XXIII

Vronskij se ji už několikrát, třebaže ne tak energicky jako nyní, pokoušel přimět, aby se zamyslila nad svým postavením, a pokaždé narážel na názorovou povrchnost a lehkomyslnost v úsudcích, s kterou i teď odpovídala na jeho výzvu. Snad v tom bylo cosi, co si nemohla či nechtěla ujasnit, a kdykoli o tom začínala mluvit, ona, skutečná Anna, se nějak hroužila do sebe a objevovala se jiná, podivná, cizí žena, kterou nemiloval, které se bál a která mu kladla odpor. Ale dnes se jí rozhodl říci vše.

„Ví nebo neví,“ pravil svým obvyklým, pevným a klidným tónem, „ví nebo neví, po tom nám nic není. Nemůžeme… nemůžete takto zůstat, zvlášť ne teď.“

„Ale co myslíte, že mám udělat?“ zeptala se stále s tím mírným posměchem. Ačkoli se tolik bála, aby nebral její těhotenství lehce, mrzelo ji teď, že z toho vyvozuje nutnost nějaké akce.

„Všecko mu povědět a opustit ho.“

„Velmi dobře. Dejme tomu, že to udělám,“ řekla. „Víte, co z toho bude? Řeknu vám to předem,“ a zlé světélko jí vzplanulo v očích, před chvilkou tak něžných. „Ale ale, vy milujete jiného a navázala jste s ním neřestný poměr? (Předvádějíc muže, dala přízvuk na slovo neřestný přesně tak, jak činil Alexej Alexandrovič.) Varoval jsem vás před následky z hlediska náboženského, občanského i rodinného. Neuposlechla jste mě. Nemohu nyní vystavit hanbě své jméno…“ Chtěla říci „a svého syna“, ale o synovi žertovat nedokázala… „Hanbě své jméno, a ještě něco v tom smyslu,“ dodala. „Zkrátka řekne svým státnickým způsobem jasně a přesně, že mi nemůže dát volnost, ale učiní všechna možná opatření, aby zabránil skandálu. A udělá klidně a přesně všecko, co řekne. Takhle to dopadne. To není člověk, ale stroj, a přitom nebezpečný stroj, když se rozzlobí,“ dodala. Vzpomněla si přitom na Alexeje Alexandroviče, dopodrobna se rozpomněla na jeho zjev, způsob mluvy i povahu, měla mu za zlé každou chybu, kterou na něm mohla najít, a nic mu neslevila za strašnou vinu, které se na něm dopustila.

„Ale Anno,“ řekl Vronskij přesvědčivě a jemně, aby ji uklidnil, „stejně se mu to musí říct a teprve pak se můžeme řídit tím, co podnikne.“

„Měla bych snad uprchnout?“

„A proč ne? Tak už to nemůže pokračovat. A nejde o mne, vidím, že vy trpíte.“

„Ano, uprchnout, a abych se stala vaší metresou?“ řekla zlobně.

„Anno!“ pravil s něžnou výčitkou.

„Ano,“ pokračovala, „abych se stala vaší metresou a zničila všecko a…“

Opět chtěla říci „syna“, ale to slovo jí nešlo přes jazyk.

Vronskij nemohl pochopit, jak může Anna při své silné, čestné povaze snášet takové ovzduší klamu, a přitom z něho nechce uniknout. Ale nenapadlo ho, že hlavní příčinou je slovo „syn“, které nedokázala vyslovit. Když myslila na syna a jeho budoucí vztah k matce, která opustila jeho otce, jímal ji takový strach ze všeho, co učinila, že už neuvažovala, ale jako žena se jenom snažila uklidnit klamnými úvahami a slovy, jen aby všecko zůstalo při starém a aby mohla zapomenout na strašlivou otázku, co bude se synem.

„Prosím tě, proboha tě prosím,“ řekla náhle docela jiným, upřímným a něžným tónem a vzala ho za ruku. „Nikdy o tom se mnou nemluv!“

„Ale Anno…“

„Nikdy. Nech to na mně. Vím dobře, jak jsem na tom bídně a hrozně. Ale rozhodnutí není tak snadné, jak si myslíš. A nech to na mně a poslechni mě. Nikdy o tom se mnou nemluv. Slibuješ? Ne, ne, slib mi to!“

„Všecko ti slíbím, ale nemohu být klidný, zvlášť ne po tom, cos mi řekla. Nemohu být klidný, když nemůžeš být klidná ty…“

„Já?“ opakovala. „Ano, někdy se trápím. Ale to přejde, jestli o tom se mnou nikdy nebudeš mluvit. Trápí mě to, ale jen když o tom mluvíš.“

„Nechápu.“

„Vím,“ přerušila ho, „jak je při tvé poctivé povaze zatěžko lhát, a je mi tě líto. Často si myslím, jak sis kvůli mně zkazil život.“

„Teď jsem si myslil totéž o tobě,“ pravil. „Jak jsi pro mě mohla všecko obětovat? Nemohu si odpustit, že jsi nešťastná.“

„Já že jsem nešťastná?“ přiblížila se k němu a dívala se na něho s nadšeným láskyplným úsměvem. „Jsem jako hladový člověk, který dostal najíst. Snad je mu zima a má roztrhané šaty a je mu hanba, ale nešťastný není. Já že jsem nešťastná? Ne, tady mám své štěstí…“

Uslyšela, že syn se vrací domů. Rychle přelétla pohledem terasu a prudce vstala. V jejích očích vzplanul oheň, jejž Vronskij dobře znal, rychlým pohybem zdvihla krásné ruce plné prstenů, uchopila ho za hlavu, dlouze na něho pohlédla, přiblížila k němu tvář s pootevřenými, usměvavými rty, rychle ho políbila na ústa a obě oči, a odstrčila ho. Chtěla odejít, ale zadržel ji.

„Kdy?“ pravil šeptem a hleděl na ni jako v opojení.

„Dnes v jednu,“ zašeptala s těžkým povzdechem a dala se svým rychlým svižným krokem naproti synovi.

Déšť přepadl Serjožu ve velké zahradě a přečkali jej s chůvou v altánu.

„Tak na shledanou,“ řekla Anna Vronskému. „Teď už musím brzo na dostihy. Betsy slíbila, že se pro mne staví.“

Vronskij pohlédl na hodinky a kvapem odjel.