XI

Levin dopil sklenku a oba se odmlčeli.

„Ještě ti musím něco říct. Znáš Vronského?“ otázal se po chvilce Stěpan Arkaďjič.

„Ne, neznám. Proč se ptáš?“

„Ještě jednu,“ obrátil se Oblonskij ke sklepníkovi, který doléval víno a okouněl tu, když ho nejméně potřebovali.

„Proč bych měl znát Vronského?“

„Proto, že je to jeden z tvých konkurentů.“

„Co je ten Vronskij zač?“ zeptal se Levin a dětsky nadšený výraz, který Oblonskij před chvilkou se zalíbením pozoroval, byl náhle vystřídán výrazem zlostným a nepříjemným.

„Vronskij je jeden ze synů hraběte Kirilla Ivanoviče Vronského a jeden z nejlepších představitelů zlaté mládeže petrohradské. Poznal jsem ho v Tveru, když jsem tam sloužil a on tam přijel, když se verbovalo na vojnu. Strašně bohatý, hezký, velké styky, křídelní pobočník a přitom velice milý, dobrý hoch. Ba víc než prostě dobrý hoch. Jak jsem ho poznal tady, je vzdělaný i velice chytrý. Je to člověk, který to někam přivede.“

Levin se mračil a mlčel.

„Objevil se tu brzo po tobě, a nemýlím-li se, je po uši zamilován do Kitty a chápeš, že matka…“

„Promiň, ale nechápu nic,“ řekl Levin a rozdurděně se nasupil. A rázem si vzpomněl na bratra Nikolaje a uvědomil si, jak je špatný, že na něho mohl zapomenout.

„Ale počkej, počkej přece,“ s úsměvem ho chlácholil Stěpan Arkaďjič a vzal ho za ruku. „Řekl jsem ti, co vím, a opakuji, že v celé té subtilní, něžné záležitosti, pokud mohu tušit, jsou šance myslím na tvé straně.“

Levin se opřel o lenoch židle. V obličeji byl bledý.

„Ale radil bych ti, abys tu věc vyřídil co nejdřív,“ pokračoval Oblonskij a dolil mu vína.

„Ne, díky, už nebudu pít,“ řekl Levin a odstrčil svou sklenku. „Byl bych opilý… No, a co ty, jak se tobě daří?“ pokračoval. Zřejmě si přál zavést řeč jinam.

„Ještě něco. Tak či onak ti radím, abys ten problém vyřešil co nejdřív. Dnes bych ti neradil o tom mluvit. Jdi tam zítra dopoledne podle všech klasických forem a učiň nabídku k sňatku. K tomu ti dopomáhej bůh…“

„Přece ses ke mně pořád chystal na hon? Tak přijeď na jaře,“ prohodil Levin.

Nyní z té duše litoval, že o tom před Stěpanem Arkaďjičem začal. Jeho výjimečný cit byl znesvěcen rozmluvou o konkurenci jakéhosi petrohradského důstojníka, domněnkami Stěpana Arkaďjiče a jeho radami.

Oblonskij se usmál. Chápal, co se v Levinově nitru děje.

„Někdy bych přijel,“ řekl. „Ano, hochu, ženy jsou šroub, na kterém se všecko otáčí. Se mnou to taky špatně vypadá, moc špatně. A za všecko mohou ženy.“ Vytáhl si doutník, jednu ruku držel na sklenici a pokračoval: „Řekni mi to upřímně, poraď mi.“

„Ale v čem?“

„V tomhle, poslouchej. Jsi dejme tomu ženatý, svou ženu máš rád, ale zaujala tě jiná…“

„Promiň, ale tohle vůbec nechápu, jako… zrovna jako nepochopím, že bych teď, když jsem najedený, šel kolem pekařství a ukradl bych housku…“

Stěpanovi Arkaďjiči jiskřily oči víc než kdy jindy.

„Proč ne? Houska někdy tak voní, že se člověk neudrží.

Himmlisch ist’s, wenn ich bezwungen
Meine irdische Begier;
Aber noch wenn’s nicht gelungen,
Hatt’ ich auch recht hübsch Plaisir!“¹

Stěpan Arkaďjič se při těch slovech jemně usmíval. Ani Levin se neubránil úsměvu.

