XIII

Levin si obul obrovské holínky a poprvé si nevzal kožich, ale soukenný kabát, a šel po hospodářství. Kráčel přes stružky, které se třpytily v slunci, až to píchalo do očí, co chvíli šlápl do ledového škraloupu, anebo zas do lepkavého bláta.

Jaro je doba plánů a předsevzetí. A když Levin vyšel na dvůr, byl jako strom na jaře, který ještě neví, kam a jak se rozrostou jeho mladé výhonky a větve, ukryté v nalitých pupencích. Sám dobře nevěděl, do čeho se teď ve svém milovaném hospodářství pustí, ale cítil, že má plno nejlepších plánů a předsevzetí. Nejprve se šel podívat na dobytek. Krávy byly puštěny na výhon, vyhřívaly se na slunci, až se jim vyměněná srst leskla, a bučely, chtěly do polí. Levin si se zalíbením prohlížel krávy, které znal tak důkladně, a pak je poručil vyhnat na pole a na výhon pustit telata. Pastýř vesele odběhl, aby se přichystal hnát na pole. Děvečky s vykasanými sukněmi čvachtaly bosýma, ještě bílýma, neopálenýma nohama v blátě, běhaly s pruty za bučícími telaty, jako pominutými radostí z jara, a vyháněly je na dvůr.

Levin se potěšil letošním přírůstkem, který byl tuze pěkný – raná telata, velká jako chalupnické kravky, tříměsíční dcera Pávičky jako roční jalovička. Poručil, aby jim vynesli koryto ven a dali seno za žebřiny. Ale vyšlo najevo, že na výhonu, kterého se přes zimu nepoužívalo, byly žebřiny, na podzim zhotovené, polámány. Levin poslal pro tesaře, který měl podle pracovního rozvrhu spravovat mlátičku. Ale vyšlo najevo, že tesař spravuje brány, ač měly být spraveny už o masopustě. Levin měl zlost. Měl zlost, že se v hospodářství opakuje ta věčná nedbalost, proti které tolik let ze všech sil bojoval. Jak zjistil, byly žebřiny, v zimě nepoužívané, přeneseny do stáje pro tažné koně a tam se polámaly, neboť byly určeny pro telata, a proto byly dost křehké. Dále vyšlo najevo, že brány a veškeré hospodářské nářadí, které mělo být prohlédnuto a opraveno už v zimě a pro které byli schválně najati tři tesaři, opraveno není a že brány spravují až teď, kdy se má jet vláčet. Levin poslal pro správce, ale nakonec ho šel hledat sám. Správce ve svém kabátu lemovaném beránkem šel z humna, lámal v ruce stéblo a jen zářil, jako dnes všecko.

„Proč tesař není u mlátičky?“

„Ale zrovna jsem chtěl včera hlásit, že se musí spravit brány. Přece už budeme orat.“

„A co se dělalo v zimě?“

„A nač ráčíte potřebovat tesaře?“

„Kde jsou žebřiny z výhonu pro telata?“

„Nechal jsem je odnést zpátky na místo. Co se dá s těmi lidmi dělat?“ řekl správce a jen mávl rukou.

„Ne s těmi lidmi, ale s takovýmhle správcem!“ vybuchl Levin. „Nač vás mám, řekněte!“ rozkřikl se. Ale uvědomil si, že tím nic nespraví, zarazil se v půli slova a jen vzdychl. „Jak to vypadá, můžeme sít?“ zeptal se po chvíli mlčení.

„Za Turkinem to zítra nebo pozítří půjde.“

„A co jetel?“

„Poslal jsem rozsívat Vasilije a Mišku. Jenom nevím, jestli se všade dostanou, je tam moc bláta.“

„A na kolika děsjatinách?“

„Na šesti.“

„A proč ne na všech?“ zvolal Levin.

Že jetel seli jen na šesti, a nikoli na dvaceti děsjatinách, bylo ještě mrzutější. Setba jetele, jak Levin znal z teorie i z vlastní zkušenosti, byla dobrá jen tenkrát, když byla provedena co nejdříve, skoro ještě na sněhu. A toho Levin nikdy nemohl dosáhnout.

„Nemáme lidi. Co si mám s nimi počít? Tři mi nepřišli. Semjon taky…“

„Tak jste si měl zavolat někoho z těch, co dělají u slámy.“

„Však jsem si je zavolal.“

„A kde jsou?“

„Pět jich dělá kompot (totiž kompost). Čtyři přesýpají oves, jenom aby nám nenaklíčil, Konstantine Dmitriči.“

Levin velmi dobře věděl, že „aby nám nenaklíčil“ znamená, že anglický oves na semeno už zkazili, že zas neudělali, co nařizoval. „Vždyť jsem to říkal už o půstu, lajdáci!“ vykřikl.

