IV

Darja Alexandrovna měla na sobě jen jupičku, copy kdysi hustých a krásných, ale teď už řídkých vlasů si upevnila v týle, v obličeji byla přepadlá a hubená a vyděšené oči se v něm nápadně odrážely. Stála mezi věcmi rozházenými po pokoji, před otevřeným prádelníkem, z kterého cosi vybírala. Jakmile zaslechla mužovy kroky, zarazila se při pohledu na dveře a marně se snažila nasadit přísný, pohrdavý výraz. Cítila, že se ho bojí a že se bojí nadcházejícího setkání. Právě se snažila provést, oč usilovala za ty tři dny už posté: sebrat věci dětí, které odveze k matce – a zas se k tomu nemohla odhodlat. Ale i teď si stejně jako předtím říkala, že takhle to nemůže zůstat, že musí něco podniknout, potrestat, zostudit ho, pomstít se mu aspoň malým dílem bolesti, kterou jí způsobil. Pořád si ještě namlouvala, že od něho odejde, ale cítila, že to není možné. Nebylo to možné proto, že si nemohla odvyknout vidět v něm svého muže a milovat ho. Kromě toho tušila, jestliže i zde ve vlastním domě stěží opatrovala svých pět dětí, že tam, kam s nimi všemi odejde, to s nimi bude ještě horší. Beztak se v těch třech dnech nejmladší rozstonal, protože dostal zkažený bujón, zatímco ostatní zůstaly včera málem bez oběda. Cítila, že odejít nemůže. Ale klamala sama sebe, skládala věci a tvářila se, že odejde.

Sotva spatřila muže, sáhla do zásuvky, jako by něco hledala, a otočila se k němu teprve, když přistoupil až k ní. Ale v obličeji, kterému chtěla dodat přísného a odhodlaného vzhledu, se jí zračil zmatek a utrpení.

„Dolly!“ řekl tiše a bázlivě. Vtáhl hlavu mezi ramena a byl by rád vypadal dojímavě a zkroušeně, ale ať dělal, co dělal, stejně čišel svěžestí a zdravím.

Rychle si změřila od hlavy až k patě jeho postavu, svěžestí a zdravím jen čišící. Ano, on je šťasten a spokojen! Ale ona? A ta jeho protivná vlídnost, pro kterou ho mají všichni tak rádi a chválí ho. Ona tu jeho vlídnost nenávidí. Sevřela rty a bledou pravou tváří jí projelo nervózní chvění.

„Co si přejete?“ řekla rychle a dutě, jakoby cizím hlasem.

„Dolly!“ opakoval a hlas se mu třásl. „Dnes přijede Anna.“

„A co je mi po tom? Nemohu ji přijmout!“ zvolala.

„Ale přece musíš, Dolly…“

„Jděte pryč, jděte pryč!“ vykřikla jakoby fyzickou bolestí a ani pohledem o něho nezavadila.

Stěpan Arkaďjič mohl být klidný, dokud přemýšlel o ženě, mohl doufat, že se všecko vystříbří, jak řekl Matvej, a mohl si klidně číst noviny a popíjet kávu; ale když spatřil její zmučený, trpitelský obličej, když uslyšel její hlas, odevzdaný osudu a zoufalý, dech se mu zatajil, stáhlo se mu hrdlo a v očích se mu zatřpytily slzy.

„Můj bože, co jsem to udělal! Dolly! Proboha! Vždyť…“ Nemohl domluvit, pláč ho dusil.

Zavřela prádelník a pohlédla na muže.

„Dolly, co mohu říct? Jen jedno: odpusť, odpusť mi… Nezapomeň, copak devět let života nemůže vyvážit chvilky, chvilky…“

Sklopila oči a poslouchala v očekávání, co řekne, jako by ho úpěnlivě prosila, aby jí všecko vyvrátil.

„Chvilky poblouznění…,“ vypravil ze sebe a chtěl pokračovat, ale při tom slově zas sevřela rty jako fyzickou bolestí a sval v pravé tváři sebou zase škubl.

„Jděte, jděte pryč!“ rozkřikla se ještě pronikavěji. „A nevykládejte mi tu o svých poblouzněních a o svých hanebnostech!“

Chtěla odejít, ale zavrávorala a chytila se židle, aby neupadla. Obličej se jí roztáhl, rty naběhly, oči se zalily slzami.

„Dolly!“ řekl už zajíkavě. „Proboha tě prosím, pomysli na děti, ty za nic nemohou. Já jsem vinen, potrestej mne, poruč mi, abych svou vinu odčinil. Přistoupím na všecko! Jsem vinen, nenalézám slov, abych vyjádřil, jak jsem vinen! Ale odpusť mi, Dolly!“

Usedla. Slyšel, jak ztěžka, hlasitě oddychuje, a bylo mu jí nevýslovně líto. Několikrát chtěla promluvit, ale nemohla. Oblonskij vyčkával.

„Ty si vzpomeneš na děti, když si s nimi chceš pohrát, ale já na ně myslím pořád a vím, že teď už jsou ztraceny,“ vyřkla zřejmě jednu z vět, které si v posledních třech dnech častokrát opakovala.

Poprvé mu tykala, a tu se na ni vděčně podíval a už ji chtěl vzít za ruku, ale štítivě ho odstrčila.