„Ano, ale nechme žertů,“ pokračoval Oblonskij. „Chápej, že taková žena, milá, něžná, milující bytost, chudá a osamělá, ti všecko obětovala. Teď, když se už stalo – pochop – teď bych ji měl opustit? Řekněme, že bych se s ní měl rozejít, abych nerozvracel rodinný život. Ale opravdu bych se nad ní neměl ustrnout, nějak ji zaopatřit, trochu jí ulehčit v její situaci?“

„To zase promiň. Víš, pro mne se všecky ženy dělí na dva druhy… totiž ne… Přesněji: jsou ženy a jsou… Nikdy jsem neviděl okouzlující padlá stvoření a nikdy je neuvidím a takové, jako je ta nakudrnacená, zmalovaná Francouzka tam u toho stolečku, to jsou u mne potvory a všecky padlé bytosti jakbysmet.“

„A co ta z evangelia?“

„Přestaň, prosím tě! Kristus by byl nikdy nevyřkl ta slova, kdyby byl věděl, jak se jich bude zneužívat. Každý si pamatuje z celého evangelia jenom tohle. Neříkám koneckonců, co si myslím, ale co cítím. Padlé ženy se mi hnusí. Ty nesnášíš pavouky a já zas tyhle potvory. Jistě jsi pavouky nestudoval a neznáš jejich mravy. Se mnou je to stejné.“

„Tobě se to mluví! Jsi jako ten Dickensův pán, který hází levou rukou přes pravé rameno všecky nepříjemné otázky. Ale negace faktu ještě není odpověď. Co mám dělat, řekni, co mám dělat? Žena stárne, a člověk je plný života. Než se naděješ, už cítíš, že ji nemůžeš milovat, kdyby sis jí vážil sebevíc. A tu najednou potkáš lásku a jsi ztracen, ztracen!“ smutně a zoufale se svěřoval Stěpan Arkaďjič.

Levin se zašklebil.

„Ano, jsi ztracen,“ pokračoval Oblonskij. „Ale co má člověk dělat?“

„Nekrást housky.“

Stěpan Arkaďjič se dal do smíchu.

„Ty moralisto! Chápej přece, jsou tu dvě ženy. Jedna se domáhá jenom svého práva, to jest práva na tvou lásku, kterou jí nemůžeš dát. Ale druhá ti obětuje vše a nic nežádá. Co bys dělal? Jak by ses zachoval? Je to hrozná tragédie.“

„Přeješ-li si k tomu moje krédo, tedy ti řeknu, že nevěřím, že by tu byla nějaká tragédie. Hned ti povím proč. Podle mne láska… obojí láska, kterou – vzpomínáš si – definuje Platon ve svém Symposiu, obojí láska je pro lidi zkušebním kamenem. Jedni lidé rozumějí jen jedné, jiní té druhé. A ti, co chápou pouze neplatonickou lásku, nemají co mluvit o tragédii. Na takové lásce nemůže být nic tragického. Vřelé díky za příjemné chvíle, má úcta, poroučím se, a to je celá tragédie. A v platonické lásce nemůže být žádná tragédie, protože v takové lásce je všecko jasné a čisté, protože…“

V tom okamžiku si Levin vzpomněl na své poklesky a na vnitřní boj, který podstoupil. A znenadání dodal:

„Ačkoli je možné, že máš pravdu. To je docela možné… Ale já nevím, vůbec nevím.“

„Víš,“ pravil Stěpan Arkaďjič, „ty jsi ohromně vyrovnaný člověk. Je to tvá přednost i tvá vada. Ty sám jsi ucelená povaha a chtěl bys, aby se celý život skládal z ucelených jevů, ale to se nestává. Pohrdáš veřejnou úřední činností, protože by sis přál, aby práce odpovídala cíli, ale to se nestává. Také bys chtěl, aby činnost jednotlivce vždy sledovala určitý cíl, aby láska a rodinný život tvořily celek. Ale to se nestává. Veškerá rozmanitost, všechen půvab, veškerá krása života se utváří ze stínu a světla.“

Levin vzdychl a neodpovídal. Byl zabrán do. vlastních myšlenek a Oblonského neposlouchal.

A vtom oba cítili, že jsou sice přátelé, že sice spolu obědvali a popíjeli víno, které by je mělo ještě víc sblížit, ale že každý je zabrán jen do svých myšlenek a nestará se o druhého. Oblonskij už častěji zažil ten krajní rozpor, jenž nastával po obědě místo sblížení, a věděl, co v takových případech činit.

„Platit!“ zavolal a odebral se do vedlejšího sálu, kde se ihned setkal se známým pobočníkem a dal se s ním do řeči o herečce a o muži, který si ji vydržoval. A ihned se mu za rozmluvy s pobočníkem ulevilo a oddechl si po rozmluvě s Levinem, který ho vždy nutil k přílišnému intelektuálnímu i psychickému vypětí.

Když sklepník přišel s účtem na pětadvacet rublů a nějaké drobné včetně přirážky na spropitné, Levin, který by se byl jindy ve svém venkovanství zhrozil částky čtrnácti rublů na něho připadající, tentokrát ani nevnímal, zaplatil svůj podíl a vydal se domů, aby se převlékl a mohl jet ke Ščerbackým, kde se mělo rozhodnout o jeho osudu.