XXII

Liják netrval dlouho, a když Vronskij přijížděl k Petěrgofu, když prostřední kůň uháněl plným klusem a táhl za sebou oba přípřežní, klusající už bez otěží blátem, slunce opět vyhlédlo a střechy vil i staré lípy v zahradách po obou stranách hlavní ulice se vlhce leskly a voda vesele kapala z větví a crčela ze střech. Už nemyslil na to, jak liják zničil závodiště, ale měl teď radost, že díky dešti ji nejspíš nalezne doma, a to samotnou, neboť věděl, že Alexej Alexandrovič se nedávno vrátil z lázní a z Petrohradu se nestěhuje.

Vronskij doufal, že ji nalezne samotnou, proto vystoupil ještě před můstkem, jak to činíval vždy, aby byl co nejméně nápadný, a šel pěšky. Nešel z ulice, ale dvorem.

„Přijel pán?“ otázal se zahradníka.

„Ne, prosím. Paní je doma. Ale jen račte hlavním vchodem, je tam služebnictvo, oni vám otevřou,“ odpověděl zahradník.

„Ne, půjdu zahradou.“

A protože se přesvědčil, že je sama, a chtěl ji překvapit, neboť dnes neměl přijít a jistě ji nenapadlo, že by přijel před dostihy, zamířil k terase vedoucí do zahrady. Opatrně kráčel po písku pěšiny osázené květinami, opatrně si přidržoval šavli, a teď už zapomněl na vše, co si cestou myslil o své těžké a svízelné situaci. Myslil jen na jedno, na to, že teď už ji neuvidí jen ve fantazii, ale živou, celou, jaká je ve skutečnosti. Aby nedělal hluk, našlapoval po mírných stupních terasy na celá chodidla, a už vcházel dovnitř, když si náhle vzpomněl, nač vždycky zapomínal a co bylo v jeho vztahu k ní nejmučivější – na jejího syna s jeho tázavým, a jak se mu zdálo, protivným pohledem.

Chlapec překážel jejich stykům častěji než všichni ostatní. Ani Vronskij, ani Anna se před ním neodvážili mluvit, co by nemohli opakovat přede všemi, a nejen to, neodvážili se ani v narážkách mluvit o něčem, čemu by chlapec nerozuměl. Nedohodli se na tom, ale vzniklo to samo sebou. Považovali by za urážlivé pro sebe, kdyby měli dítě klamat. Rozmlouvali před ním jako známí. Ale přes všecku opatrnost Vronskij často viděl, jak dítě na něho upírá pozorný, nechápavý pohled a jak se k němu chlapec chová podivně nesměle a proměnlivě, jednou přítulně, jindy chladně a ostýchavě. Dítě snad tušilo, že mezi tím člověkem a jeho matkou je nějaký vážný vztah, jehož význam nedokáže pochopit.

Chlapec opravdu cítil, že ten vztah nemůže pochopit, a snažil se a nemohl si ujasnit, jaký cit by měl chovat k tomu člověku. Poněvadž byl dětsky vnímavý k citovým projevům, viděl jasně, že otec, vychovatelka i chůva nemají Vronského rádi, že na něho dokonce pohlížejí s odporem a strachem, třebaže o něm nemluví, kdežto matka v něm vidí nejlepšího přítele.

Co to znamená? Jaký ten muž je? Jak ho má mít rád? Když to nechápe, je to jeho chyba, buď je hloupý, anebo špatný chlapec. Tak uvažovalo dítě a odtud jeho zpytavý, tázavý, trochu nevlídný výraz, nesmělost vrtkavost, která Vronského tolik skličovala. Přítomnost toho dítěte ve Vronském vždy a stále budila zvláštní pocit bezdůvodné ošklivosti, který míval v poslední době. Přítomnost toho dítěte budila ve Vronském i v Anně pocit, jaký mívá mořeplavec, když vidí podle kompasu, že se rychle pohybuje směrem značně odchylným od směru náležitého, že však už není s to pohyb zastavit, že každá minuta ho vzdaluje od správného směru víc a víc a že přiznat si úchylku by bylo totéž, jako přiznat si vlastní zkázu.

Dítě se svým naivním názorem na život bylo kompasem, který ukazoval, do jaké míry se odchýlili od toho, co věděli, ale vědět nechtěli.

Tentokrát nebyl Serjoža doma a Anna byla úplně sama a čekala na syna, kterého na procházce zastihl déšť. Poslala za ním sluhu a komornou a teď zde seděla a čekala. Seděla ve svých bílých šatech s bohatým vyšíváním za květinami v rohu terasy a neslyšela ho. Schýlila černovlasou kadeřavou hlavu, přitiskla čelo k chladivé konvi na zábradlí a oběma krásnýma rukama, zdobenýma prsteny, které Vronskij tak dobře znal, se držela konve. Její postava, hlava, šíje i ruce Vronského pokaždé omračovaly svou krásou jako zjevení. Zůstal stát a u vytržení na ni hleděl. Ale sotvaže chtěl postoupit o krok blíž, vycítila jeho blízkost, odstrčila konev a otočila se k němu rozpálenou tváří.

„Co je vám? Nejste nemocná?“ pravil francouzsky a blížil se k ní. Chtěl se k ní rozběhnout, ale uvědomil si, že tu může být někdo cizí, ohlédl se po balkónových dveřích a zrudl, jako rudl vždy, kdykoli cítil, že se musí bát a mít nějaké ohledy.

