VI

Karenin dobyl na zasedání komise sedmnáctého srpna skvělé vítězství, ale následky toho vítězství mu podrazily nohy. Nová komise pro všestranný výzkum životních podmínek národnostních menšin byla přičiněním Alexeje Alexandroviče jmenována a vypravena na místo velice rychle a energicky. Za tři měsíce podala zprávu. Životní podmínky národnostních menšin byly přezkoumány z politického, administrativního, ekonomického, etnografického, materiálního a náboženského hlediska. Na všechny otázky byly skvěle vypracovány odpovědi, o nichž nemohlo být pochyb, jelikož nebyly výplodem lidské mysli, vždy náchylné k omylům, nýbrž výplodem úřední činnosti. Všechny odpovědi byly výsledkem oficiálních údajů, hlášení okresních náčelníků a dozorčích kněží, a ta se zas opírala o hlášení obvodních správ a farářů; všecky odpovědi byly tudíž mimo veškerou pochybnost. Všecky ty otázky, například proč bývá neúroda, proč obyvatelstvo lpí na své víře apod., otázky, jež se bez dobrodiní úřední mašinérie neřeší a nemohou rozřešit po staletí, byly jasně a neomylně zodpověděny. Odpověď potvrdila názor Alexeje Alexandroviče. Ale Stremov, kterého poslední zasedání ťalo do živého, použil po došlém hlášení komise zvláštní taktiky, jíž se Alexej Alexandrovič nenadál. Přesvědčil ještě několik členů, nečekaně se přidal k Alexeji Alexandroviči a nejenže ohnivě prosazoval opatření, navrhovaná Kareninem, ale také navrhl jiná radikální opatření podobného rázu. Tato opatření, ještě radikálnější než byla základní myšlenka Alexeje Alexandroviče, byla schválena, a tu vyšla najevo Stremovova taktika. Opatření vyhnaná do extrému se najednou ukázala tak hloupá, že státníci i veřejné mínění, inteligentní dámy i noviny zároveň – všecko se rozhořčeně obořilo na ně i na jejich uznávaného původce Alexeje Alexandroviče. Stremov se stáhl do pozadí a předstíral, že se pouze slepě řídil Kareninovým plánem a nyní je sám překvapen a pobouřen tím, co se stalo. To Alexeji Alexandroviči podrazilo nohy. Ale přes otřesené zdraví a rodinné starosti se nevzdával. V komisi došlo k rozkolu. Někteří členové se Stremovem v čele omlouvali svůj omyl tím, že uvěřili revizní komisi vedené Alexejem Alexandrovičem, která podala zprávu, a říkali, že celá ta zpráva komise je nesmysl a nic než počmáraný papír. Karenin se skupinou lidí, kteří viděli nebezpečí v takovém revolučním postoji k úředním spisům, stále prosazoval údaje, vypracované revizní komisí. Nakonec z toho byl ve vyšších sférách i ve veřejnosti zmatek, a třebaže to každého převelice zajímalo, nikdo nemohl pochopit, zda národnostní menšiny vskutku strádají a hynou, nebo si žijí blahobytně. Z té příčiny a zčásti i pro pohrdání, které ho stihlo za manželčinu nevěru, měl nyní Alexej Alexandrovič pozici velmi vratkou.

A v této situaci pojal závažné rozhodnutí. K údivu komise prohlásil, že bude žádat o povolení, aby mohl odjet a studovat problém přímo na místě. Žádosti bylo vyhověno a Alexej Alexandrovič se vydal do vzdálených gubernií.

Odjezd Alexeje Alexandroviče způsobil velký rozruch, tím spíš, že krátce před odjezdem oficiálně vrátil s přípisem cestovné, které mu bylo vyplaceno na dvanáct koní k jízdě na místo určení.

„Myslím, že je to velice ušlechtilé,“ říkala o tom Betsy kněžně Mjagké. „K čemu vydávat peníze na poštovní vůz, když každý ví, že je dnes všude železnice?“

Ale kněžna Mjagká nesouhlasila a názor kněžny Tverské ji skoro popudil.

