XXXIII

Karenin se vrátil z ministerstva ve čtyři hodiny, ale jak se stávalo často, nedostal se k tomu, aby se u ní zastavil. Šel do pracovny přijmout čekající žadatele a podepsat některé listiny, které mu předložil správce. K obědu (u Kareninů vždy obědvaly zhruba tři osoby) přišli: stará sestřenice Alexeje Alexandroviče, ředitel departementu s chotí a mladý muž, doporučený Alexeji Alexandroviči v úřadě. Anna šla do salónu věnovat se hostům. Přesně v pět, když bronzové hodiny à la Petr I. odbíjely pátý úder, přišel Alexej Alexandrovič ve fraku s dvěma hvězdičkami a s bílým nákrčníkem, jelikož měl odjet hned po obědě. Každá minuta v životě Alexeje Alexandroviče byla nějak vyplněna a rozvržena. A aby každý den zastal vše, co měl vykonat, zachovával co nejúzkostlivější přesnost. „Nespěchat a nelenošit,“ bylo jeho heslem. Vešel do sálu, se všemi se pozdravil a kvapně usedl, usmívaje se na ženu.

„Ano, je konec mému osamění. Nevěřila bys, jak trapné (zdůraznil slovo trapné) je obědvat sám.“

Při obědě pohovořil s ženou o tom, co se děje v Moskvě, s posměšným úsměvem se ptal na Stěpana Arkaďjeviče. Ale většinou se rozprávělo jen tak, o petrohradských úředních a veřejných věcech. Po obědě strávil půl hodiny mezi hosty, zase s úsměvem stiskl ženě ruku, odešel a jel do rady. Anna tentokrát nešla ani k Betsy Tverské, která se dověděla o jejím příjezdu a zvala ji na večer, ani do divadla, kde dnes měla abonentní lóži. Nešla nikam především proto, že šaty, s kterými počítala, neměla hotové. Vůbec, když se po odchodu hostí probírala svou garderobou, byla velice rozmrzelá. Celkem vzato se uměla šatit nepříliš nákladně a před odjezdem do Moskvy dala k švadleně troje šaty, aby je přešila. Měly být přešité tak, aby byly k nepoznání, a měly být hotové už před třemi dny. Vyšlo najevo, že dvoje šaty nejsou hotové vůbec, kdežto třetí nejsou přešité tak, jak Anna chtěla. Švadlena se přišla omluvit tvrdíc, že takhle to bude lepší, a Anna se tak rozhorlila, že potom měla výčitky svědomí. Aby se docela uklidnila, šla do dětského pokoje a strávila celý večer se synem, sama ho uložila spát, udělala mu křížek a přikryla ho. Byla ráda, že nikam nešla a tak hezky strávila večer. Bylo jí tak dobře a byla tak klidná, tak jasně viděla, že vše, co se jí ve vlaku zdálo tolik významné, je pouze jedna z nicotných příhod ve společenském životě a že se nemá před nikým ani před sebou zač stydět. Sedla si s anglickým románem ke krbu a čekala na muže. Přesně o půl desáté se ozvalo zvonění a muž vstoupil do pokoje.

„Konečně!“ řekla, podávajíc mu ruku.

Políbil jí ruku a přisedl si k ní.

„Celkem vidím, že se ti výlet vydařil,“ řekl jí.

„Ano, velmi,“ odpověděla a vyprávěla mu všecko od začátku: jak cestovala s Vronskou, jak přijela, co se přihodilo na dráze. Potom vyprávěla, jak zprvu měla soucit s bratrem a pak s Dolly.

„Nemyslím, že bychom měli takového člověka omlouvat, i když je to tvůj bratr,“ pravil Alexej Alexandrovič přísně.

Anna se usmála. Pochopila, že to řekl schválně, aby dokázal, že ani příbuzenský vztah mu nemůže zabránit, aby upřímně vyslovil svůj názor. Znala tuto mužovu vlastnost a líbilo se jí to.

„Jsem rád, že všecko dobře dopadlo a že už jsi doma,“ pokračoval. „A co tam říkají novému nařízení, které jsem prosadil v radě?“

Anna nic neslyšela o tom nařízení a zastyděla se, že mohla tak lehce zapomenout na něco, co pro něho bylo tak důležité.

„Tady to naopak natropilo hodně hluku,“ řekl se samolibým úsměvem.

Viděla, že Alexej Alexandrovič jí chce o té věci sdělit cosi pro něho potěšitelného a přiměla ho otázkami k vyprávění. Stále s tím samolibým úsměvem jí vyprávěl, jaké ovace mu byly uspořádány, když nařízení bylo schváleno.

„Měl jsem velikou, velikou radost. Je to důkaz, že už se u nás konečně začíná uplatňovat rozumný a pevný názor na tu věc.“

Alexej Alexandrovič dopil svou druhou sklenici čaje se smetanou a s chlebem, načež vstal a zamířil do své pracovny.

„Ale tys nikde nebyla. Jistě ses nudila?“ řekl.

„Ani trochu,“ odpověděla, vstala a šla ho vyprovodit přes sál do pracovny. „Co teď čteš?“ zeptala se.

„Duc de Lilie, Poésie des enfers.¹ Pozoruhodná kniha.“

Anna se usmála, jako se usmíváme slabůstkám milovaných lidí, zavěsila se do něho a doprovodila ho až ke dveřím pracovny. Znala jeho zvyk večer číst, zvyk, který se mu stal nezbytností. Věděla, že při všech úředních povinnostech, které mu zabíraly skoro všechen čas, pokládá za svou povinnost sledovat všechny výboje v duchovní sféře. Věděla také, že ho opravdu zajímají knihy politické, filozofické a bohoslovecké, že umění je mu při jeho založení docela cizí, že ale přesto, či právě proto si nedá ujít nic, co v té oblasti budí rozruch, a má za svou povinnost všecko si přečíst. Věděla, že v politice, filozofii a bohosloví Alexej Alexandrovič pochybuje nebo tápe; ale v otázkách umění, poezie a zejména hudby, které naprosto nerozumí, má zcela určité a pevné názory. Rád mluvil o Shakespearovi, Raffaelovi, Beethovenovi, o významu nových básnických a hudebních škol, které měl všecky roztříděny velmi přesně a důsledně.

„Tak se měj hezky,“ řekla u dveří pracovny, kde už měl připravené stínítko na svíci a karafu s vodou u křesla. „A já napíšu do Moskvy.“

Stiskl jí ruku a opět ji políbil.

Přece je to dobrý člověk, poctivý, hodný a vynikající ve svém oboru, říkala si Anna, když se vrátila do svého pokoje, jako by ho hájila před někým, kdo ho osočoval a tvrdil, že ho nelze milovat. Ale proč mu tak divně odstávají uši? Nebo se dal ostříhat?

Přesně ve dvanáct, když Anna ještě seděla u psacího stolu a končila dopis Dolly, ozvaly se odměřené kroky nohou v trepkách, a Alexej Alexandrovič, umytý a učesaný, knihu pod paží, přistoupil k ní.

„Abychom už šli spát,“ řekl se zvláštním úsměvem a zamířil do ložnice.

„Jakým právem se na něho tak díval?“ pomyslila si Anna při vzpomínce, jak Vronskij pohlédl na Alexeje Alexandroviče.

Svlékla se a šla do ložnice, ale už neměla ve tváři tu živost, která jí za pobytu v Moskvě jenjen sršela z očí i úsměvu. Naopak, světélko teď bylo zhaslé nebo kdesi hluboko ukryté.