IV

Po tom, co se ve dveřích svého domova setkal s Vronským, jel Alexej Alexandrovič do italské opery, jak také bylo jeho úmyslem. Vydržel tam dvě jednání a setkal se se všemi, s kým se potřeboval setkat. Po návratu domů si bedlivě prohlédl věšák, a když zjistil, že vojenský plášť už na něm nevisí, odebral se jako vždy do svého pokoje. Ale proti svému obyčeji neulehl a chodil sem a tam do tří hodin ráno. Hněval se na ženu, že nedbá pravidel slušnosti a nechce splnit jedinou podmínku, kterou si kladl – aby milenec nechodil za ní domů. Pocit zloby nedával Alexeji Alexandroviči pokoje. Nevyhověla jeho požadavku, tudíž ji musí potrestat a splnit svou pohrůžku, totiž požádat o rozvod a vzít jí syna. Věděl, s jakými obtížemi je to spojeno, ale když jednou řekl, že to provede, musel teď pohrůžku splnit. Hraběnka Lydie Ivanovna mu naznačovala, že je to nejlepší východisko, a poslední dobou dosáhla rozvodová praxe takové dokonalosti, že Alexej Alexandrovič viděl možnost zdolání formálních obtíží. Kromě toho, neštěstí nikdy nechodí samo, a otázka národnostních menšin i otázka zavlažování polí v Zarajské gubernii mu natropily v úřadě takové nepříjemnosti, že byl celou poslední dobu nanejvýš podrážděn.

Nespal celou noc a jeho zloba, narůstající jakousi obrovskou řadou, k ránu dostoupila vrcholu. Nakvap se oblékl, a jako by nesl pohár plný hněvu a bál se, že jej rozlije a že zároveň s hněvem pozbude i energie, kterou potřeboval k rozmluvě s ženou, vstoupil k ní hned, jakmile se dověděl, že už vstala.

Anna se domnívala, že svého muže dokonale zná, ale když k ní teď vstoupil, užasla. Čelo měl svraštěné, oči chmurně zíraly před sebe a vyhýbaly se jejím zrakům; ústa pevně a pohrdavě sevřená. V jeho chůzi, v pohybech i v tónu bylo odhodlání a neoblomnost, jakou u něho ještě nepoznala. Vešel do pokoje a bez pozdravu zamířil rovnou k jejímu psacímu stolu, vzal si klíče a odemkl zásuvku.

„Co si přejete?“ vzkřikla Anna.

„Dopisy od vašeho milence.“

„Tady nejsou,“ řekla zavírajíc zásuvku. Ale ten pohyb ho utvrdil, že hádá správně. Hrubě odstrčil její ruku a hbitě popadl desky, o kterých věděl, že si do nich schovává nejdůležitější papíry. Anna mu chtěla desky vytrhnout, ale odstrčil ji.

„Sedněte si! Musím s vámi mluvit!“ Dal si portfej pod paží a sevřel jej loktem tak křečovitě, až se mu povytáhlo rameno.

S údivem, nesměle a mlčky na něho hleděla.

„Říkal jsem vám, že vám nedovolím, abyste přijímala návštěvy svého milence.“

„Musela jsem se s ním setkat, abych…“

Zarazila se, protože nemohla najít vhodnou výmluvu.

„Nezajímají mě podrobnosti, proč se žena musí setkat s milencem.“

„Chtěla jsem, jenom jsem…,“ vybuchla Anna. Jeho hrubost ji podráždila a dodala jí odvahy.

„Copak si neuvědomujete, jak snadno mě můžete urážet?“

„Urazit můžeme poctivého člověka, poctivou ženu, ale řekneme-li zloději, že je zloděj, je to pouhé konstatování faktu.“

„Ten nový rys, surovost, jsem ještě ve vás neznala.“

„Tomu říkáte surovost, když muž ponechává ženě volnost a chrání ji svým jménem a vymiňuje si pouze, aby zachovávala pravidla slušnosti? To je surovost?“

„To je horší než surovost, je to ničemnost, abyste věděl!“ v návalu zloby vykřikla Anna a vstala, jako by chtěla odejít.