„Nemějte starosti, všecko uděláme včas.“

Levin zlostně mávl rukou, šel k sýpkám podívat se na oves a vrátil se ke stáji. Oves ještě nebyl zkažený. Ale dělníci jej přesýpali lopatami, ačkoli jej mohli rovnou shodit do dolní sýpky. Levin tam všecko zařídil, takže získal dva dělníky pro setbu jetele. Uklidnil se a zlost na správce ho přešla. Však dnes bylo tak krásně, že se člověk ani nesměl zlobit.

„Ignate!“ zavolal Levin na kočího, který s vykasanými rukávy umýval u studně kolesku. „Osedlej mi…“

„Kterého, prosím?“

„No, třeba Kolpíka.“

„Služebník.“

Zatímco kočí sedlal koně, Levin si znovu zavolal správce, který se mu pořád vrtěl před očima. Levin se s ním chtěl udobřit a dal se s ním do řeči o nastávajících jarních pracích a hospodářských plánech.

S vyvážením hnoje se musí začít dřív, aby před jarní senosečí bylo všecko hotovo. A vzdálený pozemek se bude stále orat pluhy, aby zůstal ležet černým úhorem. Na sena se pokaždé najmou dělníci za mzdu, nikoli za polovinu výtěžku.

Správce poslouchal pozorně a zřejmě se snažil být uznalý k pánovým záměrům. Ale přesto měl v obličeji výraz, který Levin tak dobře znal a který ho vždycky rozčiloval, výraz beznadějný a truchlivý. Ten výraz pravil: to je všecko hezké, ale až jak pánbůh dá.

Nic tak Levina nemrzelo jako tento způsob. Ale ten způsob byl společný všem správcům, co jich už měl. Všichni zaujímali k jeho plánům stejný postoj, a proto se teď už nezlobil, ale mrzelo ho to a ještě víc podněcovalo k boji s tou jaksi živelnou silou, kterou neuměl nazvat jinak než „jak pánbůh dá“ a která se mu neustále stavěla v cestu.

„Až jak to stačíme, Konstantine Dmitriči,“ řekl správce.

„Proč byste to nestačili?“

„Musíme rozhodně najmout ještě takových patnáct dělníků. Vidíte, že nechtějí jít. Dneska tu byli, žádají sedmdesát rublů za léto.“

Levin ztichl. Zas se mu stavěla na odpor ta síla. Věděl, že přes všecko úsilí nemohli najmout víc než čtyřicet, sedmatřicet, osmatřicet dělníků za obvyklou mzdu; čtyřicet se jich dalo najmout, ale víc ne. Ale přece musel bojovat.

„Pošlete do Sur, do Cefirovky, kdyby nepřišli. Musíme hledat.“

„Pošlu, cožpak o to,“ truchlivě řekl Vasilij Fjodorovič. „Ale i s koňmi je to slabé.“

„Přikoupíme. Však já vás znám,“ dodal Levin se smíchem, „vy byste nejradši, aby všeho bylo méně a aby to bylo horší. Ale letos vám už nenechám volnou ruku. Obstarám si všecko sám.“

„Vždyť se asi beztak ani nevyspíte. Nám je ale veseleji, když nás má hospodář na očích…“

„Tak za Březovým dolem vysívají jetel? Pojedu se na to podívat,“ řekl Levin. Vsedl na malého plavého Kolpíka, kterého mu kočí přivedl.

„Přes potok se nedostanete, Konstantine Dmitriči,“ zavolal kočí.

„Tak pojedu lesem.“

Dobrý odpočinutý koník teď bujně klusal, frkal nad kalužemi a chtěl si uvolnit otěže. Levin ujížděl z blátivého dvora za vrata a do polí.

Už na dobytčím dvoře a na sýpce byl Levin v dobrém rozmaru, ale v polích mu bylo ještě veseleji. V houpavém rytmu klusal na dobrém koníku, nasával vlahou, svěží vůni sněhu a vzduchu, když jel lesem, kde ještě tu a tam zbyl prašný, opadávající sníh s rozplizlými stopami, a měl radost z každého svého stromu s ožívajícím mechem na kůře a s nalitými pupenci. Když přejel les, ležel před ním na obrovském prostoru hladký sametový koberec ozimů bez jediné holiny a vylehlého místa, kropenatý jen tu a tam v úžlabinách, kde ještě zbyl tající sníh. Levin se nerozzlobil, ani když uviděl, jak mu kůň a jednoroční hříbě ze vsi rozdupávají ozim (poručil sedláčkovi, kterého potkal, aby je zahnal), ani ho nerozzlobila posměšná, hloupá odpověď vesničana Ipata, kterého se při setkání zeptal: „Tak co, Ipate, budeme už brzo sít?“

„Nejdřív to musíme zorat, Konstantine Dmitriči,“ odpověděl Ipat. Čím dál jel, tím veselejší měl náladu a v mysli se mu vynořovaly nové plány, jeden lepší než druhý: dá vysázet na všech polích ve směru poledníků vrby, aby pod nimi nezůstával dlouho ležet sníh; rozdělí pole na šest pozemků hnojených a tři rezervní, osévané trávou; dá vystavět na vzdáleném konci pozemku stáj a vykopat rybník a na hnojení dá zřídit přenosné ohrady pro dobytek. A pak bude mít tři sta děsjatin pšenice, sto děsjatin brambor a sto padesát jetele a ani jednu vymrskanou děsjatinu.

