XIII
Kitty prožívala po obědě a než nastal večer podobný pocit jako jinoch před bitvou. Srdce jí prudce bušilo a nemohla na nic soustředit myšlenky.
Tušila, že dnešní večer, kdy se ti dva poprvé setkají, musí rozhodnout o jejím osudu. A neustále si je představovala, každého zvlášť i oba pospolu. Když přemýšlela o minulosti, radostně, s něhou prodlévala u vzpomínek na svůj vztah k Levinovi. Vzpomínky z dětství a vzpomínky na Levinovo přátelství s jejím nebožtíkem bratrem dodávaly tomu vztahu zvláštní poetické kouzlo. Jeho láska, kterou si byla jista, jí lichotila a těšila ji.
A vzpomínala na Levina klidně. Avšak do vzpomínek na Vronského se mísilo cosi trapného, ačkoli to byl člověk společensky nadmíru vybroušený a klidný. Jako by se tam vloudila nějaká faleš nikoli v něm, on byl velice prostý a milý – ale v ní samé –, kdežto před Levinem se chovala docela prostě a přirozeně. Ale zato stačilo pomyslit na budoucnost s Vronským, a vyvstávala před ní perspektiva oslnivého štěstí. Budoucnost s Levinem se naopak jevila mlhavě.
Když se Kitty šla nahoru převléknout na večer a podívala se do zrcadla, s radostí zjistila, že má jeden ze svých šťastných dnů a plně ovládá všecky své síly, což pro nadcházející chvíle tolik potřebovala. Tušila v sobě vnější klid a nenucenou ladnost pohybů.
Právě když přišla o půl osmé dolů do jídelny, ohlašoval lokaj Konstantina Dmitriče Levina. Kněžna dosud byla ve svém pokoji, ani kníže nepřišel. Už je to tady! Všecka krev se jí nahrnula k srdci. Pohlédla do zrcadla a zděsila se, jak je bledá.
Nyní už věděla najisto, že schválně přišel dřív, aby ji zastihl o samotě a mohl jí učinit nabídku k sňatku. A teprve teď, poprvé, viděla všecko v jiném, novém světle. Teprve teď si uvědomila, že věc se netýká jenom jí – s kým bude šťastna a koho miluje –, ale že v příštím okamžiku musí ublížit člověku, kterého má ráda… Krutě ublížit… Zač? Za to, že on, ten milý člověk, ji má rád, že je do ní zamilován. Ale jakáž pomoc, má, musí to být.
Bože, bože, musí to opravdu říci sama? A co mu řekne? Snad by mu neřekla, že ho nemá ráda? Nebyla by to pravda. Ale co mu řekne? Že miluje jiného? Ne, to není možné. Odejde, půjde pryč.
Už se blížila ke dveřím, když zaslechla jeho kroky. Ne! To by nejednala poctivě. Čeho by se bála? Nic špatného neudělala. Buď jak buď, řekne pravdu. Vždyť před ním nemůže být stísněná. Už je tu. Viděla jeho statnou postavu, nesmělé pohyby a upřené lesknoucí se oči. Pohlédla mu přímo do obličeje, jako by ho úpěnlivě prosila o smilování, a podala mu ruku.
„Asi jsem přišel nevhod, příliš brzo,“ řekl a rozhlédl se po prázdném salóně. Když uviděl, že jeho očekávání se splnilo, že mu nic nebrání, aby se vyjádřil, zasmušil se.
„Vůbec ne,“ pravila Kitty a sedla si ke stolu.
„Ale stejně jsem vás chtěl zastihnout samotnou,“ začal. Neposadil se ani se na ni nedíval, aby nepozbyl odvahy.
„Matinka hned přijde. Včera se moc unavila. Včera…“
Mluvila, ale nevěděla, co vyslovují její rty, a stále na něho upírala prosebný, laskající pohled.
Podíval se na ni. Zrudla a zmlkla.
„Řekl jsem vám, že nevím, jak dlouho tu zůstanu… že to záleží na vás…“
Klopila hlavu stále níž a níž a sama nevěděla, co odpoví.
„Že to záleží na vás,“ opakoval. „Chtěl jsem říci… chtěl jsem… Přijel jsem… abych… být mou ženou!“ vypravil ze sebe, aniž věděl co mluví.
Ale cítil, že to nejstrašnější už má za sebou, a proto se odmlčel a pohlédl na ni.
Nedívala se na něho a jen těžce oddychovala. Byla u vytržení. Srdce jí překypovalo štěstím. Ani se nenadála, že vyznání lásky na ni zapůsobí tak mocným dojmem. Ale trvalo to pouhý okamžik. Vzpomněla si na Vronského. Zdvihla k Levinovi jasné, upřímné oči, a když uviděla jeho zoufalý obličej, chvatně odpověděla:
„Není to možné… Odpusťte mi…“
Jak blízká mu byla ještě před chvílí, co znamenala v jeho životě! A jak mu teď byla cizí a vzdálená!
„Jinak to nemohlo dopadnout,“ řekl, ani se na ni nepodíval. Uklonil se a chtěl odejít.