„Ne!“ rozkřikl se pisklavým hlasem, který teď zněl ještě o tón výše, uchopil Annu velkými prsty za ruku tak prudce, až jí zůstaly zarudlé stopy po náramku, na který přitlačil, a násilím ji usadil zpátky na místo. „Ničemnost? Chcete-li mermomocí užít toho slova, pak ničemnost, to je – opustit muže a syna kvůli milenci a přitom jíst mužův chléb!“

Anna sklopila hlavu. Nevyslovila, co včera říkala milenci, že totiž on je její muž, kdežto manžel je zbytečný. Nevyslovila to, ba ani na to nepomyslila. Cítila, že manželova slova jsou pravdivá, a jenom řekla tiše: „Nemůžete mou situaci vylíčit hůř, než jak ji sama vidím, ale proč to všecko říkáte?“

„Proč to říkám? Proč?“ pokračoval stále tak hněvivě. „Abyste to věděla: poněvadž jste nevyhověla mému přání a nedbáte pravidel slušnosti, učiním opatření, aby byl tento stav ukončen.“

„Už bude beztak brzo ukončen,“ vypravila ze sebe a při pomyšlení na brzkou, nyní kýženou smrt jí opět vytryskly slzy z očí.

„Bude ukončen dřív, než si myslíte vy a váš milenec! Musíte ukájet živočišnou vášeň…“

„Alexeji Alexandroviči! Nemluvím o tom, že je to nešlechetné, ale je prostě nepěkné, ubližovat slabšímu.“

„Ovšem, myslíte jen na sebe, ale utrpení člověka, který byl vaším mužem, vás nezajímá. Je vám jedno, že celý jeho život se zhatil, a co si propr… tropr… troprpěl.“

Alexej Alexandrovič mluvil tak rychle, že se zabrebtl a vůbec nemohl to slovo vyslovit. Nakonec vyslovil proprpěl. Anně to přišlo k smíchu a hned se zastyděla, že jí může být něco k smíchu v takové chvíli. A poprvé se na okamžik vcítila, vžila se do jeho situace a bylo jí ho líto. Jenže co mohla říci anebo udělat? Svěsila hlavu a mlčela. Také chvíli mlčel a pak začal už méně pisklavým, studeným hlasem, s důrazem na slovech náhodně volených a nijak zvlášť významných.

„Přišel jsem vám říci…“

Pohlédla na něho. Ne, to se mi zdálo, usoudila vybavujíc si výraz jeho obličeje, když se přeřekl při slově „protrpěl“. Ne, může snad člověk s těma kalnýma očima, s tím samolibým klidem něco cítit?

„Nemohu nic změnit,“ zašeptala.

„Přišel jsem vám říci, že zítra odjíždím do Moskvy a už se do tohoto domu nevrátím, a zprávu o mém rozhodnutí dostanete prostřednictvím advokáta, kterému svěřím rozvodové řízení. Můj syn se odstěhuje k sestře,“ pravil Alexej Alexandrovič, usilovně vzpomínaje, co to chtěl říci o synovi.

„Chcete Serjožu jenom proto, abyste mi způsobil bolest,“ řekla s nevraživým pohledem. „Vy ho nemáte rád… Nechte mi Serjožu!“

„Ano, ztratil jsem i lásku k synovi, protože s ním je spjat můj odpor k vám. Ale přece ho nechám u sebe. Buďte sbohem!“

A chtěl odejít, ale teď zadržela ona jeho.

„Alexeji Alexandroviči!“ zašeptala ještě jednou. „Nemám vám už co říct. Nechte mi Serjožu, dokud… Brzo budu rodit, nechte mi ho!“

Alexej Alexandrovič zrudl, vytrhl se jí a mlčky odešel.