„Pamatuju na děti, a proto bych udělala všecko možné, abych je zachránila. Jenže sama nevím, jak je zachránit, jestli snad je mám odvézt pryč, anebo je nechat u nemravného otce, ano, u nemravného otce… No řekněte, po tom… co bylo… můžeme snad spolu žít? Copak je to možné? Řekněte, je to možné?“ opakovala zvýšeným hlasem. „Po tom, co můj muž, otec mých dětí, navázal milostný poměr s jejich vychovatelkou…“

„Ale co dělat? Co mám udělat?“ naříkal, aniž sám věděl, co říká, a klopil hlavu níž a níž.

„Hnusíte se mi, jste mi odporný!“ vykřikla, stále víc a víc rozhořčena. „Vaše slzy na mě neplatí! Nikdy jste mě nemiloval. Nemáte srdce, nemáte kouska cti! Jste mi protivný, odporný, cizí, ano, docela cizí!“ bolestně a zlobně vyřkla to slovo „cizí“, které pro ni bylo tak hrozné.

Pohlédl na ni a zloba, která se jí zračila ve tváři, ho poděsila a překvapila. Nechápal, že jeho soucit ji dráždí. Nacházela u něho soucit, ale ne lásku. Ano, nenávidí ho. Neodpustí.

„To je hrozné. Hrozné!“ řekl.

Vtom se ve vedlejším pokoji ozval křik děcka, které patrně upadlo. Darja Alexandrovna poslouchala a najednou zjihla.

Asi nějakou chvíli sbírala myšlenky, jako by nevěděla, kde je a co má dělat, a pak honem vstala a zamířila ke dveřím.

Má přece ráda mé dítě, řekl si Stěpan Arkaďjič, když zpozoroval změnu v jejím obličeji, jakmile se dítě rozplakalo, má ráda mé dítě; jak by mě tedy mohla nenávidět?

„Dolly, ještě slovíčko,“ řekl a vykročil za ní.

„Jestli půjdete za mnou, zavolám služebnictvo, zavolám děti! Ať všichni vědí, že jste lump! Odjedu a vy si tu žijte se svou milenkou!“ Práskla za sebou dveřmi.

Stěpan Arkaďjič vzdychl, přejel si obličej a zvolna se ubíral z pokoje. Matvej tvrdí, že „se to vystříbří“. Ale jak? Nevidím nejmenší možnost. O hrůzo! A jak triviálně křičela, říkal si, když si vzpomněl na její křik a slova „lump“ a „milenka“. Možná že i služky to slyšely! Hrozně triviální, hrozně. Stěpan Arkaďjič zůstal chvilku osaměle stát, utřel si oči, vzdychl, vypjal prsa a odešel z pokoje.

Byl pátek a německý hodinář natahoval v jídelně hodiny. Stěpan Arkaďjič si vzpomněl, jak si toho přepečlivého plešatého hodináře dobíral, že „sám byl natažen na celý život, aby natahoval hodiny“ – a usmál se. Potrpěl si na veselý žert. Třeba se to opravdu vystříbří! Pěkné slůvko, tohle „vystříbří“. To musí dát k lepšímu.

„Matveji!“ zavolal. „Tak to tam s Marjou v hostinském pokoji všecko pro Annu Arkaďjevnu připravte,“ řekl, když Matvej vstoupil.

„Služebník.“

Stěpan Arkaďjič si oblékl zimník a vyšel před dům.

„K obědu nepřijdete?“ ptal se Matvej, který ho vyprovázel.

„Až jak se mi to bude hodit. Tady máš na útratu.“ Vyndal z náprsní tašky deset rublů. „Bude to stačit?“

„Bude nebude, musíme s tím nějak vyjít.“ Matvej zaklapl dvířka a vyhoupl se na schodiště.

Darja Alexandrovna mezitím utišila dítě, a když uslyšela hrčet kočár a poznala, že muž odjel, vrátila se znovu do ložnice. Bylo to jediné útočiště před domácími starostmi, které se na ni hrnuly, kdykoli odtud vyšla. I teď za tu krátkou chvíli, co byla v dětském pokoji, přišla na ni Angličanka i Matrjona s otázkami, jež nestrpěly odkladu a jež mohla zodpovědět jen ona: Co dětem obléknout na procházku? Mají dostat mléko? Nemělo by se vzkázat pro jiného kuchaře?

„Ach nechte mě, nechte mě!“ řekla, a když se vrátila do ložnice, usedla zas na to místo, kde mluvila s mužem, sepjala hubené ruce s prsteny, které jí padaly z vyzáblých prstů, a probírala si v duchu celý nedávný rozhovor. Odjel! Ale jak to dopadlo s tamtou? Snad se nescházejí? Proč jenom se nezeptala! Ne, ne, oni dva se nemohou smířit. I kdyby zůstali v společné domácnosti, budou si cizí. Navždy cizí! Znovu si se zvláštním důrazem opakovala to slovo, pro ni tak strašné. A jak ho milovala, bože, jak ho milovala! Tolik ho milovala! A teď ho snad nemiluje? Nemiluje ho víc než dřív? Především je strašné, že… Ale nedomyslila, protože ve dveřích se ukázala Ma­trjona.

„Když byste dovolila, vzkážem pro bratra,“ řekla. „Aspoň uvaří oběd. Nebo by děti zas nejedly do šesti jako včera.“

„Dobře, hned přijdu a zařídím to. A byl už někdo pro čerstvé mléko?“

Darja Alexandrovna se oddala všedním starostem a na čas v nich utopila svůj bol.