který jste zvolila, patrně ovlivnil vaši chápavost. Tolik si vážím a tolik pohrdám… vážím si vaší minulosti a pohrdám vaší přítomností… že jsem byl dalek té interpretace, kterou jste přičetla mým slovům.“

Anna vzdychla a svěsila hlavu.

„Ostatně nechápu, když je někdo tak samostatný jako vy,“ horlil Alexej Alexandrovič, „když muži klidně oznamujete svou nevěru a patrně na tom nevidíte nic závadného, jak to, že považujete za něco závadného, že máte plnit své povinnosti vůči manželu jako žena.“

„Alexeji Alexandroviči! Co ode mě žádáte?“

„Žádám, abych se tu nesetkával s tím člověkem a abyste se chovala tak, aby vám ani společnost, ani služebnictvo nemohlo nic vytknout… abyste se s ním nestýkala. Domnívám se, že to není mnoho. A za to budete požívat práv řádné manželky, aniž byste konala její povinnosti. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Teď už musím jít. Nebudu obědvat doma.“

Vstal a zamířil ke dveřím. Anna vstala také. Mlčky se uklonil a pustil ji napřed.