„Vám se to mluví,“ řekla, „když máte nevím kolik miliónů, ale já osobně jsem ráda, když muž jezdí v létě na revizi. Taková projížďka je zdravá a příjemná, a já už to mám tak zařízeno, že z těch peněz platím kočár a kočího.“

Cestou do vzdálených gubernií se Karenin stavil na tři dny v Moskvě.

Druhý den po příjezdu jel navštívit generálního gubernátora. Na křižovatce u Novinářské uličky, kde vždycky bývá shluk ekvipáží a drožek, náhle zaslechl své jméno, jež kdosi volal tak hlasitě a vesele, že nezbylo než se ohlédnout. Na rohu chodníku stál veselý, mladistvý, zářící Oblonskij v moderním krátkém kabátě a v moderním nízkém klobouku na ucho, zářil úsměvem bílých zubů mezi rudými rty a energicky a naléhavě volal a žádal, aby vůz zastavil. Držel se jednou rukou za okénko kočáru, který zastavil na nároží. Z kočáru vyhlížela ženská hlava v sametovém klobouku a dvě dětské hlavičky. Stěpan Arkaďjič se usmíval a kynul švagrovi. Dáma se mile usmívala a také na Alexeje Alexandroviče mávala. Byla to Dolly s dětmi.

Alexej Alexandrovič se nechtěl v Moskvě s nikým setkat, tím méně s bratrem své ženy. Smekl a chtěl jet dál, ale Stěpan Arkaďjič poručil jeho kočímu, aby zastavil, a rozběhl se sněhem k němu.

„No, že se nestydíš, žes nám nedal vědět! Už jsi tu dlouho? Byl jsem včera u Dusseaua a koukal jsem, že tam je na tabuli ‚Karenin‘, ale vůbec mě nenapadlo, že bys to mohl být ty!“ řekl Stěpan Arka­ďjič. Strčil hlavu do okna kočáru. „Jinak bych byl za tebou zašel. Jsem moc rád, že tě vidím!“ Poklepával jednou nohou o druhou, aby z nich setřásl sníh. „Že se nestydíš, žes nám nedal vědět!“ opakoval.

„Neměl jsem kdy, mám plno práce,“ suše odpověděl Alexej Alexandrovič.

„Pojďme k manželce, moc ráda by tě viděla.“

Alexej Alexandrovič rozhrnul pléd, do kterého měl zabaleny zimomřivé nohy, vystoupil z kočáru a brodil se sněhem k Darje Alexandrovně.

„Copak, Alexeji Alexandroviči, proč se nám vyhýbáte?“ pravila Dolly s úsměvem.

„Měl jsem plno práce. Velice mě těší, že vás vidím,“ řekl tónem, který dával jasně na srozuměnou, že ho to velice mrzí. „Jak se vám daří?“

„A co dělá moje milá Anna?“

Alexej Alexandrovič cosi zamručel a chtěl odejít. Ale Stěpan Arkaďjič ho zadržel.

„Zítra něco podnikneme. Dolly, pozveš ho k obědu! Pozveme Koznyšova a Pescova, ať si užije moskevské inteligence.“

„Tedy přijeďte, prosím,“ řekla Dolly, „budeme vás čekat v pět, v šest hodin, jestli se vám to hodí. A co milá Anna? Tak dávno…“

„Daří se jí dobře,“ zamručel Alexej Alexandrovič a zaškaredil se. „Těšilo mě!“ A už se ubíral k svému povozu.

„Přijdete?“ zavolala Dolly.

Alexej Alexandrovič cosi řekl, ale v hluku projíždějících vozů Dolly nerozuměla.

„Zítra se stavím!“ volal Stěpan Arkaďjič.

Karenin nasedl do kočáru a zabořil se do něho, aby neviděl a nebyl viděn.

„Divný člověk!“ řekl Stěpan Arkaďjič k ženě, podíval se na hodinky, poslal ženě a dětem vzdušný polibek a junácky vykročil po chodníku.

„Stivo! Stivo!“ zavolala za ním Dolly celá rudá.

Otočil se.

„Musím přece koupit kabát Gríšovi a Táně. Dej mi peníze!“

„Nech to být, řekni, že potom zaplatím.“ Oblonskij vesele pokynul známému, jedoucímu kolem, a zmizel.