„Ne, nic mi není,“ řekla. Vstala a pevně stiskla podávanou ruku. „Nečekala jsem… tě.“

„Můj bože! Máš tak studené ruce!“

„Lekla jsem se tě. Jsem tu sama a čekám na Serjožu, je na procházce. Přijdou tudy.“

Ale třebaže se snažila být klidná, rty se jí chvěly.

„Odpusťte mi, že jsem přišel, ale nemohl jsem odolat, musel jsem vás vidět,“ pokračoval francouzsky jako vždy, když se chtěl vyhnout nemožnému chladnému vykání i nebezpečnému tykání v ruštině.

„Proč odpusťte? Jsem tak ráda!“

„Ale vy jste nemocná nebo vás něco trápí,“ pokračoval. Dosud jí svíral ruku a sklonil se nad ní. „Nač jste teď myslila?“

„Pořád na jedno a totéž.“

Mluvila pravdu. Kdykoli, v kteroukoli chvíli by se jí někdo zeptal, nač myslí, mohla neomylně odpovědět: na jedinou věc, na své štěstí a na své neštěstí. Teď, kdy ji překvapil, přemýšlela, proč je to všecko pro jiné lidi, například pro Betsy (věděla o jejím poměru s Tuškevičem, před společností tajeným) tak lehké, kdežto pro ni tak bolestné. Dnes ji to pomyšlení z jistých důvodů zvlášť soužilo. Zeptala se Vronského na dostihy. Odpověděl jí, a poněvadž viděl, že je rozrušená, chtěl ji rozptýlit a začal jí podrobně a docela prostě vykládat o přípravách k dostihům.

Má mu to říci, nebo ne? Dívala se mu do klidných něžných očí a uvažovala. Je tak šťasten, je tolik zaujat svými dostihy, že nepochopí, jak by měl, nepochopí plně, co pro ně taková událost znamená.

„Ale neřekla jste, nač jste myslila, když jsem přišel,“ přerušil své vyprávění. „Řekněte mi to, prosím.“

Neodpovídala, s pochýlenou hlavou se na něho úkosem a tázavě dívala a oči za dlouhými řasami se jí leskly. Hrála si s utrženým listem a ruka se jí chvěla. Viděl to a v obličeji se mu zračila pokora, otrocká oddanost, která si ji tak podmaňovala.

„Vidím, že se něco stalo. Copak mohu být třeba jen chvilku klidný, když vidím, že máte nějaký zármutek, který nesdílím? Mluvte, proboha!“ opakoval úpěnlivě.

Ano, neodpustí mu, jestliže nepochopí, co vlastně ta věc znamená. Snad by mu to raději neměla říkat, nač ho zkoušet? Stále stejně se na něho dívala a cítila, jak se jí ruka s listem chvěje víc a víc.

„Proboha vás prosím!“ opakoval a uchopil ji za ruku.

„Mám to říct?“

„Ano, ano…“

„Jsem v jiném stavu,“ pravila tiše a zvolna.

List se jí v ruce zachvěl ještě prudčeji, ale oka z Vronského nespustila, aby mohla vidět, jak zprávu přijme. Zbledl, chtěl něco říci, ale zarazil se, pustil její ruku a sklopil hlavu. Ano, plně pochopil, co ta událost znamená! Vděčně mu stiskla ruku.

Avšak mýlila se, když se domnívala, že pochopil význam zprávy tak, jak jej chápala sama jako žena. Při té zprávě pocítil s desateronásobnou silou nával zvláštního pocitu ošklivosti, který se ho občas zmocňoval. Ale zároveň pochopil, že nyní nastane krize, kterou si přál, že už nemohou před mužem nic skrývat a tak či onak musí co nejrychleji rozetnout celou nepřirozenou situaci. Ale nadto sdílel její vzrušení přímo fyzicky. Vzhlédl k ní dojatě a pokorně, políbil jí ruku, vstal a mlčky se prošel po terase.

„Ano,“ řekl a rázně k ní přistoupil. „Žádný z nás se nedíval na náš vztah jako na hříčku a teď je náš osud zpečetěn.“ Rozhlédl se zase kolem sebe. „Musíme skoncovat s tou lží, ve které žijeme.“

„Skoncovat? Ale jak, Alexeji?“ pravila tiše. Už se uklidnila a tvář jí ozařoval něžný úsměv.

„Opustit muže a spojit naše životy.“

„Ty jsou beztak spojeny,“ odpověděla sotva slyšitelně.

„Ano, ale úplně, úplně.“

„Ale jak, Alexeji, vysvětli mi, jak?“ pravila s bolestným výsměchem své beznadějné situaci. „Copak je z té situace nějaké východisko? Copak nejsem žena svého muže?“

„Východisko se vždycky najde. Musíš se odhodlat,“ řekl Vronskij. „Všecko bude lepší, než jak žiješ teď. Přece vidím, jak tě trápí výčitky svědomí před společností, před synem i před mužem.“

„Ach, jenom ne před mužem,“ pravila s bezelstným úsměškem. „Nevím o něm, nemyslím na něho. Neexistuje.“

„To neříkáš upřímně. Znám tě. Trápíš se pro něho taky.“

„Když on ani nic neví,“ řekla, a vtom jí zaplavil obličej prudký ruměnec. Tváře, čelo i šíje jí zrudly a slzy studu jí vhrkly do očí. „A radši o něm nebudeme mluvit.“