Takové sny spřádal v hlavě, když opatrně obracel koně na mezích, aby si nepošlapal ozim, až dojel k dělníkům vysévajícím jetel. Vůz s osivem nestál na mezi, ale v oranici, a ozimá pšenice byla rozrytá koly a zdusaná kopyty. Oba dělníci seděli na mezi a patrně kouřili ze společné dýmky. Prsť ve voze, s kterou bylo smíšeno osivo, nebyla zkypřená, ale slepila se nebo umrzla, že tvořila hrudky. Když dělníci spatřili hospodáře, šel Vasilij k vozu a Miška se dal do rozsévání. Nebylo to v pořádku, avšak Levin se na dělníky málokdy zlobil. Když přišel Vasilij k němu, kázal mu Levin, aby odvedl koně na mez.

„To nic, milostpane, ono se to zas zarovná,“ ozval se Vasilij.

„Prosím tě, nemluv, a dělej, co ti říkám.“

„Prosím,“ odpověděl Vasilij a chopil se koně. „Ale je to osivo jedna radost, Konstantine Dmitriči,“ hleděl se zalichotit. „Ale hrozně se tady v tom chodí. Člověk tahá na nohách fůry bláta.“

„A proč nemáte prsť prosetou?“ ptal se Levin.

„Ale my ji takhle drolíme,“ odpověděl Vasilij. Nabral si semen a rozmělňoval prsť v dlaních.

Vasilij za to nemohl, že mu naložili neprosetou prsť, ale stejně to bylo k zlosti.

Levin už častokrát s úspěchem vyzkoušel známý prostředek, jak potlačit zlost a ze všeho, co se zdá špatné, udělat zase dobrou věc, a použil toho prostředku i teď. Podíval se, jak si Miška vykračuje, jak vláčí obrovské kusy hlíny, která se mu lepí na nohy. Sesedl z koně, vzal si od Vasilije rozsívku a šel rozsévat.

„Kde jsi přestal?“

Vasilij ukázal nohou na značku a Levin začal, jak dovedl, vysévat prsť s osivem. Šlo se mu ztěžka, jako v bahnisku, a než ušel brázdu, zapotil se. Zůstal stát a vrátil Vasilijovi rozsívku.

„Pane, ne abyste mě pak v létě za tuhle brázdu huboval,“ řekl Vasilij.

„Pročpak?“ pravil Levin vesele, neboť použitý prostředek už zapůsobil.

„Jen počkejte v létě, budete vidět. Však se podívejte, kde jsem šel loni na jaře. Řádečky jako ve školce! Však se, Konstantine Dmitriči, přičiňuju jako na svém. Nerad práci odbývám a jiným to taky nedovolím. Když je dobře hospodáři, je nám dobře taky. Když se tak člověk rozhlídne,“ řekl Vasilij a ukázal na pole, „srdce se na to směje.“

„Ale máme to krásné jaro, Vasiliji.“

„To je jaro, že takové ani stařečkové nepamatujou. Onehdy jsem byl doma, náš děda si tam taky zasel tři osminky pšenice. Tak říká, že ji člověk nerozezná od žita.“

„Už dlouho sejete pšenici?“

„Přece jste nás to naučil předloni. Dostal jsem od vás dvě měřice. Čtvrtku jsme prodali a tři osminky jsme vyseli.“

„Tak ať ty hroudy pořádně rozdrolíš,“ řekl Levin a šel k svému koni. „A dohlédni na Mišku. Když jetel dobře vzejde, dostaneš padesát kopejek za každou děsjatinu.“

„Zaplať pánbůh nastokrát. Však jsme u vás moc a moc spokojení.“

Levin vsedl na koně a jel na pole, kde byl loňský jetel, i na to, které už oráč připravoval pro jarní pšenici.

Jeteliště se mělo k světu. Jetel už se všude vzmohl a živě se zelenal za polámanými stébly loňské pšenice. Kůň se bořil, a jak vytahoval nohy ze země, zpola rozmrzlé, jen to čvachtalo. Přes zorané pole se vůbec nedalo jet. Pevná půda byla jen tam, kde byl ledový povlak, ale v rozmrzlých brázdách se nohy bořily ještě hlouběji. Oranice byla skvělá. Za dva dny mohou vláčet a sít. Vše bylo nádherné, všecko bylo veselé. Zpátky jel Levin přes potok, doufal, že vody ubylo. A vskutku přejel a vyplašil dvě kachny. Už by tu mohly být i sluky, napadlo ho, a zrovna v zatáčce k domu potkal hajného, který mu jeho domněnku o slukách potvrdil.

Levin se rozjel klusem domů, aby stačil poobědvat a připravit si na večer pušku.